Kdy má ředitel školy skončit ve funkci? Nechme stranou situace zřejmé – že je povýšen, jde do penze, je odvolán, skončí mu funkční období a případně neuspěje v konkurzu, škola je zrušena, sloučena apod. Ty jsou asi nejběžnější. Nám však jde o ty případy, kdy si ředitel sám říká, že už by toho měl nechat. Nebo – v horší variantě – když si to říká okolí, spolupracovníci.
Vykonávat funkci ředitele představuje permanentní zátěžovou situaci s řadou velmi kolizních (a často chronicky působících) míst. Ředitel se nachází mezi několika mlýnskými kameny rozmanitých „nátlakových“ skupin, ve schizofrenii manažerské a pedagogické role, permanentně balancuje na hraně zákona, oproti učiteli se mu zvýší podíl práce, kterou pokládá za zbytečnou nebo marnou. Je nošením dříví do lesa psát, že psychické příčiny ovlivňují vznik, závažnost, průběh léčení i úzdrav veškerých onemocnění. Platí to nejen pro tradiční psychická a psychosomatická onemocnění, ale doslova pro všechna. Jestliže se tedy zhoršuje ředitelův zdravotní stav, jestliže se v noci budí ve tři hodiny, bere prášky na tlak, na spaní a na deprese či úzkosti, zvyšuje konzumaci kávy, cigaret a zejména alkoholu, je to vážný abdikační signál. Stokrát může hledat příčiny v rodinné anamnéze či zvyšujícím se věku, ale patogenní působení funkce nemůže opominout.
Podobně nemůžeme opominout, když ředitel zjistí, že neumí nebo nechce vyplňovat větší a větší množství nových formulářů, řešit nepedagogické problémy a vlastně už ani pedagogické, část učitelů nechce vidět a se zbytkem si povídá o všem jiném, jen ne o vlastní škole nebo pedagogických otázkách, děti i jejich rodiče pokládá za stále problematičtější a nad orgány státní správy jen rezignovaně mává rukama. Určitě se cítí i přepracovaný, protože nikdo jiný potřebnou práci nevykoná zodpovědně a včas, takže dělá všechno sám.
My v takovém případě obvykle mluvíme o vyhoření, ale já pokládám za vhodnější všímat si konkrétních příznaků. Vyhoření se přijímá mnohem obtížněji, zatímco rozmanité potíže má každý druhý. S vyhořením se také obtížněji pracuje, s jednotlivými příznaky to může jít přece jen o něco lépe. I když uznávám, že léčení dílčích příznaků bez znalosti souvislostí také nebývá účinné. Některé projevy vyhoření jsou podstatně méně nápadné. Ředitel má přinášet podněty, novinky, povzbuzovat, podněcovat, má školu skutečně vést. Udržovat školu v přijatelné kondici není málo, ale setrvačnost poněkud devalvuje možný ředitelský přínos a signalizuje, že sám ředitel by potřeboval nové profesní výzvy nebo důkladnější odpočinek. I úbytek dětí ve škole se dá vykládat rozmanitým způsobem a také skutečně má různé příčiny, ale někdy se na něm může podílet unavené vedení. Rovněž větší fluktuace pedagogického sboru je jeden možný přitěžující faktor při rozhodování o odchodu z funkce.
Je rovněž zřejmé, že běžně a dlouhodobě není možné sedět na dvou židlích. Výuka i výkon ředitelské funkce jsou z psychologického hlediska na plný úvazek. Má se za to, že ředitel, který je ve škole a navíc i učí, je stále učitelem. Jenže on je i úředník a manažer. Někdy možná podstatně víc než učitel. Nerozhoduje vždy populárně. Musí vykonávat i poradenskou a „soudcovskou“ funkci pro učitele, rodiče a žáky. Nejde o stejné a za jeden provaz táhnoucí role. Ředitel tak do značné míry přestává kultivovat své pedagogické mistrovství i učitelské vidění světa a vstupuje do manažerské role, na kterou nebývá dobře připraven a jejíž zaměření je leckdy v přímém protikladu k naplňování role učitelské.
Jsou ředitelé, kteří bez většího problému přestoupili z jedné role do druhé. Fakticky odložili roli učitelskou a stali se řediteli-manažery. Pro ně pak asi platí věta, že „funkce ho strašně změnila“. Zřejmě to mají jednodušší, naplňují totiž především ředitelskou roli. Ztratí sice přízeň i kamarádství některých podřízených, zesílí se však přízeň menší části jiných, získají novou referenční skupinu známých. Tito ředitelé se budou k učení vracet velmi obtížně a předpokládám, že se funkce budou držet, co to půjde. A mnohdy oprávněně, protože se z nich stanou výborní manažeři.
Někteří ovšem berou dřívější odchod z ředitelské funkce jako osobní a profesní selhání. Ředitel podle jejich mínění může legitimně učit, pouze když odejde do penze, jinak zřejmě selhal. I my ostatní pak možná přemýšlíme, co udělal špatně, jestli neměl nějaké hospodářské problémy, nebo dokonce jiný malér. Ale také připouštíme, že někdy se ředitel výrazně znelíbil zřizovateli a ten napne síly k tomu, aby se ho zbavil. Stále nejsme zvyklí, že funkce je většinou vhodná zpravidla maximálně na dvě funkční období, a pak zase zpátky za katedru. Jestliže učitelskou profesi pokládají sami učitelé za poslání, pak je ředitelská funkce vybočením z naplnění této role. Osobně vnímám ředitelování spíše jako oběť. Věřím, že ředitelé škol to vnímají stejně a ochotně snesou návrat k učení.
Na ředitelské funkci je třeba zapracovat předem a následně permanentně. Určitě platí obecnější pravidla. Ředitel by měl mít v sobě „zabudováno“, že funkce je na dobu přechodnou a není podstatné, jestli to bude rok, nebo čtrnáct. Jde o krok nahoru, ale myslet by měl na to, že půjde dolů. Měl by si sice uvědomovat, že jde o jinou roli, přesto nepokládám za vhodné uzavřít si dlouhodobé kolegiální vztahy. Dobří kamarádi a zralí kolegové mu vycházejí vstříc, protože i oni si uvědomují, že ředitel se nemůže ve všech směrech chovat úplně stejně jako dřív.
A když ředitel odejde, měl by přestat být ředitelem. Jen někdy je pomoc bývalého ředitele vítána. Velmi složité to mají ti, kteří se trápí, jak to jejich nástupce dělá špatně. Stejně špatné je, když bývalí ředitelé rozsévají po škole svá moudra a všem říkají, co a jak by dělali lépe.