Pozor na "experty"!

Vážená čtenářko a vážený čtenáři, v úvodu jsem si dovolil udělat stručné shrnutí uplynulého roku, ale musím se hned na začátku omluvit za malou lest. Těch úvodních pár řádek jsem totiž napsal s určitým úmyslem (snad mi tuto opovážlivost odpustíte, když se přiznávám tak záhy). Samozřejmě že nic z toho, co jsem zde napsal, není pravda. Ty věci se opravdu v loňském roce udály. Já jsem to jen napsal určitým stylem – stylem „a la Václav Klaus mladší“ –, a to zcela záměrně!

Chtěl jsem ukázat, jak se to dělá, když autor nenápadně pokřivuje realitu (a je celkem jedno, zda to dělá schválně, vědomě, či nikoliv). Podstatné je, že ho přitom . Pokud jste si bez jakéhokoliv podezření přečetli můj první odstavec a nabyli pocitu, že současný stav našeho školství je tak trochu „stagnace“ a „bezútěšnost“, tak ďábel zafungoval, a aniž jste si toho všimli, podvědomě „se vám udělal názor“. Ďábel prostě není nebezpečný tím, že lže, ten je nebezpečný tím, že lež prokládá pravdou.

Já to ve svých textech nedělám (minimálně se o to snažím). To proto, že mám elementární úctu k napsanému slovu a rád bych, abych si své texty mohl přečíst i za několik let v důchodu a mohl je číst bez studu. Bývalý předseda školského výboru Parlamentu Klaus pravidelně publikuje na www.seznam.cz (Novinky.cz) a zde se často vyjadřuje (jako „školský expert“) i k neškolským tématům. To je jistě zcela v pořádku, nic proti tomu (já se v tomto textu také výrazně odchýlím od školství, však ještě uvidíte). Není ale v pořádku, když texty, které vypadají nezáludně, lidově, jako by jim přece musel rozumět každý, jsou ve skutečnosti podprahově zavádějící a neférové (asi jako můj první odstavec).

A co se tím způsobí? Čtenáři u takto nastavených článků získávají pocit, že se právě dostavilo jejich právo na oprávněné rozhořčení – věci nefungují, jak mají, a tady to konečně někdo přesně, krátce a jasně pojmenoval! Cítí také právo na uplatnění svého (chtělo by se říci národního) „remcání“, a to klidně nad něčím, čemu jinak vůbec nerozumějí. Všimněte si prosím, že jsem ve svém prvním odstavci použil i hojně užívanou metodu vedoucí k dokonalému „zmatení“ stavu věcí (což často přispěje ještě k většímu rozezlení čtenáře), kdy zloděj křičí: „Chyťte zloděje!“ (… v našem případě populista volá „Pozor na populismus!“).

Tyto techniky nejsou věcí neznámou a používají se, možná co je svět světem (přesněji lidstvo lidstvem). Řecký filozof Platón 400 let př. n. l.varoval, že když se nejrůznější demagogové a vyznavači tyranie derou k moci, zneužívají svobody slova. Zkoumáním toho, jak nás někteří lidé ovlivňují a jak jejich působení rozpoznat, se zabýval i svatý Ignác z Loyoly (kolem roku 1500), zakladatel jezuitského řádu, který předložil celkem spolehlivou metodu. Důležité je vnímat sebe, když čteme nebo posloucháme něčí řeč, a pozorovat, co v nás ta řeč vzbuzuje (nebo vzbudit chce). Je to pokoj, naděje, hledání pravdy – anebo strach, nenávist, rozčilení a panika? „Je-li to panika, vězte, je to od ďábla.“

Techniky záměrného „zmatení“ všeho a všech jsou velmi účinným nástrojem, jak demokratickou společnost vnitřně znejistět, jak ji rozdělit (na ty pro a proti) a pak ji následně ovládat. Z historického pohledu nic nového pod sluncem.

Co je ale nové, je míra intenzity a velikost prostoru (a to i v důsledku nových médií), který je lidem bez studu a „expertům na cokoliv“ dán k dispozici. A nutno dodat, že v současnosti to není fenomén pouze naší maličké evropské země. My jsme prostě jen o mnoho snadnější kořistí (což opět – z historického pohledu – není nic nového).

Než tedy krátce (a bez manipulace) zbilancuji školství uplynulého kalendářního roku, dovolte mi onu odchylku k již zmíněným neférovým metodám ovlivňování, které se na nás valí jak z vlastních řad, tak i ze strany jiných států (nebo spíše velmocí). A to především těch, které zde mají historicky své geopolitické zájmy (opět nic nového). V tomto časopise se o tom rozepisuji proto, že těchto metod nejsme (a nebudeme) ušetřeni ani my, pedagogové na uměleckých školách, lidé, kteří jsou díky své příchylnosti k umění, přirozené vnímavosti a pěstované touze po harmonii v mysli kořistí obzvláště snadnou.

Jaká je realita? Poslední zpráva naší Bezpečnostní a informační služby (a nutno podotknout, že jde o elitní, špičkové pracovníky, kteří se orientují v mezinárodní politice, v nejnovějších technologiích, ovládají jazyky, jsou tělesně i duševně odolní a každodenně ve své práci nasazují životy – tedy žádní „čučkaři“, jak o nich mluví prezident Zeman) obsahuje závažná varování před rostoucím vlivem ruských tajných služeb na české prostředí. „Záměrem je destabilizovat společenské poměry a získat pak citlivé informace vedoucí ke státním zakázkám“ (BIS zároveň varuje i před sílícími špionážními aktivitami Číny). Mluvčí této ve světě respektované tajné služby nedávno v Českém rozhlase uvedl: „Často se příslušníci ruských zpravodajských služeb schovávají za nastrčené české občany či v zahraničí ukryté společnosti. Takové firmy získávají i státní zakázky, včetně silových resortů. V tomto prostředí se totiž objevují i lidé spojení s korupčními kauzami a právě oni se můžou stát snadno vydíratelnými.“ Dále ve výroční zprávě BIS uvádí: „Koncept hybridního konfliktu je založen na komplexním využití všech vlastních dostupných vojenských a nevojenských nástrojů, ale i nástrojů či možností, které nabízí protistrana, např. svoboda slova“ (… jak to mohl ten Platón tak dokonale předvídat :)).

Kdo nevěří ani své tajné službě, službě svého vlastního státu, tak tomu už asi není pomoci (záměr totálního „zmatení“ je na něm již úspěšně dokonán). Zbytečné je asi i vysvětlovat, že ve 21. století opravdu není cílem okupovat cizí zemi tak, že do ní najedete tanky na Václavské náměstí a pro výstrahu rozstřílíte Národní muzeum. Dnes jsou už vypracovány strategie tzv. měkkých metod, kdy je stát nepozorovaně, hybridně okupován (a pozor, to i za pomoci vlastních, nastrčených, vydíratelných, nebo přímo placených osob samotného okupovaného státu). Jinak řečeno ta země může patřit někomu jinému, aniž by na její území vstoupila byť jediná noha okupanta.

Nevěříte? V tom případě doporučuji přečíst text, který jistě velmi dobře zná např. Petr Pavel, bývalý náčelník Generálního štábu Armády České republiky a předseda vojenského výboru NATO (lidé z uměleckého prostředí ovšem takové texty nečtou a jejich přirozený odpor k literatuře tohoto typu s nimi samozřejmě sdílím i já). Nicméně jsem si dal tu práci a prostudoval text o nové koncepci tzv. nelineárních válek od armádního generála Valerije Gerasimova z roku 2013 (napsal jej pro vojensko-průmyslový kurýr – VEoieeneno-peeroemyerushaelieenenyerushort kauersoftieer).

Gerasimov byl do funkce jmenován současným ministrem obrany Sergejem Šojguem a dnes je náčelníkem štábu ozbrojených sil Ruské federace a prvním náměstkem ruského ministerstva obrany (řekněme tedy – žádný „čučkař“). „Dokonale prosperující stát se může během několika měsíců, či dokonce dnů proměnit v arénu divokých ozbrojených konfliktů, stát se obětí zahraniční intervence, ponořit se do chaosu, humanitární katastrofy a občanské války,“ píše Gerasimov a dodává: „(…) čelní zapojení velkých uskupení sil na taktické a strategické úrovni jsou minulostí. Budoucnost je dálková, bezkontaktní akce proti nepříteli, což je hlavní prostředek k dosažení bojových a operačních cílů.“

Budoucnost válek bude spočívat v destabilizující propagandě, jež bude mít za úkol zvýšit nespokojenost místního obyvatelstva, oklamat nebo zkorumpovat politické a vojenské představitele a nastavit prostředí, kdy cílová země v podstatě nebude moci přesně rozlišit hranice mezi mírem a válkou. Tyto rozdíly by se měly natolik stírat, že lidé nebudou moci definovat, zda válka již probíhá, či nikoliv (není pochyb, že tuto novou ruskou vojenskou doktrínu můžeme v přímém přenosu sledovat např. na Ukrajině).

Na novou koncepci vedení války (podle Valerije Gerasimova) upozorňuje i Janis Berzinš (výkonný ředitel Střediska bezpečnostního a strategického výzkumu lotyšské Národní akademie obrany) v publikaci Russia’s New Generation Warfare in Ukraine – Implications for Latvian Defense Policy: „Ruský pohled na vedení moderní války je založen na teorii, že hlavním bojovým prostorem je mysl. Vedení nových válek, respektive válek nové generace bude tedy založeno na válce informační a psychologické tak, aby bylo dosaženo nadvlády u nepřátelských vojsk, získána kontrola jeho zbraní, tj. aby nepřátelské ozbrojené síly a civilní obyvatelstvo byly morálně a psychologicky zlomeny. Hlavním cílem je co možná nejvíce omezit nasazení těžké vojenské síly a dosáhnout toho, aby vojenské a civilní obyvatelstvo naopak podporovalo útočníka, ke škodě vlastní vlády a ke škodě vlastní země.“

Berzinš i předkládá poměrně přehlednou tabulku 10 podstatných změn, které charakterizují novou vojenskou doktrínu ruských ozbrojených sil (oficiálně je nastavena do roku 2020):

Valerij Gerasimov zdůrazňuje, že asymetrickými způsoby, resp. hybridní válkou lze porazit i silnějšího protivníka. Mezi možné způsoby patří nasazení speciálních sil nebo využití vnitřní opozice daného státu k vytvoření „permanentní operační fronty přes celé území nepřítele“. Pro vedení politických a strategických operací, ať útočných, nebo obranných, je tedy nutno perfektně zvládnout činnosti v informačním prostoru. K dosažení politických a strategických cílů již nejsou zbraně potřeba. Pro dosažení cílů je mnohdy vhodnější použít politických, ekonomických, informačních, humanitárních a dalších nevojenských opatření, včetně „protestního potenciálu“ lidí cílové země.

Druhá rovina je, co s tím můžeme dělat my, dospělí lidé, učitelé. Jako odpověď si dovolím doporučit knihu Timothyho Snydera Tyranie: 20 lekcí z 20. století (nakladatelství Paseka). Ta byla pro mne i dobrým vodítkem k sestavení letošních novoročních předsevzetí v oblasti „odpovědného občanství“ (… ne, nebojte se, oblasti jako „zhubnout“, „začít cvičit“, „omezit kávu“ apod. tam mám také :)):

Přiznávám, že poslední dva body mi nedaly skoro žádnou práci a po chvilce na internetovém bankovnictví mám pro letošek již splněno. :)

Maturity jsou vážně problém, ale s ohledem na mé předsevzetí č. 2 si dovolím pouze říci, že jsem rád, že to nemusíme v ZUŠkách řešit. Vyhláška o inkluzi změnu potřebovala, ale nejsem si jistý, zda navrhované úpravy (vypuštění slova „přednostně“ v §19 – vzdělávání se „přednostně“ uskutečňuje ve škole…) nezpůsobí návrat ke starým způsobům přemýšlení o této problematice. Určitým způsobem se tak vlastně „zpochybňuje“ myšlenka společného vzdělávání, protože se již „přednostně“ žáci nevzdělávají v běžných školách, ale předjímá se tak, že běžné by snad mělo být vzdělávání ve školách speciálních. Kdybych to chtěl přirovnat k reformě našeho vzdělávání (ZUV), tak bych viděl paralelu asi v takovéto větě v RVP ZUV: „Každá škola si musí vypracovat svůj ŠVP, ale pokud to nestihne nebo ho nedokáže vypracovat, může nadále vyučovat podle dosavadních starých osnov“ (jaký by pak byl výsledek reformy, je vám asi jasné).

Ke slíbenému navýšení platů učitelů došlo. Sice až v lednu 2019, ačkoliv požadavek (nebo přesněji doporučení) Poslanecké sněmovny bylo již od září, ale nezbývá než říci „zaplať pánbůh, že vůbec“ (hluboké podfinancování českého školství je mnohaletý problém, a ač se nebude mnohým líbit, co teď povím, myslím, že nějaký ten měsíc zdržení už nehrál roli). Co se týká reformy financování regionálních škol, tak je pravda, že byla odložena. Došlo tak ale na základě dohody zákonodárců s ministrem Plagou a součástí dohody je, že bude spuštěna v roce 2020. A abych byl poctivý, tak poslední téma, obědy ve školách zdarma, zařadím rovněž do novoročního předsevzetí č. 2, nemusím přece (jako Václav Klaus mladší) vědět všechno. :)

Tak si dávejte pozor na „experty“!