Zásadní problém je, že nevím, do jaké míry lze brát tento návrh vážně, neboť Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy (dále jen „MŠMT“) pod vedením Josefa Dobeše mění názory ze dne na den a večer často neplatí, co bylo ráno vyhlášeno.
Komentář ředitele ZŠ k návrhu MŠMT na financování regionálního školství
Mgr.
Zdeněk
Bělecký
ředitel ZŠ Meteorologická, lektor dalšího vzdělávání učitelů
Po zkušenostech s různými myšlenkovými zvraty ministra se bojím především toho, že
nový způsob financování vnáší do systému další prvek nestability.
Protimluvy jsou ostatně obsaženy jak v samotném dokumentu, tak ve „vysvětleních“ tiskového mluvčího.
Jestliže je cílem návrhu optimalizace sítě škol kvůli úbytku žáků, není věrohodné zároveň tvrdit, že změna způsobu financování nevyvolá rušení škol nebo přinejmenším jejich 2. stupňů.
I jedna z navrhovaných variant propočtů otevřeně říká, že cílem návrhu je přinutit zřizovatele škol k větší efektivitě. Co je to jiného než
redukce počtu škol?
Chápu ministerstvo v tom, že
síť základních škol
(ke středním školám se nevyjadřuji) může
být lokálně přebujelá, pochopil bych i potřebu snížení počtu škol, ale pak
ať se k tomu ministr školství postaví čelem
a jasně řekne, že docházková vzdálenost je například 5 km a že na víc škol zkrátka nemáme.
Neustálé mlžení a kroucení MŠMT nejen v této záležitosti je více než trapné.
Myslím, že by všechny školy přivítaly, kdyby nový způsob financování peněžní toky především zpřehlednil a umožnil ředitelům dlouhodobé plánování.
Pozitivně proto hodnotím snahu o sjednocení normativů podle školních vzdělávacích programů, nikoli podle územního členění či jiných kritérií.
V ideálním případě by pro základní školy existovaly řekněme 3–4 kategorie, mírně se lišící podle celkového počtu a věku žáků a podle počtu žáků se speciálními vzdělávacími potřebami.
S malou nadsázkou by pak samotný proces přidělování financí školám podle zahajovacích výkazů zvládl jeden počítačový program v kanceláři MŠMT
a odpadla by nutnost zaměstnávat tolik úředníků na ministerstvu, v krajských úřadech a v tzv. trojkových obcích. K tomu však návrh ani zdaleka nesměřuje. Zmatečně působí zejména role nově vytvářených „normativů na třídu“ ve vztahu k jejich „optimální“ a „minimální“ naplněnosti.PŘÍKLAD
Představte si školu A s jednou optimálně naplněnou třídou na 2. stupni, tj. s 24 (poslední údaj z MŠMT) žáky. Tato škola má být finančně podpořena. V jiném městě je škola B se dvěma paralelními třídami na 2. stupni, v každé třídě je 17 žáků. Dosahuje tedy pouze minimální naplněnosti a oproti škole A má dostat méně peněz na třídu. Nemělo by tomu být (ze zcela zřejmých důvodů) naopak? Modeluji ještě školu C, která má ve třídě 30 žáků a podle ministerského návrhu má dostat stejně peněz jako škola A. Není zjevné, že v této třídě mají učitelé o něco víc práce a že škola potřebuje o trochu víc peněz na učebnice?
Klíčovou otázkou financování regionálního školství je konstrukce normativu. Domnívám se, že by měla být stanovena potřeba, tj. jakýsi státem garantovaný standard konkrétní částky v korunách na jednoho žáka. Pravdou je, že tím by ve státním rozpočtu vznikly další mandatorní položky, asi proto se nikomu z politiků do tohoto řešení nechce.
Dnešní praxe jde opačnou cestou, celkový objem finančních prostředků na regionální školství se dělí a násobí z prstu vycucanými koeficienty ABTV (ABy To Vyšlo), aby nějaký normativ na žáka byl „vypočítán“. Tato hra s čísly se objevuje i v novém návrhu, který smysluplnou tvorbu normativu bohužel vůbec neřeší a z politických důvodů pravděpodobně ani řešit nemůže.
Otazníky vyvolává i zřetelná neprovázanost návrhu s vládní strategií boje proti sociálnímu vyloučení a s ní spojenou koncepcí inkluzivního vzdělávání. Vzhledem k tomu, že inkluzivní systém je ten nejdražší možný způsob institucionálního vzdělávání, přechod na něj přináší další nároky vysoko nad rámec toho, v jakém objemu peněz se pohybujeme nyní. Návrh na změnu financování se s očekávanými nároky vypořádává pouze obecnými proklamacemi, nikoli reálnými čísly. Není to nic překvapivého.
Česká republika je v porovnání s vyspělými státy dlouhodobě na konci žebříčku v podílu hrubého domácí produktu (dále jen „HDP“) na výdajích na vzdělávání. Z třiceti členů OECD mají jen čtyři nižší podíl HDP investovaný do vzdělávacího systému než v České republice.
Větší díl HDP do školství vkládá i mnoho zemí méně rozvinutých, např. Ukrajina a Keňa. Přestože prakticky každá česká vláda deklarovala školství jako svou prioritu, pohybuje se náš podíl HDP už dvě desetiletí kolem 4,5 % oproti průměru 6 % v zemích OECD a EU. Proč bych měl věřit, že teď se situace výrazně změní?
Z výše uvedených důvodů jsem přesvědčen, že případná
realizace návrhu na nový způsob financování regionálního školství nevyřeší současné nedostatky a přinese pouze řadu nových problémů.