Debata o kariérním systému učitelů se v českém školství znovu vrací. To ukazuje, že nejde o okrajové téma, ale o jednu z klíčových otázek kvality vzdělávání. Kariérní systém ale nebude mít žádoucí efekt, pokud se z něj stane jen byrokratická konstrukce, administrativní schéma či soustava razítek. Takový systém může sice budit dojem změny, ale skutečný význam bude mít pouze v případě, že se skutečně něco změní ve třídách a přinese to profit žákům a studentům.
Kariérní řád učitelů má smysl, jen pokud z něj budou profitovat žáci
Doc. RNDr.
Pavel
Mentlík
Ph.D.
předseda Asociace děkanů
Kariérní systém by neměl být postaven na počtu absolvovaných kurzů, získaných certifikátů nebo na tom, jak učitel umí vyplnit portfolio. Mělo by být zřejmé, zda se skutečně zlepšuje ve své profesi, tedy zda se zlepšuje jeho výuka a zda se toto zlepšení pozitivně promítá do učení žáků. Neboli zda konkrétně dochází k učitelskému profesnímu růstu. Právě dopad na žáka (jako na podstatu vzdělávacího systému) by měl být zásadním kritériem. V tomto kontextu u budoucích i začínajících učitelů sleduji, že být prospěšný pro své žáky a žákyně je zásadní vnitřní motivací pro volbu učitelské profese.
Současně je ale třeba dodat, že nelze očekávat, že by takový systém mohl stát pouze na vnitřní motivaci. Ano, vědomí, že se díky lepší práci učitelek a učitelů lépe učí děti, je samo o sobě silnou profesní motivací, která ale ve veřejném systému musí být spojena i s odpovídajícím kariérním posunem a finančním ohodnocením. Pokud budeme po učitelích chtít, aby na sobě dlouhodobě pracovali, reflektovali svou výuku, vzdělávali se a přebírali vyšší profesní odpovědnost, musí to být patrné i v jejich pracovním postavení a finančním ohodnocení.
Profesní růst učitele by tedy měl být v souladu s formálním kariérním řádem, na který bude navázán nejen kariérní postup, ale jednoznačně i odměňování. Tyto dvě roviny by neměly být postaveny proti sobě. Učitelé a učitelky by se měli především rozvíjet v tom, co je jádrem jejich profese – v práci s žáky, ve vytváření podmínek pro učení, ve schopnosti vytvářet podnětné, náročné a bezpečné vzdělávací prostředí. Kariérní řád by pak měl být schopen takovou práci rozpoznat, podpořit a ocenit.
Zároveň je třeba vážně promyslet institucionální zázemí. U profesí, které se zaměřují na zajištění kvality, jsou dohady o kvalitě zpravidla v rukou profesních komor, v nichž příslušníci profese kvalitu dlouhodobě sami hledají, jakkoli jim neustále uniká. Bývá poměrně běžné, že učitelská profese má v zahraničí své pevnější profesní zastoupení, reprezentativní platformy, které pomáhají definovat standardy profesního růstu, etické rámce i očekávání vůči státu. Také zajišťují registraci a profesní standardy. V tomto kontextu učitelky a učitelé nemohou být jen objektem tvorby kariérního systému či definování profesního růstu, ale měli by být aktivními spoluautory.
Důležitá je role fakult připravujících učitele, odkud učitelky a učitelé na začátku své kariéry vycházejí. Právě pedagogické fakulty a další vysokoškolská pracoviště mají odborný potenciál, aby se staly přirozenou součástí systému profesního růstu. Mohou nabízet promyšlené formy dalšího vzdělávání, například mimořádné studium spojené se systémem mikrocertifikátů. Kariérní systém a profesní růst tak mohou získat dynamický a rozvojový rozměr tím, že budou napojeny na akademickou, odborně garantovanou a dostupnou vzdělávací nabídku.
Dnešní doba má ráda zkratky a jednoduchá, srozumitelná hesla. Pokud bych měl své výše rozvinuté úvahy takovým způsobem shrnout, závěrem bych uvedl, že z profesního rozvoje učitelů a s ním spojeného kariérního systému musí profitovat především žáci a studenti.