Na počátku bylo slovo, nikoli číslo, mělo by tedy být i na konci. Dramatické děje tohoto roku navíc zatřásly zavedenými strukturami v mnoha oborech, školství nevyjímaje, a tak se do širší debaty dostalo i téma slovního hodnocení na vysvědčení.
Hodnocení slovem i písmem
Mgr.
Jan
Jícha
ředitel Naší základní školy v Litni, spisovatel, překladatel a písničkář; www.naseskola.eu, www.honzajicha.cz,
Pokrokáři mezi učiteli v dubnu jásali, jaká je to obrovská příležitost, v červnu pak lamentovali, jak byla promarněna. Jako ředitel školy, která hodnotí slovně ve všech ročnících už od svého založení, musím přiznat, že jsem si spíš oddechl. Nedovedu si představit, že by přišlo z ministerstva nařízení o okamžité generální změně vysvědčení ze známek na text a nevyvolalo prudkou bouři odporu a úhrnem velmi pochybné výsledky.
Slovní hodnocení není totiž jenom souhrn vět složených podle receptu, je to specifický formát s vlastním stylem a také komunikační kód, k jehož úspěšnému užití je potřeba, aby jím všechny zúčastněné strany (učitel, žák a rodič) na dostatečné úrovni vládly. Dovolím si zde některá pravidla i možná úskalí načrtnout pro použití všem, kdo o zavedení slovního hodnocení uvažují nebo jej dostali za úkol od svého pokrokového vedení.
Základní pojmy
Často se pracuje s termínem sumativní hodnocení, které bývá ztotožňováno se známkami. Přesněji řečeno jde o hodnocení finální, které „sumíruje“ žákovu znalost ke konci hodnoticího období, tedy typicky pololetí. Zpravidla má podobu známky, takže např. dvojka znamená „v úhrnu umíš skoro všechno, s občasnými chybami“.
Naproti tomu formativní hodnocení je udělováno průběžně, provází žáka jako zrcadlo jeho znalostí a konkretizuje míru dosažené kompetence, včetně doporučení k dalšímu rozvoji. Hodí se pro něj spíše slovní vyjádření, resp. může to být i známka doprovázená komentářem, obodované kategorie v rámci předmětů (aktivita, domácí příprava, porozumění učivu…) apod. Není tedy striktně řečeno, že sumativní hodnocení je totéž co známky a formativní je výhradně slovní, nicméně logika věci tomu napovídá.1)
Závěrečné pololetní hodnocení je tradičně chápáno synonymně s klasifikací, tedy známkováním. To se týká i známek převedených na jednoslovné výrazy „výborný“, „chvalitebný“, … Naproti tomu
slovní hodnocení
je plnohodnotný text složený z výpovědí, které jsou více či méně formalizované, tzn. lze je kopírovat z návodů dostupných na internetu nebo se vydat cestou vlastní kreativity a stylizovat hodnocení samostatně.Žádná velká láska na první pohled
Kdo je spokojený s režimem spočítat v každém testu chyby, podle nich nasázet známky a z nich na vysvědčení spočítat průměr, těžko asi obratem ruky zahoří pro slovní hodnocení. To je mnohem náročnější, delší, zabere daleko víc času, vyžaduje pečlivé průběžné sledování každého žáka, tak aby bylo možno zhodnotit jeho pokrok a mít přehled o konkrétním učivu, které zvládl dobře, napůl, s dopomocí nebo vůbec. Slovní hodnocení je povolené zákonem, ale svázané pravidly; umožňuje poetický vzlet, ale eventuální přestup žáka na známkující školu může být tvrdým nárazem a při přepočtu slov na známky bývá osobní vklad učitele znehodnocen a nivelizován zpátky na pětistupňovou škálu. Mnohé děti, zejména ty dobře prosperující, mají známky rády, stejně jako rodiče a prarodiče, pro něž jsou dávno navyklou, dokonale srozumitelnou signalizační soustavou od „jsi pašák“ přes „trojka je taky pěkná“ až po „kde mám řemen?“.
I přes tyto zjevné nevýhody sílí v pedagogické veřejnosti názor, že by se známky měly zavrhnout coby přežitek z doby vlády Marie Byrokracie a přejít na slovní hodnocení jakožto lidštější, osobnější, spravedlivější a efektivnější způsob vrstevnatého, nepaušalizujícího hodnocení žáka se všemi jeho specifiky a jednoznačně pojmenovanými silnými a slabými stránkami. Pokud se tedy vaše škola rozhodla slovní hodnocení zavést nebo s ním sami koketujete třeba jen jako s doplňkem k vysvědčení, takříkajíc „dárečkem“ na prázdniny, vězte, že se pouštíte do dobrodružství srovnatelného s rozhodnutím odložit auto a začít běhat nebo přestat nakupovat unifikovaná jablka a vysadit vlastní sad. Bude to dřina, ale plody budou sladké.
Zásady
V první řadě je nutné si uvědomit, že slovní hodnocení neznamená libovolné subjektivní vyprávění o žáku a jak ho máme rádi. Řídí se školským zákonem, § 15 vyhlášky č. 48/2005 Sb. o základním vzdělávání a také různými zvyklostmi, které si osvojily školy s delší tradicí tohoto způsobu hodnocení a které nezřídka velkoryse sdílejí s ostatními.
Mezi takové zásady legislativně nestanovené, ale široce respektované patří:
1.
Slovní hodnocení je psáno jazykem srozumitelným žákovi, tedy na úrovni jeho věku a poznání. Prvňáčkovi napíšeme „už umíš všechna velká písmena a statečně se pouštíš do malých“, čtvrťákovi „stále máš mezery v rozlišování velkého a malého písma a v pravidlech jejich vzájemné kombinace“. Stejně tak je třeba zohlednit individuální míru chápání, takže v téže třídě může premiant číst „seznámil ses s tématem holocaustu a dokážeš charakterizovat deníkovou, memoárovou a historicko-faktickou literaturu“, kdežto jeho slabší spolužák „u tématu holocaustu ses zamýšlel nad tím, jak je důležité, aby spolu různé národy dobře vycházely“.
2.
Oslovujeme žáka jeho plným oficiálním jménem, tedy „Milá Anno“, nikoli „Milá Andulko“.
3.
V hodnocení jsme pravdiví a věcní, pojmenováváme jednoznačně studijní úspěchy a mezery, nehaníme, ale ani nepřehlížíme neúspěchy. U velmi slabých žáků může být právě v tomto ohledu spor, zda slovní hodnocení v podobě pouhého seznamu učiva, které žák nezvládl, má jakoukoli motivační a formativní hodnotu, či zda není jen do frustrujících podrobností rozvedenou známkou. K tomu nelze než dodat, že poměr motivačnosti a objektivní pravdivosti není nic shůry předepsaného, je to věc osobního nastavení učitele a jeho empatie, s jakou se bude vyžívat ve zdrcujících výčtech, nebo toho, zda bude schopen a ochoten negativa shrnout do nebolavého paušálu a naopak vyzdvihnout dílčí zlepšení: „S němčinou se stále moc nepřátelíš, ale oceňuji, že sis během tohoto pololetí osvojil časování slovesa sein v jednotném čísle a začal sestavovat věty se zájmenem ich.“ Smyslem slovního hodnocení je právě pomoci žákovi objevit v bažině „čtyřky“ tu a tam pevný drn, od kterého by se mohl odrazit a navázat v další cestě. „Čtyřkař“ jen tone, žák se zvládnutým
sein
v jednotném čísle už ví, že v příštím pololetí ho čeká množné, a když jej zdolá, dočte se to o sobě na vysvědčení. Také je asi vhodné připomenout, že současný pedagogický diskurz víceméně neuznává „ztracené případy“, tedy žáky, na nichž není celkově nebo v konkrétních předmětech nic dobrého. Cílem a posláním výuky na úrovni dnešní doby je právě vyhledat osobitý talent v každém jedinci a i v jednotlivých předmětech dokázat, že žák dosáhne alespoň nějakého úspěchu, který pak bude možné na vysvědčení pojmenovat. Jinak řečeno, výhradně negativní slovní vysvědčení spíše než o zoufalém případu svědčí o nedostatečně nastavené úrovni individualizace vzdělávání a neschopnosti poskytnout tomuto žákovi náležitou podporu.4.
Jsme konkrétní, uvádíme, co přesně žák ovládl a co ne: „Ovládáš základní termíny týkající se významu slova (synonymum aj.). Většinou rozlišíš, co je spisovně/nespisovně. Ovládáš některé slovní druhy (podstatná jména, slovesa, citoslovce, přídavná jména, předložky). Dotrénuj vyhledávání podmětů a přísudků.“ Naopak se vyhýbáme generalizaci, která může být zavádějící, postrádá formativní hodnotu a připomíná běžnou klasifikaci, toliko vypsanou do slov: „ve fyzice jsi v tomto pololetí pracovala se stejným zaujetím jako v minulém“, „v dějepise pracuješ na výbornou“, „v matematice máš mezery ve všem“. Právě u dostatečně konkrétního vysvědčení se vyjeví jeho výhody: „Z češtiny chvalitebně“ je jen rozsudek, „umíš vyjmenovaná slova po b, f, l a m, zatím neumíš po p, s, v, z“ je konkrétní zpráva, potažmo pokyn, co by mohli rodiče promrskat v létě na pláži.
5.
Vyvarujeme se hodnocení žákovy osobnosti, jeho morálních vlastností, nátury, vzhleduapod. Posláním vysvědčení je hodnotit pouze dosaženou úroveň vzdělání, předvedenou píli, soustředěnost, vytrvalost v konkrétním předmětu a ve vztahu k očekávaným výstupům dle ŠVP. Nepíšeme tedy „(v biologii) jsi líný a nesoustředěný“, ale „v biologii jsi vzhledem k malému zájmu a soustředěnosti nedosáhl ani základního pochopení principu fotosyntézy, budeš se k tomu muset vrátit znovu po prázdninách“.
6.
Nesrovnáváme. Žák se má ze svého vysvědčení dovídat jen o sobě, ne o tom, že „zaostává za ostatními“ ani že „patří ke čtvrtině nejlepších“. Můžeme ale porovnat jeho vlastní výkony: „Ve čtení jsi oproti loňsku výrazně polevil, přečetl jsi jen čtyři povinné tituly.“
7.
Jsme v rozumné míře osobní a emotivní. A přiznejme si, že ve světle legislativy znamená rozumná míra spíše nižší, i když étos slovního hodnocení svádí k rozšafnosti a vylévání všemožných citů, užívání lichotných slov atp. Je tedy potřeba tato puzení držet na uzdě a hodnotit např. přínos žáka pro třídu, z nějž jeho morální kvality vyplynou: „Angažuješ se pilně ve školním parlamentu, spolužáci se Ti s důvěrou svěřují s tématy k projednání a jsem moc ráda, když si pak se mnou přijdeš popovídat o možných řešeních.“ Při sdělování zejména nepříjemných pravd je potřeba být velmi obezřetný a myslet na to, že co je psáno, to je dáno, a když si o sobě žák přečte, že „kvůli své nesnášenlivé povaze si těžko hledáš kamarády“, působí to jako nezvratný ortel, navíc v oblasti, která je pro zdravý rozvoj osobnosti důležitější než samo učení.
Předpisy
Kromě tohoto zvykového práva samozřejmě existují i zákonné normy slovního vysvědčení, z nichž dvě jsou zcela klíčové:
1.
Slovní hodnocení na vysvědčení musí mít jednoznačnou vazbu na ŠVP a rozvrh hodin. Je tedy nezbytné, aby obsahovalo všechny předměty, které školní dokumentace uvádí. Není možné mávnout rukou nad tím, že „kolega X jako obvykle nedodal hodnocení z chemie, no to víte, on není psavej“, a nelze vynechat hodnocení pracovních činností, protože „se tam nic světoborného nedělo“. Stejně tak nelze hodnotit předměty, které na dané škole neexistují – např. když má škola dle ŠVP předměty integrované, nevyučuje tedy zeměpis a dějepis, ale slučuje je v „Univerzum“, pak se na vysvědčení nemůže objevit zvlášť hodnocení zeměpisu a dějepisu. Toto jsou ovšem problémy, které by mělo vyřešit a hlídat vedení školy, ne jednotliví učitelé ani třídní.
2.
Nejobtížnější je pravidlo, že slovní hodnocení musí být přepočitatelné na známky. Pokud žák přechází na školu, která známkuje, a ta požádá o vystavení vysvědčení se známkami, je povinností toto vysvědčení, resp. výpis známek vydat, stejně jako při vyplňování přihlášky na střední školu. V této chvíli hrozí dvojí riziko:
a)
Vysvědčení jsou psaná příliš nejasně, poeticky, odvázaně, zkrátka neexaktně, a převod na známky je nutně jen přibližný, až nahodilý. Obvykle se škola při přepočtu přikloní spíše k lepším známkám, které ostatně z motivačních formulací vcelku vyplývají, ale žák pak může být překvapen, když na nové škole začne dostávat známky o dva či tři stupně horší.
b)
Učitelé vezmou v potaz skutečnou úroveň znalostí, a motivace nemotivace, nasázejí známky pěkně postaru. Žák i jeho rodiče pak mohou být v šoku, proč má najednou tak špatné známky, když měl doposud jen krásná povídání o tom, v čem všem se zlepšil. Ovšem posíláme-li na střední školu žáka, který má na vysvědčení z němčiny motivačně uvedeno, že „ovládá časování
sein
v jednotném čísle“, lze mu s klidným svědomím dát lepší známku než čtyřku, když je zřejmé, že se svým přístupem a znalostmi je spíš na propadnutí?Už podruhé proto zdůrazňuji, že je nezbytné se naučit psát do vysvědčení i věci nepříjemné, aby přechod ze slovního vysvědčení na známky nebyl tak zdrcující.
Pravidlo o přepočitatelnosti slovního hodnocení na známky je jistě drastické, svazující a vede nutně ke kompromisním řešením, neřku-li double-thinku hodnotících učitelů, kteří chtějí být ve slovech laskaví, lidští, vyhnout se cejchování a kastování, nicméně pro potřeby zákona se přesně na takové cejchování musejí připravit. V jiném textu na toto téma jsem to přirovnal k situaci, kdy úřad povolí: Ano, můžete stavět letadla a využívat je k pohybu ve vzduchu, ale v případě potřeby musejí být použitelná i na silnici. Jenže co potom s křídly?
Relativně bezbolestným řešením tohoto schizmatu je využít předpisové věty, jak se nabízejí v návodech a tabulkách, školy si je kopírují do ŠVP a v drobných úpravách je používají na vysvědčení.2) Zde se dočteme, jaká slova typicky odpovídají kterým známkám, a můžeme je využít, ovšem výsledný slohový útvar pak může působit ještě odtažitěji než známky: „Místopis Evropy ovládáš bezpečně, místopis Afriky ovládáš, hospodářství Evropy ovládáš se značnými mezerami, hospodářství Afriky ovládáš bezpečně…“
Daleko běžnější, příjemnější a hezčí k počtení je samozřejmě „volná tvorba“, kdy učitel mluví svými slovy, používá metafory, odkazuje na konkrétní zážitky a příhody, cituje žákova slova apod.: „Jak jsi sama řekla, zeměpis tě nebaví, ale přesto mě mile překvapilo, s jakou chutí ses pustila do tématu Afriky, zpracovala kvalitní referát o tamní fauně a převyprávěla spolužákům legendu o sloním hřbitově. V místopisu máš značné mezery, tak pozor na to, aby ses je nesnažila maskovat svým nepochybným vypravěčským talentem, v budoucnu by se ti to mohlo vymstít.“ Takové povídání je zcela v intencích žánru, nicméně jeho autor se zapotí, když za dva roky přijde žákyně s tím, že by potřebovala do přihlášky známku ze zeměpisu.
Běžná provozní praxe je, že pedagog napíše slovní hodnocení a stranou si poznamená, jaké známce aktuální výkon žáka v jeho předmětu odpovídá. V případě potřeby v budoucnu tyto známky použije nebo nepoužije. Potíž by mohla nastat, pokud by zákonný zástupce vnímal přepočet jako nespravedlivý a chtěl exaktní vysvětlení, proč právě takto. Prokazování správnosti přepočtu výše uvedeného textu o Africe např. na známku 3 by mohl být celkem oříšek a to, že k takovým sporům a dokazování obvykle nedochází, nic nemění na tom, že se to jednou za čas stane.
Proto je nezbytné, aby užívání slovního hodnocení vyplývalo z konsenzu celé školy, vedení mělo jasno, jak si tento útvar představuje, sbor byl schopen podpořit začínající kolegy, upravovat jejich první pokusy, vysvětlit jim, jaká míra normativnosti a autorské originality je žádoucí. Měl by existovat tým korektorů, ne nutně češtinářů, i když se to nabízí, který tápajícím kolegům provede začištění textů po stránce pravopisné a stylistické (i drobnosti jako „moc jsi se nesnažil“ nebo „jde z tebe cítit radost“ vypadají na vysvědčení hloupě). Rovněž je nutné, aby s tímto způsobem hodnocení byli seznámení rodiče a žáci – aby věděli, do čeho jdou.
Funkční modely
Zmíněným obtížím s přepočítáváním se dá vyhnout několika způsoby:
1.
psát slovní hodnocení skutečně exaktně, převzít nebo si sestavit tabulku „povolených“ formulací ve vazbě na známky, ty podle potřeby kombinovat a zveřejnit v ŠVP a školním řádu;
2.
slovní hodnocení využívat jen na prvním stupni nebo jen v těch třídách, z nichž je minimální pravděpodobnost odchodu žáka na školu jiného typu;3)
3.
slovní hodnocení dávat žákům jen jako doplněk k oficiálnímu vysvědčení se známkami – tam je výhoda, že není potřeba se striktně držet pravidel o přepočitatelnosti, ovšem zřejmé jsou mnohem větší časové náklady, které takové gesto provázejí.
Praxe učitele
Není nejmenších pochyb o tom, že slovní hodnocení dá několikanásobně víc práce než známky. Kromě toho, že by to solidní ředitel měl přinejmenším u třídních ocenit, je také dobré osvojit si jednoduché techniky, jimiž se tento úkol dá usnadnit.
*
Hodí se vést si v průběhu pololetí pravidelné záznamy u každého žáka, zapsat si jeho pěkné výkony vystupující z průměru či přímo hvězdné chvíle, zdařilou interakci se spolužáky, řešení sporů, iniciativu, úslužnost, specifický zájem. Při sepisování závěrečného hodnocení jako když je najde.
*
Lze zřídit sdílenou tabulku, kam jednotliví učitelé vkládají svá hodnocení tak, aby je pak třídní mohl jen zkopírovat a sestavit výsledný text. K tomu je ideální, aby každý pedagog neopakoval oslovení (která je pak potřeba mazat), naopak aby každý zmínil na začátku název svého předmětu (ten by jinak bylo potřeba dopsat) a aby každý dodržoval společnou normu, např. Ti, Tobě, Tvůj s velkým písmenem atp., aby finální korektura neznamenala přepisování celého textu.
*
Termín odevzdání hodnocení je třeba stanovit v dostatečném předstihu, aby bylo možné v klidu provést korektury. Má-li škola o 100 žácích jen jednoho experta na pravopis a ten dostane za úkol z večera do rána opravit 200–300 normostran stylově rozmanitých textů, pak mu nezbývá než se spolčit s čertem.
*
Učitelská extratřída si udělá čas i na autoevaluaci, kdy má text na vysvědčení přichystaný včas a se samotnými dětmi ho projde a konzultuje. Už zhruba od čtvrté třídy bývá žák schopen sebekritického náhledu, případně sám navrhne korekci: „Ale já už jsem se to od té doby naučil.“ „Aha, tak mi to předveď.“ Ano, stírá se moment (příjemného) překvapení, ale je bohatě vyvážen pocitem důležitosti a posíleným sebevědomím, že na žákově názoru skutečně záleží, a dokonce se promítne i do úředního dokumentu.
A co na to čtenář?
Má-li slovní hodnocení maximálně splnit svůj účel, tj. promlouvat k žákovi lidskou řečí, zbavit ho stresu z toho, „jak dopadne výzo“, a probudit v něm radostné očekávání dalšího studia i dalších podobných vysvědčení, vyplatí se přidržet se zkušeností ověřených pravidel:
*
Hned po oslovení se hodí začít obecnějším pozitivním úvodem: „Milá Sáro, v tomto pololetí jsi dokázala, že jsi při troše soustředění schopná velmi dobrých výkonů, zavedla sis nové přehledné sešity a jistě Ti prospělo i přesazení k oknu. Mám velkou radost, že se Ti v některých předmětech daří výrazně lépe než dřív.“
*
V každém předmětu je lépe nejprve zmínit úspěchy a pak teprve je vyvážit slabinami než naopak.
*
Užíváme přímý, srozumitelný jazyk bez dvojsmyslů a sarkasmu (ty si můžeme dovolit jen u výjimečně vyspělých žáků, kteří je pochopí správně jako pečeť na vzájemném kvalitním vztahu s učitelem, ne jako urážku).
*
Výtky ohledně chování či studijní morálky by měly být zřetelné, srozumitelné, ale ne bolestné. „Zlobivé“ dítě má své důvody a to, že je s ním objektivně potíž, není omluvou pro to, aby si s ním učitel na vysvědčení ostře či ironicky vyřizoval účty.
*
Právě tak ale není účelné nedostatky a nekázeň zamlčovat. Zejména žáci druhého stupně, konkrétně 7. a 8. třídy, se rádi spokojují s pochvalami a jemné zmínky o tom, že by „mohli pracovat soustředěněji“, je nikterak neburcují.
*
Potřetí v tomto textu zdůrazňuji nutnost naučit se korektně, věcně a ve správném poměru pojmenovat slabiny a neúspěchy. Největším problémem slovních hodnocení bývá, že v zájmu motivace o slabých stránkách jen mlží nebo je zastírají chlácholivým „to si jistě časem doplníš“, a skutek utek. Rodiče v konkrétním případě vnímali sérii povzbudivých hodnocení z angličtiny ve srovnání s tím, že dítě reálně neumělo
vůbec nic
, jako amatérismus hodnotícího učitele a podvod na dítěti.*
Myslíme na to, že žáci si vzájemně dávají vysvědčení číst, srovnávají si hodnocení konkrétních témat či projektů, mají vlastní subjektivní vzpomínky na to, kdo „to oddřel“ a kdo „se flákal“, a velmi těžce nesou, když vysvědčení bez rozmyslu chválí všechny stejnými slovy nebo nevyzdvihne evidentní zásluhy jednotlivce. Je tudíž potřeba uvážit, jestli používat hodnoticí fráze podle jednoho mustru, nebo být u každého jednotlivce originální.
*
A nezapomínáme ani na to, že vysvědčení budou číst rodiče a prarodiče. Často má taková četba podobu dojemných rodinných sešlostí a rodina velmi oceňuje (a čas od času to dokonce i napíše do školy), jak podrobné a přesné informace o svém dítěti dostává. V tomto ohledu je dobré myslet na to, že příbuzní vcelku dobře snášejí zprávy o tom, co všechno dítě neumí a kde by mělo víc zabrat, ale nezřídka žijí v iluzi o jeho bezchybném charakteru a velmi nelibě nesou zprávy o jeho nevhodném chování, vyvolávání hádek, úskočnosti, lhaní atp. Je-li potřeba u žáka takové projevy zmínit (protože jsou soustavné nebo významně kazí atmosféru ve třídě), mělo by se tak dít mimořádně obezřetným jazykem a při vědomí toho, že rodič možná nebude váhat proti takovému „nařčení“ protestovat. Takže není vhodné psát, že „jsi častým účastníkem rvaček a lumpáren, ale při jejich vyšetřování se umíš tvářit jako neviňátko a rád shazuješ vinu na ostatní“, ale spíše „několikrát jsi byl přistižen při porušování pravidel školního řádu a i přes jednoznačné usvědčení Ti dělalo potíže přiznat svou vinu“. Neboli u sdělení, kde hrozí zjitřené emoce, nechť zavládne spíše strohá, až úřední mluva.
Závěrem
Jsem upřímně rád za všechny známkující kolegy, že nebyli v červnu tohoto roku nuceni jednorázově přehodit výhybku a pokoušet se neobvyklou situaci distanční výuky zachraňovat slovním hodnocením. Nepochybuji, že by to v mnoha případech přineslo senzační výsledky, milá překvapení a slzy dojetí, ale už vůbec nepochybuji, že mnohde jinde by to vyvolalo nežádoucí vášně, stres, přepracovanost, napětí v kolegiu, nesoulad mezi pedagogy a žáky nebo rodiči, dožadování se známek a hlavně spoustu nešikovně volených slov a z nich plynoucích nezamýšlených zranění. Slovní hodnocení je jako esej – člověk ho musí psát z vlastní vůle, s láskou k dětem i k samotnému žánru, musí si být jistý, že mu zvýšená námaha stojí za to, protože touží sdělit žákům něco víc než jenom aritmetický průměr podle počtu chyb.
Slovní hodnocení psané z donucení, bez tréninku, pro děti a rodiče, kteří o něj nestojí, nemůže dopadnout dobře, neboť je analogií vyplňování formuláře, který nám kdosi strčil přes okénko.
Dobré slovní hodnocení je plodem lásky a zkušenosti – a lásku nelze přikázat, stejně jako zkušenost nelze vynutit.
1) Viz Strategie vzdělávací politiky ČR do roku 2030+: https://www.msmt.cz/vzdelavani/skolstvi-v-cr/podnety-k-navrhu-textu-strategie-2030-a-implementacnich?highlightWords=strategie+vzd%C4%9Bl%C3%A1v%C3%A1n%C3%AD+2030.
2) Viz např. http://www.nuov.cz/ae/zasady-pro-slovni-a-celkove-hodnoceni.
3) O tom píše i ředitel ZŠ Klánovice M. Černý: https://www.zs-kl.cz/znamky-nebo-slovni-hodnoceni.