Ortorexie - skryté nebezpečí

Strava se stává nástrojem ideologií a dogmat, která vyžadují plnou kontrolu a pozornost věnovanou tomu, jak se my a naši blízcí stravujeme. Vedle výživových přístupů existuje silný tlak na užívání nejrůznějších potravinových doplňků prezentovaných jako léčivé, detoxikační, vedoucí k hubnutí, posilující, energetizující, antidepresivní a podobně. Pro laika je snadné podlehnout lákadlům a slibovanému efektu těchto přesvědčivě znějících teorií. Stále platná a zřejmě ještě naléhavější je otázka: Jak zachovat zdravý rozum, jak najít zlatou střední cestu?

Známé dělení poruch příjmu potravy na mentální anorexii, mentální bulimii a psychogenní přejídání nestačí. Především kvůli médiím se objevují nové diagnózy, které zatím nejsou zahrnuté do mezinárodní klasifikace nemocí. Patří mezi ně i ortorexie, kterou lze zjednodušeně definovat jako patologickou posedlost zdravou výživou (Kulhánek, 2009). Je však třeba mít na paměti, že se jedná o soubor projevů, které jsou velmi často spojené s mentální anorexií, již je pak třeba diagnostikovat přednostně (Papežová a kol., 2010). Ortorexie se vyvíjí nenápadně a zpravidla začíná zájmem o zdravou stravu, o složení potravin nebo možnosti využití potravin jako léku. Zpočátku se úprava jídelníčku zdá být rozumná, racionální a žádoucí, a to zejména tam, kde jedinec předtím trpěl například nadváhou a s ní souvisejícími obtížemi (vysokým krevním tlakem, hladinou krevního cukru a cholesterolu, zvýšenou unavitelností a podobně). Poměrně záhy však může koncentrace na jídlo a jeho složení nabýt extrémní podoby hraničící s obsedantním chováním.

Nemocný (ano, zde již můžeme hovořit o tom, že daný jedinec je nemocný) pak tráví většinu svého času hledáním informací o zdravé stravě, zabývá se tím, jak se dostat k biologicky čistým potravinám (stoprocentně bez chemických aditiv - takzvaných „éček“ - a bez další nežádoucí úpravy), většinu své mentální energie věnuje přemýšlení o tom, jak svůj jídelníček ještě „vylepšit“, zdokonalit. Mnoho nemocných pak zjišťuje, že bezpečné pro ně není téměř nic, každou potravinu jsou schopni vyhodnotit jako rizikovou, potenciálně nezdravou. Ocitají se ve vyčerpávajícím začarovaném kruhu a na pokraji zhroucení pak v lepším případě vyhledají pomoc odborníků, v horším případě, hlavně tam, kde se vedle ortorexie plně rozvine i mentální anorexie, se přidává riziko selhání organismu s následnou smrtí. Mnozí jedinci pohlcení touto duševní chorobou však ve svém snažení vytrvávají mnoho let, stávají se členy různých komunit věnujících se „zdravé“ stravě a rozmanitým výživovým směrům. Typickým příkladem jsou vegani, frutariáni, příznivci raw stravy, paleolitické diety a podobně (Martykánová, Piskáčková, 2010). Jejich chování, mluva i myšlení jsou podobné jedinci závislému na sektě. Někteří autoři označují zabývání se stravou a sebou samým jako „emocionální heroin“ (Bratman, 2015). Svá přesvědčení pak potřebují sdílet s ostatními, přesvědčují je o „té jediné správné“ cestě a nezřídka k pokrouceným jídelním zvyklostem nutí i své blízké.

A zde vzniká skutečně závažný problém - matky vedoucí své děti k dogmatickým výživovým návykům. Někteří laici, ale i odborníci těmto rodičům (matky skutečně převažují) říkají „bio-matky“. Již od narození jejich potomků je jedním z hlavních témat péče o dítě jeho výživa. Surfují po internetu, účastní se emotivních diskuzí o rizikových potravinách, o té nejlepší výživě dětí a mnoho času tráví nákupy a přípravou jídel. Je zřejmé, že svým dětem od raného věku předávají nezdravé, přirozenosti zbavené vzorce jídelního chování a podporují patologický vztah k jídlu, který v dospívání či dospělosti snadno přeroste ve skutečně závažnou a obtížně léčitelnou formu mentální anorexie, bulimie nebo záchvatovitého přejídání, či spíše v jejich kombinaci.

Vedle předaných návyků z rodiny a blízkého okolí jsou za příčiny této poruchy považovány dědičné dispozice (sklony k perfekcionismu, k závislostnímu chování) a temperamentově založená potřeba mít vše pod kontrolou.

Jak poznat hrozící nebo již rozvinutou ortorexii? Často na škodlivé jídelní chování upozorní spolužáci. Dívka (výjimečně chlapec), která se přehnaně zabývá svým tělem a zdravou stravou, o svých nových jídelních zvyklostech většinou hovoří a zpočátku se jimi i chlubí. Patrná je změna ve složení potravy, kterou si nosí s sebou, nebo její komentáře o stravě ostatních. Je těžké (a to i pro odborníka) v raných stadiích odlišit prosté zahrávání si s dietami a výživovými přístupy (zahrávání si většinou časem pomine) od skutečně se rozvíjející nemoci. Odborníci sice mají k dispozici některé metody, například ORTO-15 (Brytek-Matera a kol., 2015), avšak tato metoda u nás není standardizována, a tak jsou psychologové, lékaři i pedagogové odkázáni především na svůj profesní úsudek a kvalifikovaný odhad. Nápadné v dalším stadiu může být to, že dívka výrazně hubne, její strava je extrémně odlišná, stereotypní a značně redukovaná (například malé množství semínek ke svačině, přesně odpočítané množství ořechů, ovoce, zeleniny...). Na školních výletech nebo pobytech se dívka vyhýbá společné stravě, odmítá sníst cokoli jiného než to, co si sama přinese, případně nejí vůbec. Dogmata se týkají i nápojů (například striktní pití odstáté kohoutkové vody, bylinných biočajů, domácích zeleninových šťáv a podobně).

Co může pedagog dělat v případě, že si u žáků či studentů všimne přetrvávajícího narušeného vztahu k jídlu? Doporučení jsou podobná jako v případě jiných nežádoucích projevů žáků. Tedy o samotě, v klidném prostředí a s dostatkem času si s žákem promluvit, citlivě se ho vyptat na jeho vztah k jídlu, k sobě samému, zkusit zjistit, jak se stravuje rodina (často zjistíme, že v celé rodině došlo k propagaci nového stravovacího stylu, případně dcera drží specifickou dietu společně se svou matkou). Při zjištění, že její zásady jsou extrémní, velmi striktní, až úporné a neodklonitelné, je vhodné přizvat k rozhovoru rodiče. Pokud ti nechtějí o tématu mluvit (častý jev), má učitel poměrně omezené možnosti. Při zjevném úbytku hmotnosti lze upozornit pediatra, případně sociálního pracovníka.

Jak předcházet ortorexii? Je třeba zodpovědně vybírat preventivní programy zaměřené na zdravou stravu a změnu životního stylu žáků. Mnoho z existujících primárně preventivních aktivit je bohužel sestaveno bez zřetele k riziku budoucího rozvoje poruchy příjmu potravy. Takové programy nejenže nepodporují skutečně zdravý životní styl (tím může být například přirozená, pestrá a pravidelná strava, nad kterou není nutné příliš přemýšlet, rozumné množství pohybu, důraz na sociální dovednosti, schopnost pracovat adekvátně s informacemi), ale dokonce prohlubují nežádoucí zájem dětí o jídlo. Ten je typický vztahem mezi jídlem a emocemi, kdy si děti příliš brzy začínají některé potraviny vyčítat, jiné si dopřávají za odměnu, na uklidnění, ale také za trest a podobně. Motivace (odměna a trest) jídlem není obecně vhodná (byť je častá již od raného dětství v rodinách).

Otázkou je, zda jsou preventivní programy zaměřené na stravu vhodné pro všechny žáky a studenty. Měly by se dotýkat spíše těch, kteří již vykazují známky narušeného vztahu k jídlu nebo k vlastnímu tělu. Důležité je, aby preventivní program zahrnoval sociální dovednosti, schopnost zacházet s množstvím informací, které na děti a dospívající doléhají, a podporoval jejich zdravé sebevědomí.

Simona je patnáctiletá studentka víceletého gymnázia a také vynikající atletka reprezentující školu ve skoku do dálky. Její matka je zároveň její trenérkou. Během druhého ročníku došlo u Simony k výraznému poklesu hmotnosti, kterého si nejprve všimly její spolužačky, poté na něj upozornil i učitel tělocviku, který pozval společně s třídní profesorkou i Simoninu matku na schůzku. Ukázalo se, že zhruba před rokem se matka rozhodla změnit jídelníček celé rodiny dle zásad raw stravy. Podstatou tohoto přístupu je vyloučení jakékoli tepelné úpravy potravin a jejich konzumace v původním, co nejpřirozenějším stavu. V jejich případě bylo součástí vynechání masa, posléze i vajec a mléka, jelikož bylo obtížné sehnat skutečně bezpečné suroviny, které by nevyžadovaly preventivní tepelnou úpravu.

Při rozhovoru s matkou bylo zřejmé, že výživové dogma je natolik jejím silným přesvědčením, že domluva nebo nalezení kompromisu nejsou možné. Simona se navíc ve svém „novém“, velmi štíhlém těle cítila dobře a nechtěla nic měnit. Rozhovor tedy skončil z pohledu pedagogů neúspěšně, avšak po několika měsících oslovila Simona svou třídní profesorku a požádala ji o pomoc. V té době již byla viditelně podvyživená, ve škole několikrát usnula a její sportovní výkony se dramaticky zhoršily. Profesorce oznámila, že se před časem pohádala se svou matkou a od té doby spolu nemluví. Vyšlo najevo, že rodiče se rozvádějí, a to z matčiny iniciativy.

Profesorka správně pochopila, že pomoc jí může nabídnout už jen tím, že ji vyslechne a bude se s ní pravidelně scházet, probírat situaci a pomůže jí znovu upravit stravu. Proběhly tři rozhovory, každý v délce cca 20 minut, a jedna schůzka i za přítomnosti otce. Ten se nakonec po dohodě se Simonou rozhodl, že požádá o svěření dcery do péče, o což ona sama stála. Soud rozhodl dle jejich přání, a i když se Simona s matkou znovu stýká, nechce se k ní vrátit. Matka nadále prosazuje extrémní stravovací přístup a vedle trénování mládeže se věnuje výživovému poradenství. Simona sice přestala trénovat, cítí se nicméně dobře, má opět svou původní hmotnost a její stravovací návyky se podle jejích slov upravily.

ZDROJE