Práce ředitele školy mě stále baví...

Pocit je to velmi příjemný. Je to první medaile v mém životě obdržená za práci ve školství a ne za úspěch ve sportovním klání. Vnímám ji nejen v osobní rovině, ale jako ocenění celé naší školy. Někdo se mě rozhodl navrhnout a někdo jiný, ministryně školství, rozhodl o tom, že budu oceněn. Nevím, je možné, že si někdo další všiml, že prakticky 25 let řídím gymnázium, snažím se aktivně poznávat zahraniční školské systémy a podílet se na zlepšování úrovně vzdělávání v naší zemi. Zároveň jsem „srdcař“ soukromého školství a jeho aktivní popularizátor.

Nemám žádný jednoznačný ředitelský vzor. Ale občas si řeknu, co by tomu či onomu řekl můj děda Silvestr nebo Carlos Diaz Muníz, bývalý prezident Evropské rady národních asociací nezávislých škol (www.ecnais.org). Oba byli úspěšnými řediteli škol. Carlos Muníz řídil velké školy ve Španělsku s více než dvěma tisíci žáky. Plně se například ztotožňuji s jeho názorem, že ředitel školy může působit jako pedagog pouze za předpokladu, že je nejlepším učitelem ve svém předmětu. Myslím, že řada ředitelů škol v ČR někdy trochu hazarduje se svým jménem, když se musí věnovat pedagogické činnosti vedle mnoha manažerských povinností, které má.

Musím upřesnit, že jsem stál u zrodu naší školy, ale nebyl jsem sám. Byli jsme čtyři, vesměs mladí muži ve věku 25 až 28 let a využili jsme neopakovatelné porevoluční atmosféry. Měli jsme obrovskou motivaci založit gymnázium navzdory tomu, že jsme zpočátku nedisponovali ani prostředky, ani budovou. Chtěli jsme vybudovat školu jinou, než jsme sami za socialismu absolvovali. Vrhli jsme se do všeho tzv. po hlavě. Nebylo to vůbec jednoduché, ale bylo to neopakovatelné období. Téměř vždy vyvolám zájem či způsobím rozruch v sále, když se o okolnostech a kontextu vzniku naší školy zmíním na svých zahraničních cestách, zejména v zámoří. Především neočekávaná návštěva prezidenta Václava Havla a tehdejšího ministra školství Vopěnky s početným štábem ČST 1.9.1991 umocnila „GJP Grand Openning“.

GJP velmi dozrálo. Věřím, že si získalo respekt mezi pražskými gymnázii a stalo se vyhledávanou střední školou. Snažili jsme se a nadále se snažíme jít vlastní cestou. Tradiční silnou stránkou školy je vysoká úroveň výuky anglického jazyka. Jsem hrdý na to, že se nám podařilo před 9 lety otevřít, udržet v činnosti a rozvíjet ve škole školní poradenské pracoviště. Přítomnost kvalitního školního psychologa a kariérového poradce patří ve vyspělém světě k běžnému standardu. U nás tomu tak především ve středním školství z různých důvodů bohužel není. Naše poradenské pracoviště získalo několik ocenění za kariérové poradenství. ČŠI tuto oblast naší činnosti ohodnotila jako příklad inspirativní praxe.

V první polovině 90. let minulého století jsem vykonával pouze funkci ředitele školy a měl na starosti především řízení pedagogického sboru, vedení běžných procesů ve škole a vykonával vlastně všechny ředitelské kompetence kromě ekonomické agendy. Naplňoval jsem tedy to, co se očekává od funkce ředitele školy nyní nebo v blízké budoucnosti, tj. byl jsem pedagogickým leaderem školy. Po odchodu původního zřizovatele GJP a vzniku právní formy společnosti s ručením omezeným jsem se stal v roce 1997 společníkem a jednatelem. Od roku 2014 působím v trojjediné roli zřizovatele, jednatele a ředitele školy.

Rozhodně si nemyslím, že ředitel školy nutně musí být pedagogický leaderem, obzvláště ne u soukromé školy, kdy často ředitelé vykonávají i zřizovatelskou funkci a mají obecně větší odpovědnost za chod a fungování školy. Je třeba mít kvalitního zástupce a samozřejmě k tomu trochu idealisticky řečeno erudovaný, motivovaný a pozitivně naladěný pedagogický sbor s dostatečným podílem na rozhodování ve škole. Po tak dlouhé době ve funkci se musí ředitel školy snažit nabízet zkušenosti, vize, nápady, ale už by se neměl příliš pokoušet vše realizovat sám.

Je to množná po tak dlouhé době zvláštní, ale stále mě práce ředitele školy baví a naplňuje. Na učiteli také musí být vidět, že je plný energie, že stojí před tabulí rád. Potom mu většinou jeho práce přináší uspokojení, rádi mu naslouchají jeho žáci či studenti. Mně možná „usnadňuje“ situaci skutečnost, že jsem již několik let zřizovatelem a ředitelem školy v jedné osobě. Snažím se s nadsázkou svému zřizovateli dokazovat, že vím, kam dál s GJP směřovat a jak to udělat. Mám hodně zkušeností ze zahraničí, plno plánů. To, že mohu reprezentovat Sdružení soukromých škol Čech, Moravy a Slezska na mezinárodní úrovni, je pro mě nejen ctí, ale zároveň i činností, která mě velmi obohacuje. Jako prevence vyhoření fungují v mém případě aktivní sport a hlavně možnost působení v rokenrolové skupině Dum Doobie Doobie Band.

Jak již bylo uvedeno dříve, patřím ke služebně nejstarším ředitelům pražských, a možná i českých a moravských gymnázií. Zastávám názor, že gymnázia musí mít silnou a nezpochybnitelnou pozici ve vzdělávacím systému. Politizace v našem školství významně posílila na všech úrovních, což není dobře. Velmi mi vadí, když se účelově manipuluje daty a fakty. Nemá smysl hořekovat nad tím, že momentálně nejsou gymnázia podporována politickou reprezentací tak přesvědčivě jako dříve. Gymnázia představují ve středoškolském segmentu asi 22% podíl. To rozhodně není mnoho a ve srovnání s vyspělým světem je to výrazně méně. Zbývající většinu tvoří odborné školy, obchodní a jiné akademie a odborná učiliště. ČR určitě potřebuje kvalitní řemeslníky, technicky vzdělané kádry, ale bez všeobecně vzdělaných, flexibilních a několika jazyky hovořících lidí se do budoucna neobejde zcela určitě a neobstojí v mezinárodní konkurenci.

To je složitá otázka. Za posledních 20 let jsem navštívil více než 200 škol v různých zemích Evropy, v USA, Kanadě, ale také např. v Bělorusku. Mnoho škol jsem zevnitř viděl i u nás a na Slovensku. Dokážu snad poznat, zda se pohybuji v úspěšné a dobře fungující škole. Ale abych něco odpověděl. Úspěšný nemusí vždy znamenat nejlepší. Každý také vidí úspěch jinou optikou. Vedle dobrého zázemí alespoň standardně vybavené školy je stále nejdůležitějším faktorem kvalita a složení pedagogického sboru. Vzdělávací program školy by měl odrážet realitu roku 2016. Již při vstupu do školní budovy musíte mít dobrý pocit, že jste vstoupili někam, kde je příjemné a podnětné prostředí. Z tváří studentů a pedagogů byste měli poznat, že jsou ve škole rádi. Viděl jsem špičkové střední školy se školným 30 000 USD ročně, ale nejvíce si možná paradoxně vybavuji svoji návštěvu ZŠ nám. Curieových v Praze 1 před asi 5 lety. To byl dle mého názoru příklad úspěšné školy.

Přístup veřejnosti a kolegů z veřejného či obecního školství se pravda za čtvrtstoletí příliš nezměnil. Je v lepším případě rezervovaný. Řada lidí stále nemůže přijít soukromým školám na jméno. Většinou jde však o jednotlivce, kteří nikdy žádnou soukromou školu osobně nenavštívili a pouze memorují názory jiných, možná stejně neinformovaných jedinců. Dle mého názoru jedinou cestou, jak čelit nepřízni, je otevírat naše školy veřejnosti, zvát politiky a kolegy z veřejného sektoru k nám. To je cesta, kterou jsme zvolili na GJP. Věřím, že mnozí z kolegů z pražských gymnázií po návštěvě naší školy a seznámení se s našimi aktivitami možná trochu svůj původní názor pozměnili. Nebo v to doufám. Já považuji za přínosné komunikovat se všemi, komu jde o rozvoj českého školství bez rozdílu zřizovatele či zaměření. Baví mě světy propojovat, sdílet dobré nápady a praxe ve prospěch českého středního školství a vzdělávání obecně. Sektor soukromých škol sice neustále bráním, ale s přibývajícím věkem a rostoucí hypertenzí se dokážu nad některé věci naštěstí povznést. Nevadí mi kritika, pokud je alespoň trochu konstruktivní. Jsem přesvědčen, že jsme jako soukromé školy nedílnou součástí školského systému, jsme fungující a pro stát i ekonomicky výhodnou alternativou. Samozřejmě platí obecně, že stejně jako ve veřejném, obecním či církevním školství jsou také dobré a horší soukromé školy.

Již jsem v předchozím odstavci naznačil, že si spolupráci mezi školami různých zřizovatelů umím představit velmi dobře. Žijeme ve střední Evropě, kde jsou jiné tradice a kultura než třeba v Americe či Asii. V anglosaském světě, zejména v USA, je spolupráce privátních škol, především těch nesoucích kvalitu ve vzdělávání, a „public schools“ minimální a vlastně tyto dva světy existují vedle sebe a příliš nespolupracují. V Evropě tomu tak většinou není. Netajím se svým dlouhodobým respektem k holandskému školství. Je to příklad vyspělé země s kvalitním a pluralitním vzdělávacím systémem. Existuje zde dokonce více nezávislých středních škol než škol veřejných. Od holandských kolegů vím, že se smysluplné spolupráci se školami veřejnými nebrání. Dalším výborným příkladem je dánské školství. Kolegové z dánské asociace soukromých škol účinně spolupracují i se školskou administrativou, např. inspekcí. Model hodnocení škol z dílny asociace převzala inspekce a je aplikována na všechny školy bez rozdílu zřizovatele.

Také jsem již několikrát slyšel obdobnou formulaci. Vůbec bych se nedivil, kdyby se strašák inkluze a také obavy z uprchlíků, kteří u nás nejsou, staly paradoxně hlavními tématy předvolební kampaně v rámci krajských voleb. Společné vzdělávání či inkluze je jednoznačně velkým tématem napříč Evropou. Připravujeme na podzim mezinárodní seminář pod hlavičkou ECNAIS v Berlíně, který se bude věnovat tématu inkluze v evropské kontextu. Chceme s kolegy z evropských zemí konzultovat a sdílet zkušenosti v tomto nesnadném tématu. Já nechci hodnotit přístup rodičů či možná i některých škol, raději bych uvedl jako příklad náš přístup k integraci a inkluzi. Jsme tradičně a zcela dobrovolně otevřeni i žákům-cizincům či žákům z odlišného sociokulturního prostředí, s jejichž integrací máme pozitivní zkušenosti. Většina cizinců školu zdárně dokončí a pak úspěšně pokračuje ve studiu na vysokých školách. Přijímáme však jen ty uchazeče, u nichž je reálný předpoklad, že na závěr zvládnou maturitu z českého jazyka.

Druhou otevřenou branou je přijímání žáků se speciálními vzdělávacími potřebami, které na GJP probíhá dobrovolně a z vlastního rozhodnutí už řadu let. Nejčastěji jde o žáky s autismem (Aspergerův syndrom), se specifickými poruchami učení, někdy i s duševní nemocí a o žáky s tělesným postižením (školní budova je bezbariérová). K dispozici jsou jim nejen vyškolení učitelé, asistenti pedagoga a rovněž již zmíněné školní poradenské pracoviště. Připouštím, že široce otevřít právě gymnaziální studium dětem s lehkým mentálním postižením není příliš reálné, i integrace žáků se speciálními vzdělávacími potřebami má své hranice, nicméně jsem příznivcem společného vzdělávání. Chtěl bych uvést na pravou míru jeden z mýtů. Právě na soukromých školách v Česku studuje významné množství integrovaných žáků. Pokud budeme nazírat problém v intencích výkonově zaměřených škol, které samozřejmě ve výrazné menšině existují i mezi soukromými školami, potom je možné, že je rodiče budou více vyhledávat. Z mého pohledu se jeví jako perspektivnější, i s ohledem na globální dění ve světě, především školy s nehomogenním složením, strukturou a flexibilním a prostupným vzdělávacím programem.

Spolupráce s rodiči našich žáků se nijak nevymyká zvyklostem v českém gymnaziálním školství. Zdaleka není tak intenzivní jako v anglosaském světě a jak bychom si možná přáli. Na druhou stranu rodiče našich žáků disponují dostatečným množstvím informací o prospěchu a docházce, v případě zájmu individuálně navštěvují vedení školy, pedagogy, poradenské pracoviště nebo spolupracují na konkrétních projektech. Zcela jistě budou např. vyzváni k diskusi nad upravenou či modernizovanou verzí školního vzdělávacího programu, podle kterého bychom chtěli vzdělávat naše studenty od září 2017. Třídní schůzky pořádáme dvakrát ročně, vždy na podzim a na jaře. U 1. ročníků i na začátku školního roku.

„Třídní schůzky pro prarodiče“ pořádáme pravidelně již 7 let. Jedná se o sobotní setkání zejména prarodičů žáků 1. ročníku s vedením školy. Kromě prohlídky školy vždy připravujeme malé povídání či přednášku o různých tématech, především historických, vztahujících se k místu či okolí naší školy. Diskutujeme i o aktuálních tématech, někdy probíhají také vzdělávací programy, do kterých se zapojují v rolích učitelů i naši žáci (výuka využívání internetu a sociálních sítí apod.). Na závěr se koná společná vycházka do nejbližšího okolí s výkladem. Jedná se rozhodně vždy o oboustranně příjemná setkání. Prarodiče oceňují, že mají možnost seznámit se s prostředím školy, kterou navštěvují jejich vnoučata, která jsou v tomto smyslu směrem k nim informačně velmi skoupá.

Snažíme se o udržování kontaktů s našimi absolventy. Je pravda, že sociální sítě nám to usnadňují. Zveme je k návštěvám školy, někteří z nich spolupracují i na výuce, vedou besedy, přednášejí, podílejí se na seminářích. Naši nejstarší absolventi překročili čtyřicítku, takže mnozí již mají velmi dobře rozběhnuté kariéry, působí v řadě oborů včetně vědy a výzkumu.

V září 2016 nás čeká oslava 25. výročí založení GJP, tak plánujeme opět větší sraz našich „alumni“ a už se na to moc těším.

Svět sociálních sítí nemůže dnes opomíjet žádná škola. Je to fenomén, který je s jistou nadsázkou schopen vyvolat i válečný konflikt. Progresivně uvažující školy využívají sociální sítě a podotýkám, že ne pouze Facebook, pro svoji účinnou propagaci. Mnoho informací je možné dnes získat pouze na sociálních sítích. Není jednoduché propojit efektivně školní svět se světem sociálních sítí. Je to však dle mého názoru nevyhnutelné. Pedagogové, kteří budou tvrdošíjně odmítat jakkoli sdílet svět sociálních sítí, budou stále rychleji propadat do beznaděje. Přestanou si se svými žáky rozumět. To neznamená, že musí sami následovat a každodenně využívat komunikační kanály, které sociální sítě nabízejí. Např. Facebook již mladí lidé po vzoru mladých Američanů postupně a nezvratně opouštějí, protože jsme se tam již ve větším rozsahu natlačili my „staří“. Tvrdím, že moderní škola nepotřebuje počítačové učebny, kromě specializovaných na programování, filmový střih apod., ale měla by se snažit o efektivní využívání chytrých telefonů a tabletů, které dnes běžně používají žáci na všech stupních škol. Podporuji tedy model „Bring Your Own Device“. To je výzva i pro GJP. V pedagogickém sboru nepanuje zatím jednota. Věřím však, že časem nastavíme v této oblasti vše tak, že nikdo z učitelů nebude mít problém se se situací zdárně vyrovnat.

Již od vzniku školy je to velmi významná a nedílná součást činnosti GJP. V nás, kteří jsme prožili 25 let v období komunismu a mnoho toho nenacestovali, kromě dovolených v NDR, Maďarsku, Bulharsku či Rumunsku, byl doslova hlad po cestování a poznávání jiných zemí a kultur. Dlouhá léta jsme věnovali velkou pozornost výměnným programům. Partnerské školy jsme měli nebo stále máme v Holandsku, SRN, ale také v Kanadě (Preston Cambridge Ontario) a v USA (NYC). Využívali jsme se zájmem a nadšením program Comenius a nyní se připravujeme na naše zapojení do ERASMUS+. Naši studenti rádi jezdí na tematické zájezdy (Španělsko, Francie, Velká Británie, Pobaltí).

Máte pravdu v tom, že naše poradenské pracoviště je naší „výkladní skříní“. Jestli nám v českém školství, zejména středním, opravdu „ujel vlak“, tak je to v oblasti školního a kariérového poradenství. V roce 2006 jsem měl možnost absolvovat stáž přes Fulbrightovu komisi v USA v Marylandu. Navštívil jsem asi 15 škol, vesměs soukromých, ale i několik veřejných. Bez rozdílu zřizovatele školy byli poradci všude. Došlo mi, že škola bez podpory školního poradenského pracoviště vedeného profesionálním psychologem nemůže být považována za moderní vzdělávací instituci. V ČR se bohužel často vymlouváme na nedostatek financí, požadujeme po učitelích, aby suplovali roli psychologů, čímž je i sebe dostáváme do nesnadných až trapných pozic. Ještě horší je, když si na psychologa hraje vedení škol. Přál bych každému kolegovi řediteli školy, aby měl možnost se seznámit detailně s pracovišti v zahraničí. Je to opět o poznání, informovanosti a přesvědčení o potřebnosti.

Po osmi letech jeho působení na GJP si vůbec nedovedu běžný chod školy bez ŠPP představit. Náklady spojené s fungováním poradenského pracoviště byly a jsou pokryty v lepším případě z grantů (OPPA, MŠMT) nebo v horším z běžného rozpočtu školy, což není ideální.