Pro uvedení do dnešního tématu se na chvíli vydám proti proudu času. Myslím si, že každý učitel by měl trochu nahlédnout pod pokličku dřívější vzdělávací politiky nutící školy soupeřit o žáky, stavět jejich ředitele jako konkurenty proti sobě a vnášet více firemních nešvarů, než bylo ve skutečnosti potřeba. Nechci vás učitele zatěžovat zdánlivě ředitelskými tématy, ale napíšu jednu věc – kvůli tehdejšímu tzv. normativnímu financování škol byla často vaše ředitelka nebo ředitel samotným systémem tlačen(a) k nabírání co největšího množství žáků a jejich udržení z jednoho důvodu: aby vás všechny uživil(a) a zajistil(a) pro celou školu existenci.
Vím, tak jednoduché a černobílé to úplně nebylo, ale ilustruji na tom změnu algoritmu posledních let, kdy se konečně mluví o spolupráci mezi školami (zejména v nejbližším okolí) a podporuje se s jedním zásadním cílem – snižovat rozdíly mezi školami, vyrovnávat šance jednotlivých žáků a vytvářet sdílenou pedagogickou strategii regionu. Prosím, moje řádky vůbec neznamenají, že se o to mnohé školy nepokoušely již v minulosti, možná v nich právě vy učíte. Ale celkově byl systém ke spolupráci a odstraňování rozdílů hodně macešský, věřte mi.
Nerad to připouštím, ale v české kotlině je pořád silně zakořeněné zvykové právo, že je správné žáky již od útlého věku rozdělovat, že je dobré podporovat jen ty nejlepší a že spolupráce mezi školami vlastně není úplně potřebná.
Přitom když se podíváme na mapu výsledků našich žáků, vzdalují se nám od sebe rychlostí, která znepokojuje a z jejíchž důsledků mrazí.
Jistě víte, že zásadní determinací úspěchu žáka ve škole je jeho socioekonomický status, rodinné prostředí, podmínky a celková ochota jeho nejbližších jej podporovat a podílet se na jeho rozvoji. Jenže dítě nemůže za svoje rodiče, dobrovolně si nevybralo svoje prostředí. Jako profesionální pedagogové musíme udělat vše pro odstraňování nezaviněných rozdílů mezi dětmi.Proto jistě chápete, že se musím v naší rubrice dotknout otázky okolí školy, a to z několika důvodů. Jednak vzhledem k sociálnímu zázemí žáků a jejich rodin, které se projevuje v každodenní činnosti školy. Jednak vzhledem k ostatním školám a tolik potřebné spolupráci. Řada lidí se v této otázce mýlí a myslí si, že spolupráce mezi školami vytváří nějakou uniformitu a odstraní ty vysoce kvalitní. Tak to já určitě nemyslím. Právě ty dosud kulhající školy by měly ze spolupráce získávat potřebné impulsy, inspirace a pomoc. Pro region totiž není dobré, když se školy polarizují, když se vytvářejí ghetta, ať s negativním, nebo pozitivním znaménkem. Takzvaně elitní škola je na jedné straně na první pohled lákavá pro rodiče i politiky. Ovšem jen do té míry, než si uvědomí, že na druhé straně může vznikat sociální izolace, nevíra ve společnost, budoucí voliči extrémních politických uskupení. Zde musím doporučit všem učitelům knížku Daniela Prokopa
Slepé skvrny
, ukazující na nebezpečí sociální stratifikace, na spojení průběhu a výsledků vzdělávání a chudoby, ale také na význam školy a regionální spolupráce pro podobu budoucnosti společnosti. Co se na to zkusit společně podívat jako na výzvu a frajeřinu pracovat v instituci, která má jako jedna z mála přímý vliv a možnost tuto budoucnost ovlivnit?Další pohled na okolí školy může být z hlediska komunity, nebojme se tohoto slova v jeho pravém smyslu. Škola by měla být centrem nejbližšího okolí v nejširším významu – vzdělávacím, kulturním, společenském. A vůbec se nemusí jednak o velikou školu, v malé obci to jistě bude zcela samozřejmě škola mateřská či málotřídní.
Otázka okolí školy se nedá vetknout do několika řádků. Přeji vám, abyste byli součástí týmu, který buduje školu v souladu s jejím okolím, v souladu s potřebami regionu i budoucnosti jeho obyvatel. Protože centrum společenství nemůže dělat nikdo jiný než skupina zdravě sebevědomých a o svojí práci přesvědčených lidí. Těším se, až to budeme říkat o každé škole nejen my v časopisu, ale právě lidé z okolí školy. Přeji pohodový den…