Malý průvodce uměním zdravě sebevědomé komunikace II

Přirovnání k vyjmenovaným slovům jsem zvolila proto, že jsme s nimi všichni v minulosti učinili dostatečnou osobní zkušenost, která se nejspíš vyvíjela a měnila v čase. Chtěla jsem tak připomenout, že všechno má svůj řád i správný čas, tudíž že proces učení nelze ani v případě vyjmenovaných slov, ani v případě asertivity obejít nějakým proklatě šikovným fíglem nebo ho příliš uspěchat. Proto se to má s asertivními právy jako s vyjmenovanými slovy: Když je neznáme, nemůžeme jejich znalost využít při psaní, v případě neznalosti asertivity se jednotlivá práva nemohou vědomě projevit v našem jednání.

Pokud se jim pak (jedněm i druhým) naučíme zpaměti, ještě to neznamená, že jim rozumíme a umíme je užitečně používat. Navíc je běžné, že nám jejich existence zpočátku způsobí v hlavě zmatek – to platí opět jak pro vyjmenovaná slova, tak pro asertivní práva a příslušné techniky.

Věnujme se tedy beze spěchu a s rozmyslem jednotlivým tvrzením, která popisují, na co všechno máme z pohledu asertivního přístupu právo. Zabývejme se myšlenkami, jež prokazatelně mají tu sílu, že při správném pochopení a užití dokáží mocně přispět k našemu vnitřnímu míru, ke zklidnění mysli, a ve finále ke zdravě (sebe)vědomému, tedy asertivnímu jednání.

Minule jsem zmínila, že se řadu let věnuji tematice asertivity, jakož i příbuzných druhů komunikačního umění v sebezkušenostních seminářích. A tam pokaždé, znovu a znovu pociťuji radost z úlevných, osvobozujících či radostných reflexí mnohých účastníků, plynoucích ze spokojenosti s tím, co pro sebe objevili a co si stran tohoto širokého tématu ze semináře odnášejí. Důležité je na tomto místě dodat, že díky proběhlé „práci se sebou“ si odnáší každý něco jiného, protože (více či méně) nalezl to, co skutečně potřebuje, pro co si vlastně na školení přišel – i když zpočátku vůbec nevěděl, že mu stačí právě jen toto konkrétní poznání, a myslel si, že musí obsáhnout celé téma, naučit se maximum a zapsat si co nejvíce poznámek.

Samozřejmě bývá dobré a užitečné seznámit se s celým tématem podrobně, avšak v případě osobnostního rozvoje je zpravidla důležitější najít u sebe ta správná, často citlivá, ba dokonce zranitelná místa a věnovat jim zvýšenou pozornost. Obvykle tu stačí dvě až tři zásady z celkových deseti, jejichž přijetí a uplatňování přináší uživateli a jeho okolí velmi brzy viditelnou i citelnou změnu.

Podívejme se tedy konečně podrobněji na jednotlivá „asertivní práva“.

Tak zní první, základní asertivní právo a všechna ostatní jsou od něj vlastně odvozena. Jinými slovy se tu říká, že jako skutečně svobodní lidé máme právo chovat se tak, jak sami uznáme za vhodné, správné a užitečné. Že nikdo nemůže manipulovat našimi pocity a naším chováním, pokud mu to sami nějak nedovolíme. Že není třeba skrývat vlastní emoce, pokud jsou autentické a přiměřené. Že na dění kolem nás je možno reagovat, či naopak nereagovat v souladu s našimi potřebami, s naším prožíváním, s naším vnímáním stavu věcí.

Aby však tato vnitřní svoboda byla úplná, mělo by ji provázet vědomí odpovědnosti za naše činy a připravenost osobně nést vzniklé následky. Zodpovědný, zralý a zdravě sebevědomý postoj je podmínkou úspěchu aplikace nejen tohoto prvního základního asertivního práva, ale i všech následujících.

Samozřejmě tím není myšleno slovo promiňte, když někomu přivřeme prst ve dveřích anebo opakovaně neplníme běžné pracovní či jiné povinnosti. Můžeme se však kupříkladu ocitnout v situaci, kdy jsme se na něčem s ostatními dohodli, avšak okolnosti se pro nás změní a původní rozhodnutí odvoláme. Nezpůsobíme tak sice žádné fatální následky, ale změna přece jen ovlivní jiné lidi. V takové chvíli k nám pak často přicházejí výčitky svědomí nebo obavy z reakce okolí. Ba dokonce – ještě záludněji – nás začnou obtěžovat představy nikoli zjevných reakcí dotčených osob, nýbrž dotěrné myšlenky jako , , , …, které potom nezřídka zastavujeme rozhodnutím typu , , …

Vzpomínám si v této souvislosti na spolupráci s jednou milou a vzdělanou slečnou, která se rozhodla jít cestou osobnostního rozvoje (dnes se tomu často říká life coaching). Jako dílčí cíl si stanovila být ve svém jednání autentičtější, tedy jednat tak, aby to, co říká a dělá navenek, bylo v souladu s tím, co cítí a potřebuje. Chtěla tuto svou kýženou dovednost trénovat nejprve v partě kamarádek, kde se v té době poměrně často necítila dobře.

Vyprávěla mi, jak jednou, a to z vážných rodinných důvodů, změnila své rozhodnutí jet s oněmi kamarádkami na společný zahraniční výlet, a s jakými nelibými reakcemi až útoky se u nich kvůli tomu setkala. Od té doby prý v partě raději většinou „drží basu“, protože má své dobré důvody v tomto společenství zůstat.

Jak se ukázalo, zvolila si klientka opravdu správnou chvíli pro životní změnu, jejíž součástí bylo naučit se větší asertivitě. To se jí opravdu podařilo – a nejenže si postupně zvykla nenabízet žádné omluvy a neskrývat se za výmluvy, nakonec dokonce díky rostoucí sebejistotě a zdravému sebevědomí poznala, že už dále nevidí důvod pro udržování nezdravých či nezralých vztahů, včetně těch se starými kamarádkami.

Jedná se o tvrzení, jež u některých účastníků seminářů vyvolává otázky, případně nejistotu, a občas dokonce podrážděnost a nesouhlas. Buď jim formulace není úplně jasná, nebo mají pocit, že kdyby podle ní jednali, byli by přece sobečtí, nevychovaní, bezohlední. Zajímavé je, že jsou to často stejní lidé, kteří si krátce předtím, v takzvaném úvodním seminářovém kolečku stěžovali, že nejsou doceněni (přitom dělají vždycky něco navíc), že je toho na ně už moc a nevědí, jak dlouho to ještě takto naplno vydrží, že odjakživa dávají víc než dostávají (na rozdíl od jiných). Vždy s potěšením sleduji, jak úlevné je v takových případech přijetí tohoto třetího asertivního práva za své, jak osvobozující je připustit, že existuje „legální“ možnost nezodpovídat vždy a všude za řešení problémů jiných lidí.

Malý příklad pro ilustraci: Jestliže vás vaše známá požádáo zapůjčení úplně nových bílých lakovaných lodiček s vysokým podpatkem, protože nemá v čem jít na zahradní párty, je na vás, zda jí její problém pomůžete řešit, nebo zdvořile odmítnete. (Alternativou k lodičkám tu může být nová drahá sekačka požadovaná sousedem.)

I tu se snadno ocitneme u popsaného kolotoče výčitek, předpokladů a představ. Při rozhodování mezi svobodnou asertivní reakcí a manipulačním tlakem (musíme si přece pomáhat, musíme se s druhými rozdělit, nesmíme být lakomí) nám může být užitečné připomenutí, že zdravě sebevědomý člověk má nabízet pomoc jen v případě, že chce a je ochoten poskytnout svůj čas, energii, lodičky nebo třeba sekačku.

Pokud se rozhodneme pro změnu našeho budoucího jednání v tomto směru, snížíme postupně nutkání řešit vše za druhé, obětovat se za každou cenu i pomáhat druhým nad své vlastní možnosti. Důležitou součástí této nové cesty je trpělivá práce na snižování účinků našeho pocitu viny. Například tím, že lépe porozumíme tomu, kde a kdy se ten pocit bere, proč nás tolik spoutává a nutí dělat věci, jež vlastně dělat nechceme ani nemusíme.

Není zde pochopitelně míněno něco na způsob úsloví Kam vítr tam plášť, nýbrž srozumitelné zveřejnění našeho rozhodnutí/omylu a jeho opravení jiným výrokem. Zveřejnění by mělo být otevřené a jednoznačné – takzvané mlžení, kterého je náš současný svět plný, rozhodně nepatří k asertivním technikám.

Změní-li se tedy situace nebo náš přístup, máme právo beze strachu a bez výmluv přehodnotit svůj postoj a také to vyjádřit. Zajisté se pak můžeme setkat s útoky typu Tréninkem se ale postupně naučíme brát je s klidem, reagovat na ně slušně a rozvážně. Například slovy:

Jsme lidé a lidé jsou chybující. Udělat chybu je tedy přirozená věc. Projevem zdravého sebevědomí je k vlastní chybě se přihlásit a také ji vnitřně přijmout jako nedílnou součást života. Pak například můžeme – je-li to namístě – bez zbytečných emocí, omluv nebo výmluv oznámit fakta o dané situaci: nebo … (tady jako cvičení můžete doplnit některou vaši vlastní chybu a přidat nápad, jak byste postupovali v budoucnu).

Lidé se často mylně domnívají, že takováto odpověď by mohla ublížit jejich prestiži. Zajisté jsme všichni mnohokrát zažili nepříjemný pocit z toho, že něco neznáme, nevíme, neumíme – a jako naschvál v těch nejnevhodnějších situacích, kdy bychom se naopak chtěli ukázat v nejlepším světle. Potíž navíc komplikuje to, že rodinná a školní výchova, ba vlastně celý společenský systém nás v tomto ohledu častěji srážejí než podporují.

Zvláště ve vztahu k učitelskému povolání je mýtus povinné neomylnosti stále dosti rozšířený. Osobně jsem vzdělána v oblasti společenských věd, takže když se mne jednou, už je to mnoho let, zeptala na parkovišti jedna paní, s níž jsem měla pracovně co do činění, jaký že to před naším autem poskakuje ptáček, přišlo mi vhodné říct jediné v tu chvíli pravdivé a poctivé „ “. Její reakce mne při vzpomínce baví dodnes: „ “ Inu, nevím toho ještě mnohem více, i když dělám co můžu. Ale netrápím se tím. U mne vzbuzují pochyby spíše takzvaní všeználkové a samozvaní poradci se zdviženým ukazováčkem.

Dodejme ještě pro jistotu, že od odborníka nebo studenta u zkoušky samozřejmě očekáváme, že ve svém oboru nebude tohoto asertivního práva využívat příliš často.

Toto tvrzení může být pro českého čtenáře poněkud zavádějící kvůli u nás obvyklému, avšak (dle mého názoru) ne zcela přiléhavému a úplnému překladu z anglického originálu, jenž zní: „… “

Je zde původně míněno to, že není reálné, aby všichni lidé, s nimiž přijdeme do styku, nám byli předem nakloněnia stoprocentně s námi souhlasili. Proto je nevyhnutelné občas jednat s vědomím, že druzí naše rozhodnutí a postoje nemusí (předem) schvalovat, že se můžeme svým jednáním někoho dotknout, nebo ho dokonce ranit.

Učinit přesto takový odvážný, přímočarý krok bude pro nás třeba snazší, když si řekneme, že k psychické výbavě zralého a vyrovnaného člověka patří schopnost vypořádat se s nesouhlasem druhých lidí, a to zejména tehdy, když máme pro své stanovisko dostatečně dobré důvody.

Není nutné, aby naše jednání vždy odpovídalo „logickým představám“ ostatních. Dokonce ani není naší povinností řídit se vždy vlastními logickými, „rozumnými“ závěry. Logika umí většinou dobře rozlišit černou a bílou, lidský život je ovšem mnohem víc než černobílý. Stejně jako lidská duše. Do našeho jednání by se tedy měly promítnout i naše pocity, motivace, intuice…

Být stále „logický“ by znamenalo dělat pouze věci, jimž úplně rozumíme, kterými jsme si „stoprocentně jisti“, což ani při nejlepší vůli vždy nejde. Učinit v takovém případě nelogické rozhodnutí může být velmi osvobozující (a dobrodružné).

Někdy se lidé domnívají, že druzí jsou povinni jim rozuměta pochopit, co chtějí říci. „ .“ – „ .“ – „ .“ Takovíto lidé mají potřebu rozhodovat za nás, sdělovat nám, co my máme mít v hlavě. To si ovšem nemusíme nechat líbit. Není naší povinností být „takto“ rozumějící a chápaví.

Také nemusíme přikyvovat, aniž bychom tušili, o čem je řeč. Mnohem užitečnější je připomínat si, že chvíle, kdy si (alespoň dva) lidé naprosto rozumějí, jsou velmi vzácné. Někdy stačí pro dobrý pocit jen toto uvědomění bez dalších slov – podrobněji to probereme v části o asertivních technikách. Nu a v případě, že chceme věci více vyjasnit, můžeme dát partnerovi v rozhovoru jasně najevo svůj stav mysli slovy .

Ano, zní nám to možná provokativně až drze, jenže když se nenecháme zmást formou a soustředíme se na obsah, nejspíš dojdeme k závěru, že existuje mnoho věcí, které jsou nám jedno, a že není nic špatného na tom nereagovat na každou situaci, podnět či problém. Tak proč to neříci nahlas? Zajisté můžeme použít decentnější slovník, ale skutečně – proč mít za každou cenu na všechno názor a o všechno se zajímat jen proto, že se to od nás očekává? Pro pořádek je tu třeba připomenout etický rozměr našeho přístupu – nevydávat lhostejnost, lenost nebo nezájem za asertivní jednání.

Asertivní jednání je volba. Je to dovednost, které člověk může, nebo nemusí využít. Někdy, například z citových či taktických důvodů, se raději rozhodneme zachovat pasivně a občas, ve vyhrocených situacích, cítíme jako nutnost projevit se dokonce agresivně. I v takovém mimořádném případě je pak projevem asertivity skutečnost, že pasivitu nebo agresivitu volíme vědomě. Pro větší transparentnost můžeme naše aktuální stanovisko dát najevo tím, že je ještě před svým agresivním skutkem takzvaně vytkneme před závorku:

Ale to už jsme u asertivních technik a těmi se budeme podrobněji zabývat příště. Přesto ještě na závěr uveďme příklad k procvičení: Pokud se vám předchozí asertivně agresivní výrok zdál poněkud přitažený za vlasy, pokuste se vybavit si reálnou situaci, v níž byste se rádi vymezili vůči agresorovi, a upravte slova tak, aby odpovídala vašemu slovníku a autentickým okolnostem. Mám zkušenost, že při troše tréninku taková svépomocná větička nemusí být nakonec vlastně vůbec vyslovena, stačí si ji v pravou chvíli připomenout v mysli (zastavit tak nápor těžko zvladatelných pocitů) a následně reagovat s noblesou. Nebo alespoň nereagovat. Nereagovat může být v některých případech velká a zcela dostačující změna – i tady často platí, že méně bývá více.

Ano, méně mnohdy znamená více, proto se zříkám jakýchkoli dalších komentářů a těším se na setkání u třetího dílu, který věnujeme zejména asertivním technikám, a kdy se v té souvislosti dostane na dříve přislíbené pokračování naučných historek ze školení v asertivitě, jež zadavatel objednal pro „málo motivované“ technické pracovníky.

www.ppsp.cz