V předchozích dílech jsme postupně nahlédli do ateliéru asertivního umění, zabývali se principy asertivních práv a zvažovali uplatnění asertivních technik v praxi. Závěrečná část minisérie přináší několik dalších námětů pro zdokonalování i trénink komunikačních dovedností a důkladněji se přitom zaměřuje na význam či praktické využití emoční inteligence, pro niž se vžilo označení EQ.
Začneme tam, kde jsme před časem skončili.
Závěr minulého dílu přinesl příběh pana Jindřicha, účastníka firemního vzdělávání, jež bylo věnováno tématu efektivní asertivní komunikace. Příběh by mohl nést pracovní název Co dělat, když jeden z partnerů v rozhovoru nechce mluvit. Pana Jindřicha, odborného technického pracovníka takřka penzijního věku, jsem se svého času v úvodu školení zeptala, co by se rád dověděl, co by na semináři nejvíce ocenil. Spíše neradostně tehdy odvětil, že by byl rád, kdyby nemusel odpovídat na žádné otázky.
Napsala jsem v té souvislosti, že existuje více možností, jak „rozmluvit nespolupracujícího“ partnera v rozhovoru. Zajisté by bývalo bylo možné citlivě použít například některou z asertivních technik – volné informace, sebeotevření, přijatelný kompromis a nepochybně též dotazování na negativa. V případě pana Jindřicha mi však jakýkoli, byť laskavý aktivizující podnět, připadal nepatřičný až invazivní. Proč? Protože jsem intuitivně považovala již tuto páně Jindřichovu odpověď za vrcholnou formu jeho sebeotevření a jakékoli další snahy o rozvíjení verbální komunikace mi připadaly nevhodné.
Zvídavý čtenář by se mohl ptát, jak jsem na to přišla, co když to bylo jinak, třeba byl Jindřich schválně ironický a chtěl mne provokovat – do hlavy přece nikomu nevidíme. To je pravda, nemohla