Malý průvodce uměním zdravě sebevědomé komunikace III

Odpověď na otázku, zda z osvojení asertivních technik mají více užitku lidé se sklonem k agresivitě, nebo spíše ti nenápadní a tiší, je jednoduchá: jedni i druzí. I když úplně na počátku tomu bylo zřejmě jinak, tedy alespoň z pohledu Andrewa Saltera, amerického psychoterapeuta a psychologa, jehož jsme již minule zmínili jako autora deseti takzvaných asertivních práv.

Důvod, proč tato „práva“ v polovině dvacátého století formuloval, souvisí s jeho kritickými názory na tehdy tradičně užívané zdlouhavé i nákladné a podle něj značně problematické léčebné postupy obvyklé při odstraňování psychických potíží klientů, jak je v té době nabízela zejména psychoanalýza.

Salter se domníval, že je možné pomáhat lidem od úzkostí a depresivních stavů nebo třeba „jen“ od extrémní ostýchavosti mnohem rychleji a účinněji. Využil k tomu poznatků z experimentální psychologie a rozhodl se jít cestou cíleného působení na změnu lidského chování prostřednictvím specifických forem učení.

Mohlo by se nyní zdát, že asertivní přístup je přece jen vhodnější pro lidi uzavřené nebo úzkostné. Jestliže si však představíme pasivitu a agresivitu jako dva protipóly, uprostřed nichž leží asertivita symbolizující rovnováhu a harmonii, je zřejmé, že se k tomuto asertivnímu ideálu můžeme přibližovat z obou stran spektra.

Proto je přijetí asertivních zásad a zdokonalování osobního zdravě sebevědomého komunikačního stylu stejně užitečné pro ty, kdo se ve společnosti projevují spíše málo nebo vůbec, jako pro ty, kdo mívají často potíže s udržením emocí na uzdě a bývají vznětliví, či dokonce útoční. Společným jmenovatelem totiž může být v obou případech potíž s emocionální vyrovnaností a zdravým sebevědomím. Přitom právě zdravé sebevědomí je podmínkou pro zvládání přiměřeného, nekonfliktního sebeprosazení. Poznání a trénink vhodných technik zde může hodně pomoci.

Stejně jako není nutné využívat pravidelně všech asertivních práv, není potřeba v jednom rozhovoru předvést všechny asertivní techniky jenom proto, že existují. Mnohem důležitější je jejich správná volba. Někdy totiž může být velmi lákavé omlouvat pasivitu nebo agresivitu odkazem na aplikaci speciálních technik. Stává se to například mluvčím se sklonem k agresi, kteří s naběhlými žílami a rudnoucíma očima opakují stále důrazněji a zvýšeným hlasem svůj sporný požadavek v domnění, že jednají v duchu asertivní techniky zvané přeskakující gramofonová deska.

Asertivní technikou se na druhé straně mohou zaštiťovat i málo průbojní lidé, třeba členové pracovních týmů (potkávám i takové vedoucí), když nedostatek důraznosti a jednoznačného stanoviska považují za techniku přijatelného kompromisu. Právě ti si možná vyberou hned z prvních dvou následujících asertivních technik, pro jejichž podtitul bychom si mohli vypůjčit název starší francouzské komedie Jsem nesmělý, ale léčím se.

Užití této techniky je mnohostranné – které mohou v dané situaci přispět nejen k žádoucímu průběhu rozhovoru, ale zejména k našemu vnitřnímu klidu a jistotě. Je to zkrátka něco lepšího než řeči o počasí, něco, co nás během rozhovoru vzájemně více přibližuje a pomáhá nám lépe se poznat. Tím se umenšují naše obavy z neznámého a obvykle nás proto trénink v poskytování volných informací také čím dál více uklidňuje, zbavujeme se postupně nejistoty, místo ní získáváme větší sebejistotu, jsme přirozenější, bezprostřední.

Někdy se stává, že se necítíme komfortně, protože k tématu hovoru nemáme co říci. Rozum velí v takovém případě mlčet. Pokud se ale hodláme cvičit v „zahánění přílišné plachosti“, můžeme se ke konverzaci připojit tím, že řekneme třeba: Nebo:

Velmi blízko k volným informacím má technika sebeotevření. Díky ní máme příležitost uvolněně sdělovat druhým i takové věci, které mívají tendenci vyvolávat v nás pocity nedostatečnosti, úzkosti, studu nebo viny. Zatímco „volné informace“ bývají co do vyznění obsahu spíše neutrální, u sebeotevření jdeme o něco dále a . Je to vhodné tehdy, když se domníváme, že zveřejnění informace bude pro nás v konečném důsledku menší potíží než její úporné zastírání či nechtěné odhalení.

Jsou-li kupříkladu začínající učitelky a učitelé vyděšeni představou, že na první třídní schůzce v očích rodičů selžou, není nic jednoduššího než zvolit techniku sebeotevření a hned v úvodu sdělit zvědavému publiku, že se jedná o první třídní schůzku, že se sice pečlivě připravili, ale že na nich určitě bude zpočátku vidět nervozita a tréma, protože to tak prostě mají už od školky. Stává se pak často, že jakmile je ta „hrůza“ venku, sama někam zmizí a místo ní přichází úleva, uklidnění a v konečném výsledku mnohem lepší řečnický i jiný projev.

Pod tímto poněkud kostrbatým názvem se skrývá užitečná technika, která je blízká technice sebeotevření: i zde totiž nahlas hovoříme o vlastních chybách a omylech. V tomto případě však reagujeme, až když nás na ně upozorní druhá strana. Negativní aserce nás učí přijímat výtky a kritiku bez přehnaných omluv nebo dokonce výmluv.

Problémem zde bývá otázka, co si počít s pocity viny. Zvláště úzkostní lidé se nechávají po „chybném skutku“ vmanipulovat (často jen sebou samými) do hledání odpuštění a snahy chybu nějakým způsobem odčinit. Jiní chybu popírají, dokonce i sami před sebou. U lidí se sklonem k agresi často dochází k protiútokům vůči kritikovi nebo domnělému kritikovi. Co s tím? Postupně (proto negativní aserce) podle vzorce . / .

Takovouto neutrální reakcí vezmeme vítr z plachet útočně naladěnému kritikovi a nekonfliktního člověka jí mile překvapíme. Pro pořádek dodejme, že technika je vhodná jen tehdy, jsme-li si opravdu vědomi vlastního nedostatku či chyby. Pokud tomu tak není, může se nám hodit následující technika otevřených dveří.

Začněme příkladem:

Ano, může se stát, že se o sobě v rozhovoru dovídáme od mluvčího nejen informace, které jsou pravdivé, ale také jeho analyzující domněnky ohledně toho, jak se s námi věci asi mají, či dokonce úplné výmysly týkající se naší osoby. Naše obvyklá neasertivní reakce na takové nefér hodnocení bývá bohužel často zaměřena primárně právě na to, co je pro nás nepřijatelné. Podle povahy se pak buď omlouváme, bráníme nebo útočíme. Je zde ale i jiná možnost: . Kouzlo této techniky spočívá v okamžiku překvapení. Kritik totiž zpravidla očekává právě náš protiútok – a my mu místo toho otevřeme dveře. Třeba takto:

Technika otevřených dveří nás učí brát i manipulativní, takzvaně nekonstruktivní kritiku tak, že bez nadmíru zjitřených emocí připustíme, že na tom, co o nás partner v rozhovoru kriticky říká, může být něco pravdy. Zajisté se jedná o náročnou komunikační situaci, která vyžaduje schopnost zvládat emoce a dovednost rozlišit mezi oprávněným hodnocením a manipulativní kritikou. Ano, někdy je skutečně těžké nereagovat na útok, ale pokud jsme vědomě vstoupili na cestu osobnostního rozvoje, za trénink to určitě stojí. Zpočátku zkuste třeba malé cvičení: Poslouchejte vašeho nejčastějšího kritika a v duchu si vyberte ty z jeho výroků, na nichž něco je.

I tato technika nám pomáhá vyrovnat se s kritikou důstojným způsobem – tentokrát v případech, kdy kritik ve svých slovechještě takříkajíc přitvrdí a my už vlastně ztrácíme motivaci ještě v tom všem hledat „zrnka pravdy“. V takové situaci na výroky nereagujeme, ale přitom dáváme najevo, že jsme je slyšeli, například větou nebo ještě stručněji: . Podstatné je, že a přitom současně můžeme svým chováním dát najevo, že jsme připraveni naslouchat a účastnit se dalšího rozhovoru, pokud bude pro nás přijatelný a smysluplný.

Na tomto místě je důležité připomenout, že se tu pohybujeme na tenkém ledě. Ignorování druhého člověka může totiž být vnímáno i jako projev agrese. Musíme proto poctivě vážit, jestli náhodou do hávu asertivní techniky ignorování nehalíme vlastní nechuť daný problém řešit.

Někdy bývá tato technika poněkud matoucím způsobem uváděna jako „negativní dotazování“. Vhodná je tehdy, jestliže se náš partner v rozhovoru vyjadřuje k něčemu negativně, ale není zcela jasné, jestli je to jen takový rebel bez příčiny, nebo zná skutečně lepší řešení. Proto

Činíme tak s vědomím, že vyslovená kritika může být oprávněná a my právě tímto způsobem můžeme dát mluvčímu najevo, že jeho počínání nechápeme jako začátek konfliktu ani našeho hněvu. Proto je důležité, abychom se před rozhodnutím použít tuto techniku sami ujistili, zda to myslíme vážně a chceme se dozvědět více, nebo raději od dotazování ustoupit, jestliže si nejsme jisti, že tak budeme činit bez ironie, klidně a zvídavě.

Díky tréninku této techniky rozvíjíme nejen vlastní asertivitu, ale podporujeme i partnerovu dovednost vyjádřit se v rozhovoru srozumitelněji a méně konfrontačně.

Příklad: (Možná je to milovník turka, možná ekolog, možná něco úplně jiného. Dotazujte se a uvidíte.)

Na první pohled velmi jednoduchá technika. Proto bývá v učebnicích uváděna často na prvním místě – bez ohledu na nástrahy, které v sobě její nešikovné užití skrývá. To mívá bohužel mnohdy za následek, že z celé asertivní filozofie zbude ve studentovi právě jen dobře zapamatovatelný název a dojem, že asertivní člověk si umíněně stojí na svém. Přitom situací, kdy je technika gramofonové desky účinná a činí komunikaci přijatelnější, je mnohem méně než těch, kdy vhodná není. Principem přeskakující desky totiž je klidné a vytrvalé opakování vlastní potřeby nebo požadavku. Každý si zajisté dokáže představit mnoho rozhovorů, které by takto skončily vším jiným než kýženým ustoupením protějšku a smírem.

Na druhou stranu – pokud jsme v situaci, kdy se cítíme být oprávněni dostat to, co žádáme (například odpověď úředníka), a nezáleží nám na pěstování dlouhodobě dobrých blízkých vztahů, může být , velmi účinné.

Ještě jednou však zopakujme, že přes zdánlivou jednoduchost vyžaduje technika cit a zkušenosti. Nejedná se o umíněné opakování téhož, které zpravidla naopak vede ke stupňování napětí, nebo působí dokonce směšně.

Z pohledu nezávislého pozorovatele lze dosažení přijatelného kompromisu označit jako vrcholnou komunikační dovednost. Někdy se v této souvislosti hovoří o principu označovaném „výhra-výhra“ neboli „win-win“. Ten vychází z předpokladu, že takový výsledek je z matematického, humanistického i ekologického pohledu tím nejlepším, čeho lze mezi lidmi vůbec dosáhnout.

První díl tohoto malého seriálu začínal líčením neradostného počátku jednoho firemního školení o asertivitě, které jsem jako lektorka vedla před mnoha lety. Byl to příběh o mém rozhodnutí vzdát se vědomě již v úvodu veškerých pedagogických ambicí, ba dokonce obvyklého poctivého odhodlání naplnit požadavek zadavatele co do rozsahu i obsahu. Psala jsem již o tom, jak jsem seminář začala – místo jindy úspěšně užívaného didaktického postupu – demonstrací asertivního přístupu přímo „na sobě a účastnících“. Na účastnících, kteří byli na školení delegováni převážně proti své vůli.

Mlha byla tehdy hustá tak, že by se dala krájet. Tak hustá, že jsem bojovala nejen s pocity marnosti, ale i ohrožení vlastní lidské důstojnosti. Myslím, že každý učitel od páté třídy výše takový pocit někdy zažil. Moje hlavní potíž nebyla v tom, že bych se nedokázala ovládnout, bylo to horší. Ztrácela jsem chuť pro ty lidi cokoli udělat. V takových případech hledám alespoň nějaké dobré důvody pro to, co dělám. Dosti dobrým důvodem tu pro mne většinou bývají slušné penízea krátkodobost kontraktu. Když jsem se tehdy usebrala a dostatečně ekonomicky namotivovala, přistoupila jsem k asertivní etudě.

Zopakuji tu nejdříve, jak jsem své počínání popsala v předchozím článku: Reflektovala jsem věcně, srozumitelněa stručně. Přítomným jsem sdělila, jakou mám o průběhu školení představu, co umím, čeho se trochu obávám, co očekávám, co si nepřeji a co potřebuji. Hovořila jsem klidnýma přirozeně modulovaným hlasem, který asi nebyl zcela prost emocí, ovšem byly to emoce takzvaně pod kontrolou. Jednoduše: BYLA JSEM UKÁZKOVĚ ASERTIVNÍ.

Tolik opakování, nyní slíbené pokračování. Součástí mého úvodního slova bylo tehdy zveřejnění vlastních pocitů neboli nám známá technika sebeotevření. Řekla jsem, že je mi nepříjemně v pozici člověka, který má druhým co řícia předat, ale současně cítí, že není na správném místě a před správným publikem. Že jejich nastavení rozumím, protože bych si také nepřála, abych si nemohla svobodně zvolit téma vzdělávacího programu, který pro mne vedení organizuje jen proto, že je potřeba utratit evropské peníze. A potom jsem navrhla, abychom se přesto pokusili společný čas strávit nějak užitečně. Třeba tím, že mi řeknou, jak by podle nich mohlo vypadat školení o komunikačních dovednostech, které by byli ochotni dobrovolně absolvovat.

Odpovědi byly různé – od nepříliš nápaditých přes vtipné až k několika zajímavým a podnětným. Povedený byl příspěvek strojvedoucího Petra, který pravil, že nevidí důvod, proč musí trávit hodiny na školení o komunikaci, když je celou šichtuv mašině sám. Byla to pravda a pobavilo nás to. Postupně se tak přece jen rozvinula diskuze, z níž nakonec vzešla témata, o která by účastníci „vlastně tak nějak stáli, když už tam musí sedět“. Takto jsme si tedy úvodem společně prožili přijatelný kompromis. Bylo to pro začátek takové moje malé a trochu upachtěné, ale pro další společnou práci důležité etapové vítězství, které mne ovšem, upřímně řečeno, stálo na můj vkus příliš mnoho energie. Velké vítězství, které skutečně stálo za to, přišlo až s hlavní postavou.

Ano, jako většina příběhů má i tento svoji hlavní postavu. Je jí pan Jindřich. Na otázku, co by si přál nebo potřeboval dostat na našem školení, odvětil pan Jindřich tichým a nejistým hlasem, že nejvíc by si přál, aby nemusel odpovídat na žádné otázky a aby se vůbec nemusel nijak zapojovat. Pozorného čtenáře možná napadne, že to byla skvělá příležitost nasadit techniku „dotazování na negativa“. Trochu se chlapíka šikovně poptáme, však on už na něco přijde. No jo, ale když Jindřich už pravil, že mluvit nechce. Co s ním?

Inu, jsou věci mezi nebem a zemí a jedné z nich se říká emoční inteligence. Emoční inteligence je ještě trochu víc než asertivní techniky, a proto do našeho příběhu nutně patří. Takže příště bude řeč o emoční inteligenci a happy endu s Jindřichem.