Jak řekl Carl Rogers, dobré vzdělávání nelze realizovat bez pozitivních emocí. Tohle zlaté pravidlo však platí pro učitele nejen v roli výdejce, ale i příjemce! Ten, kdo není v pohodě sám, jen těžko pohodu vytvoří ve třídě.
Nejprve je třeba naplno a bez alibismu rozbít všechny ty hloupé alibi o tom, že učitel je něco jako zaměstnavatel, nelítostná zkušební komise a inkvizice v jednom. Ten z pedagogů, kdo nevyvolává přátelský úsměv na tvářích žáků, nepatří do školy. Všichni ti důležití, sebestřední, strach a obavy vyvolávající učitelé jsou ve skutečnosti nevyrovnané, slabé a pokřivené osobnosti. Něco je v jejich životě špatně a oni si to nahrazují umělým zvyšování důležitosti a obtížnosti svého předmětu a mocenským využíváním převahy své formální autority. Podobně nekompetentní být nechceme a proto musíme dbát na to, aby se to nestalo. Základem je mít rád svou práci a žáky, pro které jsme ve škole. Jestliže chceme pohodu a dobrou náladu vyzařovat, musíme ji sami mít. Jak na to? Dvě zásady rád předám každému, kdo má o ně zájem.
Zásada první:
ve škole se nehraje o zlaté trenky a nic zde nestojí za negativní emoci
. Nepřinesl si žák do školy penál, zapomněl učebnici, nenaučil se na test nebo nedonesl domácí úkol? Proč bych se měl zlobit? Tohle je přece ta zábavná součást mé profese, protože je to práce se žáky. A má i velmi lehké řešení, zkrátka půjčím žákovi pero, učebnici potřebovat nebude, na testy dobrého učitele se žáci učit nemusí a domácí úkoly od něho nedostávají. Vím, že někteří žáci nejsou ztělesněním Mirka Dušína, mnozí rodiče jsou v zajetí pomýlených představ a někteří kolegové by měli raději vykládat vagóny než učivo žákům. Ale to mě přece nemůže rozházet. Přináším do třídy radost z učení, zábavnou a zajímavou práci a těším se, jak si žáci povedou. A když udělají kupu chyb? Nevadí, zkusíme to zítra jinak. A když je můj ředitel školy zpozdilec a nedovtipa? V tom se nelišíme od milionů dalších pracovníků, jenže já na rozdíl od nich jsem ve třídě od svého nadřízeného osvobozený a téměř dokonale autonomní. Učím, jak já chci, hodnotím, jak já chci, komunikuji se žáky, jak já chci. Má odpovědnost směřuje k žákům a jejich rodičům. Ředitel, případně inspektor nebo ministr jsou až na 61 až 64. místě. Někde mezi nimi je zástupce ředitele.Zásada druhá:
při práci se musím cítit dobře
. Učitel by se měl cítit komfortně a pohodlně. Měl by dělat, jíst, pít, cítit, vidět jen ty dobré věci. Tyto nároky musí jeho pracoviště splňovat. Měl by pohodlné a pohodové věci i nosit. Byl jsem pobaven a udiven názory jednoho místostarosty, který sledoval distanční výuku a napsal do oficiálního dopisu škole: „
Rovnost mezi žákem a pedagogem je nereálná. Narážím tímto, nevím, jestli to skutečně tak je, pouze se domnívám, na fakt, že někteří pedagogové se snaží svým imičem přiblížit duši studenta. Jedná se o kšiltovky, mikyny, šátky. Dress code na pozici pedagoga se mi jeví jako žádoucí, neboť i v reálném světě žáci budou na různých profesních stupních a zde žádná rovnost neexistuje. Vždy bude rozdíl mezi majitelem, zaměstnavatelem, zaměstnancem....
Co je tohle za hloupé řeči? Existuje rovnost a říká se jí lidská práva. Žák neleze do šatníku mě a nevybírá mi košili a já mu zase nevybírám tričko. „Profesních stupňů“ se týká jenom to, že na maturitu jdu oblečen slušně, do laboratoře v bílém plášti a do tělocvičny v trenkách. Když si jako učitel beru dres Liverpool FC, heavy metalové tričko nebo kostým jednorožce, není to snaha přiblížit se duši studenta, ale odraz mé vlastní duše. Jsem svéprávná osoba a v tomto ohledu naprosto rovnocenná s jakýmkoliv mým žákem. A ten nesmysl s přirovnáváním učitele k majiteli nebo zaměstnavateli? To být alibi k tomu, abychom s žáky zacházeli bez respektu a mocensky, jako nějaký továrník v době raného kapitalismu? To se nikdy nestane! Školní prostředí je místo radosti, do které zapadá jen kvalitní a tedy pohodový učitel.