Palec na sociálních sítích se nepočítá, palec učitele nebo spolužáků ve třídě ano!

Na motivaci pohlížíme z hlediska rámce, který nám dává sebedeterminační teorie autorů Ryana a Deciho. Ať už děláme my, učitelé nebo žáci cokoliv, může nás vést velká škála motivů. Mezi ty nejméně kvalitní patří motivace trestem nebo odměnou a tzv. introjekt, tedy podvědomě převzaté přesvědčení, že se něco má, nebo naopak nemá dělat, přesvědčení, které často není založeno na ničem logickém. Mezi ty kvalitnější druhy motivace potom patří identifikace se s motivem, resp. jeho integrace do vlastních životních hodnot. Zde už se bavíme o motivech, které jsou důležité pro žákyi subjektivně, rozumí jim a jsou schopni dohlédnout jejich důsledků. Nejkvalitnější motivace, ke které se je však snažíme co nejvíce přiblížit, je , tedy stav, ve kterém činnost děláme jen pro činnost samotnou, jen pro to, že nás baví a naplňuje. Není třeba nic víc (Ryan a Deci, 2017).

Abychom se ke stavu interní motivace přiblížili, je třeba pociťovat . Tou prvnía nejdůležitější je . U žáků by to mohl být pocit, že mají vlastní vzdělávání ve vlastní režii, že mohou sami do jisté míry rozhodovat o tom, co se budou učit a co je pro ně momentálně důležité. Pro autonomii je důležité žákům dávat dostatek smysluplných možností, mezi kterými mohou volit, a v případě, že nemohou dostat na výběr, poskytnout jim zdůvodnění a kontext situace, ve které autonomní být nemohou. Druhou potřebou je kompetence , tedy pocit vlastní účinnosti, vlastního posunu, zážitek úspěchu. Tu můžeme podporovat rozvojovou zpětnou vazbou, opakováním a zvědomováním toho, co už se naučili, kam se posunulia k čemu to mohou využít.

Třetí potřebou je potom . Definujeme ji jako subjektivní pocit, že jsme členy party, že někam patříme. Pokud je naše potřeba sounáležitosti naplněna, cítíme, že jeo nás zájem a že máme někoho, na koho se můžeme obrátit. Funguje to nicméně i naopak, máme tak pocit, že my jsme tu i pro ostatní, a víme, že v případě potřeby za námi nebudou mít obtíže přijít a o pomoc si říct. Je to tedy hluboký zážitek toho, že mám od koho brát a mám i komu dávat (Ryana Deci, 2017).

Ve školním prostředí může potřeba sounáležitosti souviset se vztahy mezi žáky ve třídě, ale i se vztahy mezi žákema učitelem. Pokud se žák cítí být členem třídy, cítí se být přijímaný a respektovaný, jednoduše má zdravé vztahy se spolužáky, bude nejspíš dlouhodobě v lepší náladě a bude pociťovat více životní energie, vitality, což přispívá k celkovému wellbeingu (Reis et al., 2000). V důsledku vede pociťovaná sounáležitost k lepším akademickým výsledkům, ale také lepší pociťované připravenosti na pracovní trh (Beachboard et al., 2011).

Naplnění sounáležitosti mezi žákem a učitelem má potom nesporné dopady na motivaci žáka vzdělávat se v daném předmětu a také na ochotu dodržovat pravidla a doporučení učitele (Niemiec a Ryan, 2009). Důležité je, aby od svého učitele žáci cítili náklonnost, opravdový zájem o ně samotné, a ne jen o jejich výsledky, a v neposlední řadě také respekt. Těžko lze totiž vyžadovat respekt, který je jen jednostranný.

Potřeba patřit do nějaké skupiny a pociťovat respekt může být velmi silná a v některých případech až nebezpečná. Lze se jen domýšlet kolik příspěvků s tisíci zvednutými palcia stovkami komentářů na sociálních sítích je vlastně jen prázdné a zoufalé volání po naplnění potřeby sounáležitosti, kterou autoři nepociťují ve vlastním životě – ani v rodině, ani ve škole. Člověk je schopen z touhy někam patřit dělat neskutečnosti. Nekriticky přebírat názory ostatních, vstoupit do sekty, potlačit vlastní osobnost atd. Ne vždy tyto snahy ale vedou k naplnění potřeby sounáležitosti a zvýšení životní spokojenosti a energie. Palec na sociálních sítích se nepočítá, náš palec ve třídě ano.

V našem miniseriálu jsme se vám snažili představit nový, modernější pohled na motivaci žáků, než jsou třeba jen odměny a tresty nebo přístup podle Maslowovy pyramidy potřeb. Kvalitní motivace žáků je důležitým předpokladem pro rozvoj jejich znalostí a dovedností, ale i rozvoj jejich osobnosti. Můžeme samozřejmě dál lpět na věcech, které zkoušeli naši učitelé na nás, ono to nějak fungovalo a funguje. Podpora autonomie, kompetence a sounáležitosti žáků je ale něco, co může přinést úplně novou dimenzi do hodin i do vztahů učitelů s žáky. Nehledě na to, že naplňováním základních potřeb žáků lze velmi jednoduše docílit i naplnění základních potřeb jejich učitele a tím zvýšit pocit jeho spokojenostia naplnění.