Školní vzdělávací program musí být příběhem každé školy

V rámci závěrečné etapy přípravy Strategie 2030+ se začalo používat klišé o tom, že bychom měli zeštíhlit , dokonce to kdosi chytrý verbalizoval a matematicky vyjádřil tím, že obsah probírané látky snížíme o padesát procent. Hloupost na první pohled, které se ale chytlo tolik lidí, že se nechce věřit. Přeci již dnes je v plné kompetenci ředitele školy schválit a realizovat takovou podobu ŠVP, která nebude žáky nesmyslně přetěžovat, která bude pro žáky i učitele přitažlivá a splňující trendy moderního vzdělávání. Nehledě na to, že černobílý údaj o zeštíhlení je „plácnutí do vody“, údaj určený tak pro bulvární novináře, navíc znejišťující učitele napříč vzdělávacími oblastmi.

Historikové a filozofové se někdy přou o to, zdali je skutečně historie matkou moudrosti a zdali z ní umíme čerpat poučení. V těch velikých věcech to dosud neumíme a jako lidstvo opakujeme stejné chyby pořád dokola. Já chci přesto dnes poučení v historii hledat, protože situace oné zmiňované revize je ve svém základním rámci velice podobná době, kdy školy se školním vzdělávacím programem začínaly.

Měli bychom se ve vší vážnosti obrátit zpátky o nějakých patnáct let a zamyslet se nad tím, proč se tehdy některá škola ochotně vydala cestou tvorby svébytného, autentického a zejména týmem přijatého a žitého školního vzdělávacího programu, proč se některá škola přidávala k podobnému scénáři teprve po delší vyčkávací době a proč se naopak některá škola zatvrdila a její učitelé dlouho (snad ne dodnes) odolávali a neměli zájem o vlastním programu vůbec mluvit a samostatně jej tvořit. Nemá cenu přehlížet žádný z těchto scénářů.

Do té doby nevídaná příležitost vytvořit si svůj vlastní šitý na míru škole, komunitě i podmínkám se leckde utopila ve zbytečných formalitách, byrokracii a celkové nevíře. Šlo tehdy o novou věc, která potřebovala odvahu, potřebovala připustit pochybnosti i získat tým pro činnost historicky neobvyklou. Pro české učitele a ředitele to byla skutečně světová premiéra. Ukázalo se, že autentický lídr stojící v čele školy a spoléhající na svůj tým měl mnohem větší šanci, že přesvědčí a získá ostatní. Některé školy si nevěděly rady, nedostaly podporu zevnitř ani zvenčí, popř. vlastně nechápaly smysl vytváření vlastní cesty, za níž by nesly plnou odpovědnost.

Stejně jako tehdy je i dnes potřeba rozumět slovu kurikulum a jeho plánované revizi a věřit smysluplnosti této práce. Totéž musíme chtít od dalších lidí komunikujících potřebu revize, od ministra po pracovníky středního článkua vzdělavatele. Zde se podle mne blýská na časy a viditelně přibývá zajímavých podpůrných i vysvětlujících aktivit nejen od státu a jeho organizací, ale od dalších subjektů.Je třeba – a já k tomu vyzývám – spojit síly s jediným cílem: podpořit všechny naše ředitelky a ředitele škol a udělat vše pro to, aby tentokrát víra a smysl pro školní vzdělávací program zvítězila v každé škole. Jen takový postup má šanci uspět.

Před půlrokem jsem psal článek o tom, abychom nezaplevelili vzdělávací terén slovy jako radikální proměna či revoluce ve školství. Hlavní zásadou dobrého řízení každé změny je, že nemůže být v lidech vyvolán pocit dosud špatně vykonávané práce.

Pojďme tedy společně formulovat, jak lze podpořit každého ředitele, aby rozuměl kurikulární proměně, aby ji dobře řídil a vedl svůj tým ve prospěch žáků školy. Pokud nás právě ředitelé v první fází revize nebudou chápat, pokud je nezískáme na svou stranu a pokud jim nepomůžeme, nemáme šanci.

Čím více o celém procesu přicházející revize přemýšlím, tím více se mi ukazuje pravdivé to, co dlouhodobě tvrdím o ředitelkách a ředitelích škol. Zkušenosti těch škol, které využily ohromné příležitosti kurikulární autonomie, ukazují mnohem lépe než akademický text či dlouhá přednáška, že v čele musela stát osobnost schopná zapalovat, osoba věřící sobě i svému týmu a osoba ochotná převzít tu vysokou míru odpovědnosti za proces tvorby, podobu i implementační proces školního vzdělávacího programu. Proto každou aktivitu směřující tímto směrem podporuji a vítám.