Poučení z bohnické facky

Pomiňme tentokrát souvislosti konkrétního případu, protože mnohem zajímavější je to, co jsme se díky veřejné debatě dozvěděli. Za prvé, že jsme většinově přesvědčeni, že děti jsou stále horší a kázeň ve školách současnými prostředky neudržitelná. To druhé z toho vyplývá. Veřejné mínění (do značné míry včetně učitelů) podporuje tělesné trestání ve školách a i velká část rodičů schvaluje, aby (jejich) děti byly od učitelů bity. Když server iDNES.cz položil otázku, zda čtenáři považují facku dítěti za učitelovo selhání, ukázalo se, že s fackou jako legitimním výchovným prostředkem souhlasí pět a půl tisíce lidí; za pedagogické selhání ji považuje šest set. Jakkoli můžeme být k internetovému hlasování rezervovaní, poměr 9: 1 ve prospěch tělesných trestů je velmi výrazný. Navíc podobná hlasování i debaty dopadaly prakticky vždy stejně jednoznačně. Odpovídá situace ve školách takovému názoru? Je třeba změnit náš současný přístup k dětem a vrátit se k otevřené represi a fyzickým trestům, které byly typické ještě pro celou druhou polovinu minulého století?

Zajímavé je, že stížnosti na neukázněné, rozjívené, líné a rozmazlené děti se sice objevují všude, kde se sejde jen trochu více učitelů, ale ve školách se s nimi rozhodně tak často nepotkáte. Na přímý dotaz většina ředitelek a ředitelů (opět bych odhadoval poměr 9 : 1) odpoví, že děti jsou víceméně stejné. Samozřejmě nesou stopy života moderní společnosti; tedy bývají rozptýlenější, hůře se soustřeďují na učení, jsou méně ochotné vykonávat přímé příkazy, zvláště ty starší se občas ptají na smysl toho, co ve škole dělají, a rodiče mají větší tendenci je omlouvat a ulehčovat jim cestu. Ale nedá se o nich říci, že by byly zásadně horší. Spíš jsou mezi nimi větší rozdíly. Pokud si nějaká sborovna, dejme tomu v rámci semináře o vztazích mezi rodiči a školou, stěžuje na rodiče a děti, stačí položit otázku, kolika rodičů z oněch zhruba pětadvaceti ve třídě se to týká. Nejčastěji dostanete odpověď, že jednoho, dvou, maximálně tří. I to samozřejmě stačí, aby měl učitel problém, ale není to většinový jev.

Onen dojem, že „děti jsou pořád horší“ vzniká pravděpodobně třemi cestami. Za prvé přibývá „bezhraničních“ dětí, obětí nezvládnuté liberální výchovy, kdy rodiče dětem nevymezili jasné „hřiště“, na němž o sobě mohou rozhodovat samy. Druhý důvod je častější výskyt dětí s výchovnými problémy, které byly dříve umisťovány do praktických škol. S postupným přechodem ke „společné škole“ se takové děti objevují častěji v běžných základkách, jež na ně nejsou vždy připraveny. A za třetí, protože represe přestala být ve společenském životě všeobecnou normou, jsou nápadnější případy vzdorujících dětí, které by dříve zanikly v mlčícím žákovském davu. Rebelové jsou dnes viditelnější.

Pravděpodobně se tedy nedá říci, že by chování všech žáků bylo nezvladatelné, ale je pravda, že se častěji vyskytují žáci, kteří vyžadují od učitele speciální zacházení. Tam, kde učitel dříve zařval na celou třídu (omlouvám se za ten výraz, ale rozhodně nejde o nadsázku), musí volit individuální strategie, aby dosáhl cíle. A tyto strategie vyžadují znalosti z vývojové psychologie, pedagogické diagnostiky a dalších oblastí, které ne všichni učitelé mají.

Odborná veřejnost má v této oblasti jasno. Fyzický trest žákovi je profesionální selhání, které navíc nic neřeší, jen zvyšuje obecnou míru agresivity a vzbuzuje v dětech představu, že kdo má moc, může ji i beztrestně zneužít.

Ano, i učitel je člověk, může selhat, ale pořád jde o selhání, ne legitimní postup. To je třeba jasně zdůrazňovat. Bez ohledu na jednoznačnou podporu veřejnosti je fyzický trest jednak nelegální, jednak nelegitimní. Tedy je v rozporu se zákony a neřeší problém, jen ho učiní pro tuto chvíli neviditelným. A je téměř jisté, že ve velmi brzké době vykvete někde jinde. Rvačkou na záchodech nebo propíchnutými pneumatikami učitelského auta před školou.

Opakovaná zkušenost ze škol, které kázeňské problémy nepociťují, respektive je už překonaly, říká, že pokud děti zlobí, represe není řešení. První, čeho je dobré si všímat, je, jak se učitelé chovají k žákům. Málokdy se setkáte ve školách s otevřeně hrubým chováním vůči dětem, ale docela časté je drobné ponižování, které si učitelé ani neuvědomují. Například poznámky typu: Ty kdybys jednou zkusil myslet, viď? Kdybys věnovala učení tolik pozornosti, jako tomu, jak vypadáš. Na takové nenápadné pošlapávání osobnosti jsou děti velmi citlivé a často reagují vzdorem. Aniž si učitel uvědomí, že zdrojem onoho vzdoru je jeho vlastní chování.

Podobně důležité je vnímat vývojové fáze dítěte. Každý učitel například ví, že na druhém stupni je velmi obtížné vycházet se sedmáky. Přechod z dětství do dospělosti je spojený se zvýšenou kritičností k sobě i okolí, ztrátou motivace k učení a zvýšenou konfliktností. Vyšší míra represe opět nic neřeší. Některé školy ale právě pro sedmáky připravují činnosti mimo školu, protože děti ve třinácti se potřebují vyrovnat s okolním světem a plnit „velké“ úkoly, které budou mít větší ohlas než spokojenost maminky a paní učitelky. I proto je například projekt Extra třída společnosti EDUin, kdy třídy získávají peníze na práci pro obec, zaměřený na sedmáky a osmáky. Platí to ale i o ostatních vývojových fázích dětské psychiky. Jejich znalost a přizpůsobení výuky potřebám konkrétních dětí se vyplácí oběma stranám.

A za třetí bývají příčinou problematického chování vztahy ve škole. Velmi dobře to pojmenoval nedávno jeden z ředitelů velké školy na okresním městě: „Když jsem před pár lety nastoupil, chovali se tady k sobě všichni dost hrozně. První, co jsem řešil, bylo, jak se chovám k učitelům já, jak se oni chovají k sobě navzájem a jak se chovají k dětem. A pak jsem najednou zjistil, že děti vlastně vůbec řešit nemusím. Ony prostě jen opakují, co vidí okolo sebe.“

Bez ohledu na názory veřejnosti tedy není pravda, že situace ve školách je katastrofální a je nutné se vrátit k fyzickým trestům a represi. Pokud ale na některé škole dochází k otevřenému násilí a šikaně, ať už ze strany žáků nebo učitelů, a takové případy jednoznačně existují, je třeba řešit onu konkrétní situaci. Jakým způsobem to lze udělat, víme. Jsou vyzkoušené a funkční. Používejme tedy tyto postupy namísto řečí o tom, jak jsou děti nesnesitelné!