O psaní se někdy hovoří jako o „technologii, která změnila svět“. Učíme se, že písmo vzniklo před pěti tisíci lety a umožnilo nám, lidem, sdělovat si napříč časem i na dálku poznatky, které nám jako druhu v první řadě zajišťovaly bezpečnější přežití. Díky písmu se vědění lidstva mohlo kumulovat, předávat a soustavně se rozvíjet. Zkusme si jen tak cvičně představit, jak by vypadal náš svět, naše planeta, kdyby lidé žili bez písma.
Říká se, že první kroky k písmu učinil člověk pro to, aby mohl zanechat lidem ve své skupině jednoduché, ale životně důležité informace. Jako třeba kterým směrem se pohybuje lovná zvěř (šipka), o jakou zvěř jde (znak pro daný druh), kolik jedinců tam asi je (čárky). Zdá se, že důvody pro psaní byly v prvních fázích jeho vývoje hodně pragmatické: šlo o zachycení množství, vzdálenosti, později třeba vlastnických vztahů (značka pro teritorium).
Někdy to ve škole při psaní v předmětech vypadá, jako by právě toto pragmatické psaní bylo tím nejdůležitějším nebo dokonce jediným. Děti si zapisují údaje o tématu, kterým se zabývají, často jen v bodech, zkratkách či v kombinaci se značkami. Učitelé v dobré víře mnohdy žáky záměrně vedou k takovému fragmentárnímu vyjadřování a mylně ztotožňují bodový zápis se schopností dětí vybrat nejpodstatnější údaje, pojmy a termíny. Nezřídka dětem zápis sami nabídnou, jednak aby ušetřili čas, kterého se nedostává, a také proto, že děti by podle nich stejně nedokázaly vystihnout správně všechny hlavní informace. Buď to probíhá postaru formou diktátu, opisem, nebo moderněji, nějakou elektronickou