Martin Chomča: Únikové hry můžou sloužit i k výuce kompetencí, nejen k opakování učiva

Facebooková skupina čítá téměř čtyři a půl tisíce členů, kteří každý měsíc hledají inspiraci nebo s ostatními sdílejí vlastní nápady. Plejáda témat, jimiž se zabývají, je neskutečná. Prostřednictvím internetových aplikací (např. Flippity, LearningApps.org či jen Google dokumentů) připravují pro své žáky opakování s příběhovými prvky jako „Uteč z knihovny“ nebo „Najdi Wi-Fi u babičky“. Předmětů, kterým se jednotlivé hry věnují, je nespočet, od zeměpisu po hudební výchovu.

Jedním z výtvarníků je také Martin Chomča, učitel na Základní škole Mokrá v Horákově, který se do školství vrátil po dvanácti letech, a to po práci v oblasti lidských zdrojů. Dle jeho slov viděl u vlastních pracovníků, jak probíhá distanční výuka, a chtěl přispět přenesením praxe. Stojí za hrami s tematikou Harryho Pottera, Nekonečného příběhu či Hunger Games. Jaká je jeho zkušenost s „únikovkami“?

Jak si představit, že se žák učí prostřednictvím digitální únikové hry český jazyk?

Popíšu vám to na příkladu Hunger Games, mého nejpovedenějšího kousku. Na začátku si kliknutím vyberete jednu z dvou hlavních postav. V rámci tréninkového kola si procvičíte vstupní znalosti z literatury a mluvnice a pak si teprve vybíráte, ve které oblasti budete „zápasit“. Takhle už máme čtyři příběhové větve. Na konci každé čeká na žáky určitý kód. Tím mohou prokázat, že danou větev prošli.

Na konci je pak takový malý zvrat. Poté, co projdete svou větev, zjistíte, že do závěrečného kola potřebujete znát všechny čtyři kódy. Tady schválně nechávám žáky, aby si se zvratem poradili sami. Můžou jako osamělí vlci hrát zbývající větve, nebo se ve skupině domluvit, že si kódy nasdílejí.A pro ty nejlenošivější je tam alternativní konec, při němž se spustí video, kde zemřou oba hrdinové.

Neodradí učitele technické problémy?

Při tvorbě jednoduché únikovky jsou blokádou jen základní počítačové znalosti a nějaká IT logika. Ale učitelé to nemusí dělat sami, spousta šablon je veřejných. Lidi ve skupině si hry navzájem sdílejí a inspirují se, konzultují. Ale je na to třeba času. Obdivuji učitele, co mají dvě děti, prací stráví deset hodin, a ještě mají chuť své hodiny nějak inovovat. Takových jsou po facebookových skupinách tisíce, ale vesměs pořád ti samí.

Samozřejmě děti ke hraní potřebují vybavení, počítač, nebo alespoň tablet. Hry se dají spustit i na mobilu, ale není to ono. Můj sen je mít ve škole patnáct kvalitních tabletů i s klávesnicí. Ale s hrami se dá ve výuce pracovat, i pokud jsou tři noťasy v rámci třídy, když máte projektor.

V čem vidíte hlavní přínos únikových her pro školství v době distanční výuky?

Ten přínos je dvojí. Pro žáky, ale i pro učitele. Začnu od učitelů. Ve chvíli, kdy k tomu přistoupí jako k výzvě, naučí se spoustu věcí. Osobně jsem se po 15 letech vrátil ke stříhání videí, naučil se vytvářet titulky, GIFy a animace. Musel jsem si nastudovat základy grafiky, programování i autorského práva. A to nemluvím o kreativitě a komunikaci se žáky.

A pro žáky?

Záleží na konkrétním učiteli, jak hru pojme. Může se skládat jen z opakování učiva, anebo tam můžou být zahrnuty i další dílčí kompetence – práce s textem, řešení problémů… Když si pohrajete s tím, aby ve hře figurovaly týmy, může to býti komunikace. My se teď domlouváme se třemi kolegyněmi z šestého ročníku, že bychom udělali souboj kouzelnických škol ve stylu Harryho Pottera. Hráli bychom proti sobě vreálném čase.

To zní docela komplikovaně. Je vytváření online únikových her nákladné?

Jen časově. Na Hunger Games jsem strávil asi 50 hodin práce, a to jen díky kolegům, které jsem prostřednictvím Facebooku zmobilizoval, aby mi pomohli s finálními korekturami. Ale je pravda, že tato hra je už propracovanější. Jsou tam čtyři dějové linky a alternativní konec. Da Vinciho šifra mě stála 30 hodin času. Finančně to nákladné není. Úkoly si vymýšlím sám, obrázky, hudbu i videa mám z internetu.

Jak řešíte autorská práva?

Šibalsky. Co se týče použitého videa a audia, kryje měYouTube. Použité otázky tam nahrávám na svůj soukromý profil a YouTube mě na porušování autorských práv upozorní, případně i na možný postih. Občas se stane, že s tím musím čarovat, pozměnit video nebo zvuk. Při tvorbě Pevnosti Boyard jsem například musel vzít český dabing a ruský obraz. Jednoduché pravidlo je, že když mi to sežere YouTube, žádná stížnost nepřijde.

Snažím se ale být upřímný; odkazovat na zdroje videí i obrázků, kde je to často problém, protože jsou těžko dohledatelné. V podstatě přiznám, že o porušení autorských práv vím, ale že nejde o materiál zpracovávaný pro komerční účely, případně hodím odkaz na americký zákoník, který to řeší jinak než český.

Jak vybíráte téma únikových her?

Řídím se heslem Roberta Čapka: Musí to bavit žáky, ale i mě. Udělal jsem si seznam věcí, co bych sám dokázal, a s dětmi jsem to konzultoval. Jinak při volbě tématu zvažuji, aby to bavilo kluky i holky a cílový ročník. A samozřejmě co frčía co je nekonfliktní. Šablony navíc tvořím tak, abych je mohl poskytnout jiným. Nikdy nemůžu vědět, kdo je bude chtít použít, třeba mého Harryho Pottera hrálo bez nadsázky už dva tisíce žáků.

Harry Potter je sázka na jistotu, ale už to dělá každý. Nekonečný příběh má výraznou hudbu a děti to znají. ŠifraDa Vinci, tam děti asi neznají knihu či film, ale znají hudbu a na začátku uvidí obličej Toma Hankse. Takže si řeknou: „Aha, to mi něco říká.“

Dostáváte na únikovky zpětnou vazbu?

Od dětí i rodičů. Rodiče píší řediteli, všímají si, že se něco dělá jinak. Děti jsou vesměs pozitivní, jen jeden žák mi napsal, že by ho to nebavilo, ani kdyby ta hra byla erotická. Je to osmák, prostě puberta… Negativní postoj žáka může být o tom, že ho nebaví daný předmět, nezaujal ho příběh, anebo vůbec ta forma. Třeba by uvítal bojovku v lese. Co na tom ale baví většinu dětí, je skutečnost, že je to něco nového. V momentě, kdy by to takhle dělali všichni učitelé na jedné škole, omrzelo by je to. Ale pokud to dělají třeba jen dva, je to zábavné.

Jak jste se ke konceptu únikových her dostal?

V listopadu jsem v České televizi viděl reportáž o fenoménu únikovek ve školství a v jiné učitelské skupině se pak objevil odkaz na skupinu , tak jsem se přidal. Myslím, že ve chvíli, kdy učitelé pochopili, že bude lockdown na delší dobu, si po Facebooku začali technicky pomáhat a navzájem se inspirovat. Stal se z toho trend, asi jako z šití roušek na jaře. Jen bych byl rád, kdyby se začalo přemýšlet nad tím, že to lze využít k vyučování více kompetencí, ne jen k prověřování učiva.

Je možné takovou činnost známkovat?

Vidím jen dva důvody to dělat a oba mi přijdou stejně pitomé. Buď nejsem schopen jinak než známkami ke hře žáky přimět, nebo si chci pojistit, aby se má práce zužitkovala, tedy dělám to pro sebe. Pokud dělám hry proto, aby žáky bavily, nemůžu přece zapojit známkování. Celé je to o komunikaci s dětmi, zjišťování, co je baví a zajímá. Už když se vám přihlašují do hodiny, spousta z nich má různé profilové fotky nebo pozadí. Zkuste si jich všímat.