Když očekáváme od dětí zralejší chování než od dospělých...

Po více jak 18 letech práce v krizových službách mě občas přepadne pýcha a s ní i dojem, že mě už přece nemůže nic překvapit. V takovou chvíli mi obvykle osud rád dopřeje další lekci pokory v podobě nových a nečekaných potíží. Jako při telefonátu jedné matky prvostupňového žáka. Její syn navštěvuje ZUŠ, ale v poslední době tam prý chodí nerad, říká, že si nerozumí s učitelkou klavíru a vůbec se mu tam už nelíbí. Jeho maminka je z toho nešťastná a chce se poradit, jak to se ZUŠ probrat. Bojí se, že její syn je možná obětí šikany a zároveň nechce, aby se to nakonec nějak obrátilo proti němu. Co kdyby si to zase rozmyslel a do ZUŠ chtěl chodit i nadále…