Základem úspěchu v učení je dobře definovaný cíl

Vzdělávací cíl je to, co doufáme, že se žáci naučí, když se zapojí do konkrétního sledu aktivit. Cíle se pohybují od obecných, například „žák se rozhoduje zodpovědně podle dané situace“ (klíčová kompetence dle RVP ZV), po konkrétní „žák sestrojí graf závislosti denní teploty na čase“. V okamžiku, kdy se učitel zaměří na činnosti, které nevedou promyšleně ke stanovenému cíli, je mnohem menší pravděpodobnost, že se žáci naučí to, co se naučit mají. Z toho důvodu je vhodné plánovat od konce, tedy začít jasně formulovaným cílem. Až v další fázi by měl učitel stanovit metody, kterými bude ověřovat úroveň porozumění žáků, a společně s tím, v jaké fázi procesu učení je bude aplikovat.

Dobře definovaný cíl musí splňovat několik kritérií. Prvním je jeho . Vždy bychom měli být schopni ověřit, zda žák daného cíle dosáhl. Proto při formulaci volíme vhodná aktivitní slovesa, která svým „zněním“ vypovídajío tom, jaké aktivity je třeba zvolit pro jeho ověření a také o náročnosti pro žáka. Využíváme slovesa jako , , či . Dobře definovaný cíl není jen formální požadavek, díky správné formulaci žáci lépe rozumí tomu, jaký výkon se od nich očekává. Rozhodně nedoporučujeme slovesa typu či , která označují obtížně identifikovatelné vnitřní procesy.

Druhým kritériem je . To je velkou výzvou obzvlášť pro učitele ve třídách, kde jsou mezi žáky velké rozdíly ve školní úspěšnosti. Cíle by neměly být nepřiměřeně obtížné, ale ani příliš snadné. Adekvátní náročnost je klíčová pro motivaci žáků v průběhu učení. Pokud to jde, stanovuje učitel cíle individuálně pro každého žáka, to je ale v praxi běžné školy velmi náročné. Učitel proto může stanovit cíl pro všechny žáky stejný, ale umožnit jeho splnění různě obtížnými cestami. Nediferencuje tedy cíle, ale kritéria úspěchu, která splní každý žák individuálně dle svých možností a na základě toho pak může být žák také ohodnocen. Pokud se nejedná o jednorázovou aktivitu, můžeme sledovat, jak se v rámci jednotlivých kritérií žák zlepšuje. Jinou variantou je metoda MMM – musí, měl by, může, která umožňuje i nejpomalejším žákům uspět a těm schopnějším dává možnost růstu. V tomto případě učitel určí nepodkročitelné minimum, kterého musí dosáhnout každý žák, poté si stanoví, co by měla zvládnout většina žáků, a pak něco, na co se mohou zaměřit žáci, kterým to v danou chvíli půjde nejlépe. Učitel předem nemusí vědět, který žák se zařadí do které skupiny, ale pro každého je nějaký cíl splnitelný.

Dalším měřítkem dobrého cíle je jeho . Ten by měl vždy rozumět tomu, proč je osvojení konkrétních znalostí a dovedností důležité. To pochopitelně souvisí rovněž s podporou jeho vnitřní motivace k učení. Cíle je také třeba mít . Učitelům a i žákům má být zřejmé, zda se očekává naplnění cíle na konci hodiny, tematického celku či ročníku.

Důležitou a často opomíjenou podmínkou je rovněž nezávislost cíle a kontextu učení. Když žáky učíme, většinou nechceme, aby se naučili pouze danou věc, ale aby díky ní pochopili princip nebo si osvojili dovednost. Učíme-li například žáky sečíst čísla 278 a 345, děláme to proto, abychom je naučili sčítat. Pokud by se díky danému příkladu naučili sečíst pouze 278 a 345, mnoho by se tím nenaučili. Jediné . Kontext je při studiu samozřejmě potřebný a lidské učení usnadňuje, učitel ale musí být schopný cíl od kontextu oddělit proto, aby pak žákům mohl k procvičení nabídnout kontext jiný.

Pokud učitel kupříkladu stanoví cíl „žák samostatně napíše charakteristiku kamaráda“, mísí se skutečný vzdělávací cíls kontextem učení. Jejich oddělením je zřejmé, že vzdělávacím cílem je naučit žáky psát charakteristiku, a že kontextem učení je konkrétní kamarád. Poté může učitel zhodnotit učení žáků tak, že ověří, jestli umí aplikovat to, co se naučili, i v jiném kontextu. Například zda umí napsat charakteristiku zvířete či filmové postavy.

V naší praxi se často setkáváme s názorem, že plánování výuky je přirozenou součástí práce každého učitele a formulace cílů je pouze formálním uzavřením celého procesu, což bohužel vede ke zjednodušující a zkostnatělé realizaci, která oslabuje jejich efektivní použití. Dobře definovaný cíl má potenciál posouvat učitele k hlubšímu přemýšlení o struktuře výuky, pomáhá ji zefektivnit, činí ji více responzivní a tím pádem jsou pak žáci více angažovaní.