Školní poradenský systém v Rusku

Kvalita a dostupnost vzdělání se však mohou lišit podle oblasti, kde lidé žijí, a podle přístupu k různým minoritním etnickým a náboženským skupinám. Aktuálně lze na území Ruska rozlišit zhruba 200 různých etnických skupin (tvoří 20 % populace, nejpočetnější minoritní skupinou jsou Tataři), 50 % obyvatelstva je věřících (jedná se především o křesťanství, menší část se dále tříští mezi islám, judaismus a východní náboženství) (Currie, Kuzmina a Nadyuk, 2012).

Instituce a organizace jako jsou Rada Evropy či Human Rights Watch se obávají stoupajícího trendu ruského nacionalismu – ruské vládní instituce provádějí kroky k zdůraznění ruské kultury a ruského jazyka a znesnadňují tak přístup ke vzdělání (Si la grande diversité, 2019).

Vzdělávání je v Rusku těžko dostupné i pro specifické skupiny obyvatelstva, jako jsou lidé s handicapem, ať už fyzickým, či mentálním. Organizace spojených národů proto uvítalav roce 2019 novou ruskou legislativu, která se snaží o inkluzi handicapovaných jedinců do všeobecného vzdělávacího systému, avšak i nadále varuje před separací postižených jedinců segregovanou formou vzdělávání a výchovy i před neadekvátním zacházením s handicapovanými jedinci ve specializovaných zařízeních (World Report, 2019).

Školní docházka pro ruské děti začíná v 6 – 7 letech a je povinná do 15 roku života. Studium je běžně rozdělené na první stupeň (1. – 4. třída) a druhý stupeň (5. – 9. třída) a je považováno za ukončené až po složení zkoušky z ruského jazyka, matematiky a dalších dvou volitelných předmětů. Po složení zkoušky dostane každý žák certifikát o ukončeném základním vzdělání.

Školní rok je rozřazen do čtyř částí, které oddělují jednotlivé týdenní až dvoutýdenní prázdniny a tři měsíce letních prázdnin. Začíná 1. září a končí na konci května, červen je věnován skládání zkoušek z jednotlivých předmětů. Struktura výuky je podobná jako v jiných evropských zemích, ve třídách se obvykle vyskytuje 20 – 30 žáků a výukové bloky jsou rozděleny do 40/45minutových intervalů s přestávkami 5 až 15 minut. Odlišný je hodnotící systém: žáci jsou hodnoceni známkou, avšak nejlepší možný stupeň je 5 a nejhorší1 (Nuic, 2019).

Po ukončení školní docházky je možné nastoupit do výučních oborů nebo zahájit středoškolské vzdělávání, které trvá pouze dva roky a jedná se o přípravu na vysoké školy (Nuic, 2019; Russian schools, 2014). Po absolvování středního vzdělání skládají studenti opět zkoušky z ruského jazyka a matematiky a z jednoho dalšího volitelného předmětu. Testz každého z těchto předmětů je bodovaný (max. 300 bodů, 100 b. na jeden test) a na základě dosažených bodů se student rozhoduje o tom, kam se přihlásí na vysokou školu; od množství bodů se též odvíjí výše poplatků za studium (Russian schools, 2014).

Poněkud trnitější cestu ke vzdělání mohou mít děti mentálně či fyzicky handicapované. Přestože školní systém v Rusku nabízí rodičům handicapovaných dětí možnost volby mezi běžnou formou vzdělávání, speciálními vzdělávacími institucemi a možností studovat z domova s návštěvou pedagogů, realita mnohdy vypadá jinak. Rusko se po dlouhou dobu potýká s nedostatkem kvalifikovaného personálu (např. pedagogové pracující s dětmi s Downovým syndromem) či pomůcek (např. rampy pro invalidní vozík).

Dalším problémem je také místní příslušnost, kdy, pokud dítě spadá do odlehlých či chudinských oblastí, je pravděpodobné, že nebude mít přístup ke vzdělání vůbec. I děti vyrůstající v domovech pro mentálně či fyzicky postižené či v sirotčinci stojí tváří v tvář problému se vzděláním z obdobných důvodů (Valeeva, 2015; Left Out, 2016). Přestože se ruská vláda snaží situaci postupně napravovat, situace podle organizace Human Right Watch stále není ideální a mnohé problémy přetrvávají (viz výše v úvodu, World Report, 2019).

Pro to, aby byl jedinec kvalifikován pro práci školního psychologa v Ruské federaci, musí absolvovat šestileté studium psychologie (tzv. mono-training). Prvních pět let probíhá podobnou formou jako v České republice, 4. a 5. rok jsou věnované specializační práci (výběr ze seminářů, diplomová práce), poslední 6. rok je věnován práci pod supervizí. Je však možné si praxi pod supervizí rozdělit a absolvovat ji postupně i během bakalářského / magisterského studia (National requirements Russia, 2020).

Z hlediska školní psychologie tedy student absolvuje společný základ, specializační kurzy ve školní psychologii a následně/simultánně provádí praxi jako školní psycholog pod supervizí zajišťovanou ve spolupráci s univerzitou. Za studijní kurikulum v rámci zvoleného psychologického programu zodpovídá Ruská psychologická společnost ve spoluprácis EuroPsy. Ne všechny univerzity však nabízí programy, které odpovídají EuroPsy standardům z hlediska množství absolvované praxe a supervizní práce, je tedy nutné kontrolovat, jakou formou a kde student psychologii vystudoval (National requirements Russia, 2020).

Po vystudování oboru psychologie není potřeba získávat další speciální licenci nebo kvalifikaci; praktikující školní psychologové pak spadají pod ministerstvo školství, které může dále jejich činnost regulovat (Popov a Spasenović, 2020).

V ruských školách zpravidla bývá jeden psycholog pro celou školu, a to z důvodu nedostatečného financování ze strany státu (Currie, Kuzmina, Nadyuk a Yevdoschenko, 2015).

Autoři letos publikované komparativní studie, která srovnávala školní poradenství v 12 zemích, mezi nimiž bylo i Rusko, došli k závěru, že role školního psychologa/poradce nese velmi podobné znaky napříč jednotlivými zeměmi a kulturami. Jedná se např. o obecnou podporu studentů v jejich studiu, konzultace s rodiči, prevenci vyloučení ze školy, pomoc v profesní orientaci a konzultace poskytované zaměstnancům školy nebo vedení psychologické dokumentaceo žácích (Popov a Spasenović, 2020).

I problémy, které v Rusku školní psychologové řeší, jsou vesměs stejné jako v jiných zemích: šikana, příliš velká absence ve výuce, špatné známky, problémy v rodinách, útěky z domova, problémové chování během výuky apod. (Currie, Kuzmina, Nadyuk a Yevdoschenko, 2015).

Ve vyšších ročnících středních škol a na vysokých školách se však školní psychologové v Rusku (na rozdíl od jiných zemí) mnohem více potýkají s problémy ohledně konzumace a abúzu alkoholu (Kirillova, Kuznetsov, Aleshin, a Vodolazhskiy, 2017). Currie, Kuzmina a Nadyuk (2012) zmiňují plánované změny v legislativě a vzdělávání poradců právě v otázkách návykových látek. Ruská vláda přislíbila do roku 2020 vytvořit funkční program pro speciální vzdělávání poradců, kteří se mají soustředit na boj proti zneužívání alkoholu, a toi u mladistvých. Speciálně trénovaní poradci (pravděpodobně původní profesí pracovníci sociální péče) by tak měli podpořit i práci psychologů a lékařů v péči o drogově závislé. V rámci specializačních kurzů by měli nahlédnout i např. do rodinné terapie či terapie hrou.

Tento program v sobě skrývá potenciál odlehčit práci školních psychologů, kterých je v Rusku stále nedostatek, a přenést část jejich zodpovědnosti na další profesionály. Zda je to však vhodným modelem, to se asi ukáže až v následujících letech.

Mezinárodní komparativní studie z roku 2006 poukázala, mimo jiné, na oblíbené a neoblíbené aspekty práce školních psychologů. Mezi oblíbenými se objevila práce s dětmi, volnost v kreativitě a poradenská praxe. Mezi neoblíbenými aspekty se zmiňují nízké finanční ohodnocení, práce s diagnostickými metodami bez použití počítačů a absence jasně daných požadavků a profesionálních standardů pro praxi školních psychologů (Jimerson et al., 2006). Tato studie je ovšem již 14 let stará a je možné, že například používání počítačových metod bude již běžnější.

V Ruské federaci je dlouhodobý trend vysokého počtu sebevražd, pohybuje se na celosvětovém žebříčku mezi druhým a třetím místem. Jedná se zhruba až o 45 000 sebevražd ročně (Suicide Rate, 2020; Russia Ranks 3rd, 2019).

Vihrisuk, Gayazova a Bannikov upozorňují ve své studiiz roku 2019 na nedostatečné vzdělání školních psychologů v oblasti krizové intervence, první psychologické pomocia prevence suicidality. Na základě dat získaných dotazníkovou metodou je patrné, že mezi školními psychology v Rusku je o zmíněné vzdělání velký zájem. Zároveň byli autoři schopni pomocí dotazníku vytvořit návrh kvalifikačního kurzu, který by po akreditaci mohl být celostátně vyučován (v návrhu se objevují ukázky praktických cvičení, práce s literaturou, skupinové spolupráce, dílčí diskuze apod.). Problémem však zůstává financování a pracovní vytížení psychologů.

Knyaginina a Yanbarisova (2018) pojednávají o způsobech, jakými se odhalují a podporují nadaní žáci. Stejně jako je tomu v jiných zemích, i ruské školy pořádají olympiády v různých oblastech školní látky – žáci soutěží o ceny v lokálních, regionálních a celostátních kolech a ti nejlepší jsou identifikováni jako nadaní. Různé druhy olympiád se pořádají již od roku 1930. Nejznámější olympiáda v Rusku je víceoborová „Celoruská olympiáda pro děti ve školách“, ve které se do posledního kola dostává až 5 000 žáků a 1 500 z nich je označeno za vítěze.

Mimo olympiády je však zodpovědností učitelů, instruktorů, poradců a psychologů, aby nadané děti identifikovali i ve třídách v běžné výuce (Knyaginina a Yanbarisova, 2018).

Nadaným žákům jsou nabízena různá stipendia, jako například Stipendium prezidenta Ruské federace, Stipendium vlády Ruské federace, stipendia nesoucí jména historickýcha vědeckých osobností nebo Stipendium Alexandra von Stieglitze (Knyaginina a Yanbarisova, 2018).

Podle Ruského zákona jsou školy v Rusku povinné poskytovat speciální výuku nadaným žákům. V průběhu let vzniklo několik programů a konceptů, jak takovou speciální výuku pro nadané žáky pojmout. Například v roce 1999 vznikl program „Děti Ruska“, který obsahoval subprogram „Nadané děti“. Roku 2005 byla spuštěna iniciativa „Státní podpora pro talentovanou mládež“, která měla za cíl finanční ohodnocení dětí úspěšných v soutěžích. Dále v roce 2010 vznikla iniciativa „Naše nová škola“, usilující o identifikaci nadaných dětía vytváření speciálního prostředí pro jejich rozvoj (Knyaginina a Yanbarisova, 2018).

Problémem všech výše zmíněných iniciativ a programů je nedostatečná implementace do systému ruského školství. Některé z nich zůstaly pouze ve fázi konceptu, jiné mají více rozpracované konkrétní kroky a požadavky ze strany státu, avšak financování těchto programů je z velké části nedostatečné pro to, aby mohly efektivně fungovat. Přestože je povinností školních psychologů a pedagogů nadané žáky rozpoznat a podporovat, je poněkud nejasné, jaké kroky mají jednotlivé školy podnikat, kromě účasti na zmíněných soutěžích (Knyaginina a Yanbarisova, 2018).

Ruská federace poskytuje svým obyvatelům široké spektrum přístupů ke vzdělání (Nuic, 2019; Russian schools, 2014), avšak jeho kvalita je diskutabilní v mnoha ohledech (World Report, 2019).

Přestože univerzity nabízí spektrum psychologických studijních programů, ne všechny splňují dostatečné požadavky pro výkon práce školního psychologa. Samotná profese školního psychologa pak nevyžaduje žádné další kvalifikační kurzy či speciální vzdělávání, přestože není jeho role v Rusku jednoduchá (National requirements Russia, 2020; Popova Spasenović, 2020). Jedná se převážně o problém nedostatku lidské síly (Currie, Kuzmina, Nadyuk a Yevdoschenko, 2015) – na jednoho školního psychologa může velké množství žáků s různými potřebami, ať už jde o speciální vzdělávací potřeby, „typické“ školní problémy, jako jsou otázky prospěchua kolektivu, rodinné problémy či problémy s abúzem návykových látek (Kirillova, Kuznetsov, Aleshin, & Vodolazhskiy, 2017).

Zároveň je pozice školních psychologů často zmiňována v plánovaných státních programech (práce s nadanými dětmi nebo systémové změny, např. inkluze), ale mnohdy je jen nejasně vymezena (Knyaginina a Yanbarisova, 2018; Jimerson et al., 2006).

Různé celosvětové organizace se snaží na problematiku ruského vzdělávání i psychologické pomoci upozorňovat a ruská vláda přislíbila změny v průběhu následujících let, snaží se rozjet speciální programy pro sociální otázky či upravit vzdělávání odborníků, aby lépe odpovídalo skutečně prožívané praxi. Většina těchto programů je však ještě v plenkách či je nebylo ještě vůbec možné realizovat z důvodu nedostatečného financování státem (Vihrisuk, Gayazova a Bannikov, 2019; Currie, Kuzmina a Nadyuk, 2012).