Co jste nevěděli o pedagogické psychologii na Novém Zélandu

Děti na Novém Zélandu mohou navštěvovat státní, soukromou či speciální školu, anebo studovat distanční formou (ze zdravotních či jiných důvodů). Před nástupem do školy mohou navštěvovat mateřskou školu, denní centra nebo herní centra, kam je docházka pouze dobrovolná (Edwards, Annan a Ryba, 2007). Školní rok přibližně kopíruje rok kalendářní, výuka končí v půlce prosince¹⁾.

Populace na Novém Zélandu je etnicky diverzifikovaná. Mezi hlavní etnické skupiny patří Evropané, Maorové, Asiaté a Pacifičané. Dvacet procent z obyvatel se narodilo mimo Nový Zéland (Edwards et al., 2007). Tato etnická diverzita se mimo jiné odráží v práci pedagogických psychologů (Jimerson, Annan, Skokut a Renshaw, 2009). Jak píše MacFarlane (2005, podle Jimerson et al., 2009), nejpoužívanějším jazykem na Novém Zélandu je angličtina. Oficiální jazyky jsou však dva – angličtina a maorština. Maořané tvoří přibližně 15 % novozélandské populace. Všichni psychologové jsou povinni ctít principy „Treaty of Waitangi“, což je dokument, který vznikl roku 1840. Je to smlouva mezi Maory a tehdejší britskou královnou popisující partnerství mezi oběma stranami za účelem ochrany maorské kultury a jazyka. Edwards a kol. (2007) uvádějí, že psychologové musí rozvíjet znalosti a schopnosti, které jsou nezbytné pro efektivní spoluprácis maorskou populací.

Začátek poskytování služeb pedagogických psychologů se datuje k roku 1948. Od té doby dodnes prošla pedagogická psychologie rozmanitým vývojem (Edwards et al., 2007). Podle Novozélandské psychologické rady (, NZPB) bychom mohli pedagogické psychology ( ) definovat tak, že „pedagogičtí psychologové aplikují psychologické poznatkya teorii vyplývající z výzkumů v oblastech učení a vývoje za účelem pomoci dětem, mladým lidem, dospělým a jejich rodinám v otázkách jejich učení, akademického výkonu, behaviorálního, sociálního a emočního vývoje. Využívají psychologické a pedagogické metody a aplikují intervence s použitím systematického, ekologického a vývojového přístupu. Svou praxi vykonávají v rámci své vlastní úrovně expertízy a s ohledem na etické, právní a komisí nastavené standardy“ (Bourke a Dharan, 2015, s. 371). V rámci své práce se zabývají tedy zejména otázkami učení, kognice a motivace, vývoje a patologiemi, jako je šikana nebo psychická onemocnění, a to jak na individuální úrovni při práci s dětmi a mladými lidmi do 21 let, učiteli nebo rodinami, tak na obecnější celoškolní úrovni při vytváření plánů intervence (Bourke a Dharan, 2015).

Každý psycholog musí být zaregistrován pod Novozélandskou radou psychologů, v angličtině tato organizace nese název „New Zealand Psychologists Board“ (NZPB). Profesionálové se mohou prezentovat jako psychologové, jen pokud jsou formálně registrováni v dané organizaci. Užívání titulu psycholog je tedy chráněno zákonem. Aby mohl být žadatel přijat do NZPB, musí mít minimálně magisterský titul z psychologie, který získal v rámci vzdělávací instituce, jež je akreditována NZPB. Také musí mít dokončenou požadovanou praxi nebo stáž pod odborným dohledem v rozsahu minimálně 1 500 hodin. Žadatelé se mohou zaregistrovat jako všeobecní psychologové, případně jako specializovaní psychologové, pokud k tomu mají odbornou způsobilost (Edwards et al., 2007). Specializaci lze mít například v pedagogické psychologii, v klinické psychologii, neuropsychologii apod.²⁾

na Novém Zélandu jsou primárně zaměstnáni novozélandským ministerstvem školství – to zaměstnává přes 200 psychologů (byť ne všichni z nich pracují na plný úvazek). Psychologové pod ministerstvem školství většinou působí v rámci multiprofesních týmů takzvaného . Dalšími odborníky v těchto týmech jsou například speciální pedagogové, fyzioterapeuti, ergoterapeuti, logopedi a poradci pro neslyšící děti. Zároveň všichni psychologové pracující na Novém Zélandě musí být registrováni pod Novozélandskou psychologickou radou. Ti pracující ve školství mají typicky registraci v oblasti školní psychologie nebo psychologie všeobecně, bez specifického zaměření ( nebo ). Na oblast pedagogické psychologie se na Novém Zélandu zaměřují dva výcvikové programy v rámci tříletého postgraduálního studia, a to na Viktoriině univerzitě ve Wellingtonu nebo na Masseyho univerzitě v Palmerstonu (Bourke a Dharan, 2015).

Na Novém Zélandu dominuje takové uspořádání, kdy školní a poradenští psychologové sídlí spíše nežli přímo ve školách. Služby jsou poskytovány jak zájemcům ze školy, tak z konkrétní komunity, kde se poradna vyskytuje. Tato centra jsou financována zejména centrální vládou (Oakland a Saigh, 1989). Většina pedagogických psychologů je zaměstnaná v rámci (GSE), což je jedna ze sekcí ministerstva školství. Někteří psychologové jsou zaměstnáni přímo školou, případně skupinou škol, jiní pracují soukromě (New Zealand Psychological Society, 2002, podle Edwards et al., 2007).

Program pro nabízí Massey University v Aucklandu. Jedná se o vzdělávací program, který je možné studovat i distanční formou. Tento studijní program byl založen roku 1998. Aby mohli být studenti přijati do tohoto vzdělávacího programu, musí mít dokončený bakalářský program, jenž zahrnoval kurzy vztahující se ke vzdělávání a k psychologii. Mohou být přijatii studenti s magisterským titulem z psychologie či pedagogiky. Výběrový proces je založen na předchozích akademických výsledcích a odborných zkušenostech. Nejdříve musí studenti úspěšně dokončit magisterské studium. Následuje roční stáž neboli postgraduální vzdělávání. Každý rok dokončí magisterské studium v pedagogické psychologii přibližně 30 studentů a přibližně 20 z nich je přijato na roční stáž. Každému stážistovi je univerzitou poskytována pravidelná supervize. Stáž může probíhat pod ministerstvem školství nebo mohou být stážisté zaměstnáni přímo ve škole. Existují i další možnosti stáže v různých vzdělávacích institucích. Po dokončení stáže mohou studenti složit závěrečnou zkoušku. Po jejím úspěšném složení získávají postgraduální diplomz pedagogické psychologie. Následně se mohou zaregistrovat na NZPB jako specialisté v oblasti pedagogické psychologie (Edwards et al., 2007). Dnes je na Novém Zélandu přes 200 pedagogických psychologů (Jimerson et al., 2009). Na jednoho psychologa připadá přibližně 5 100 dětí ve věku 5–18 let (Edwards et al., 2007).

Dle Edwardse a kol. (2007) by mělo v rámci vzdělávacího programu pro pedagogické psychology dojít u studentůk rozvoji znalostí a dovedností v oblasti 12 domén. Jsou jimi:

Typy služeb školních psychologů odrážejí, do jaké míry je silná pozice psychologa v dané zemi. Silná pozice školní psychologie se ukázala právě na Novém Zélandu a dále např. v zemích západní Evropy, v Kanadě, v USA, Izraeli, Austrálii; oproti arabským zemím, Číně či Indii, kde pozice není příliš silná či rozvinutá (Farrell, Jimerson, Kalambouka, & Benoit, 2005). Školní psychologové na Novém Zélandu provádějí zpravidla diagnostická vyšetření, dále poskytují poradenství jak žákům, tak pedagogům. Jejich služby se také (podobně jako to známe v evropských zemích, Českou republiku nevyjímaje) zaměřují na prevenci, a sice primární, sekundární i terciární (Gajdošová, Herényiová, & Valihorová, 2010). Dále hrají školní psychologové klíčovou roli v adaptaci žáků, podílí se na řešení problémů v oblasti školy a spolupracují s různými agenturami, které vyžadují odborný názor psychologa (Edwards et al., 2007).

Jimerson a kol. (2009) realizovali výzkum, jehož cílem bylo porozumět různým aspektům pedagogicko-psychologické praxe. Zabývali se charakteristikami pedagogických psychologů na Novém Zélandu, jejich vzděláváním, aktivitami, výzkumným zájmem, problémy, kterým musí čelit, atd. Výsledky byly porovnány s výsledky z jiných zemí, v nichž se obdobný výzkum zrealizoval (Albánie, Austrálie, Čína, Kypr, Estonsko, Německo, Gruzie, Řecko, Anglie, Itálie, Rusko, Švýcarsko, Spojené arabské emiráty, USA). V rámci výzkumného vzorku dominovaly ženy (69 %), což bylo podobné i v jiných zemích. Průměrný věk byl mezi 40–50 lety a průměrná doba praxe v oblasti pedagogické psychologie byla 10,72 let. Osmdesát procent respondentů mluvilo plynule minimálně dvěma jazyky (zmiňované byly angličtina, holandština, tamilština a americký znakový jazyk).

V rámci tohoto článku uvedeme pouze pár výzkumných zjištění, která autoři výzkumu Jimerson a kol. (2009) v rámci svého článku publikovali. Psychologové pracující na plný pracovní úvazek stráví přibližně 38 hodin týdně v práci. Bylo zjištěno, že primární náplní jejich práce je konzultace se studenty, učiteli a rodinami. Hlavním rozdílem mezi Novým Zélandem a dalšími zeměmi bylo to, že na Novém Zélandu dochází k upřednostňování zisku kontextuálních informací nad výsledky standardizovaných testů. Výsledky testů nehrají klíčovou roli v rámci práce s dítětem. Preferovanou činností školních psychologů je práce s dětmi, rodiči a učiteli za účelem pozitivní změny. Za nejméně oblíbený aspekt svojí práce považují administrativní činnost spojenou s výkonem práce psychologa. Jako výzvy, se kterými se v rámci svého povolání potýkají, bylo zmiňováno například vyhledávání materiálů, jež jsou vhodné pro cizince, a práce s nimi, zisk interkulturních znalostí a efektivní práce s různorodou populací. Jako současnou problematiku v rámci jejich povolání zmiňovali například syndrom vyhoření, nedostatek finančních prostředků pro svou praxi, konflikty s konkurenčními profesemi, nízké platy atd.

Bourke a Dharan (2015) se ve svém výzkumu zabývali tím, jaké metody školní psychologové v rámci své práce využívají. Na Novém Zélandu není po psycholozích ve školství vyžadováno, aby při práci využívali psychometrické nástroje, nicméně z výsledků studie vyplynulo, že psychologové ve školství používají průměrně minimálně 25 různých testových metod týkajících se jak behaviorálních, tak emočních, sociálních a kognitivních aspektů vývoje dětí. Typickými nástroji, které psychologové ve výzkumu jmenovali byly metody pro měření inteligence, konkrétně Woodcock-Johnsonův test kognitivních schopností a Wechslerova inteligenční škála pro děti.

Psychologové zahrnutí ve výzkumu uváděli, že testové metody používají zejména proto, aby lépe porozuměli dítětia měli více informací pro rozhodnutí o tom, jaká intervence bude pro dítě nejvhodnější. Z výsledků výzkumu ale bylo patrné, že školní psychologové .

Jak již bylo zmíněno, na Novém Zélandu není po psycholozích ve školství požadováno, aby využívali psychometrické nástroje. Bourke a Dharan (2015) uvádí dva důsledky této možnosti pro praxi.

To, že významná část psychologů ve školství na Novém Zélandu považuje za ústřední metodu své práce rozhovor,a nikoliv psychometrické metody, ilustruje celkový přístup tamějších psychologů k práci – dominuje tzv. dialogický (Bourke a Dharan, 2015) a ekologický přístup (Annan, 2005), který byl zmíněn již v úvodní definici pedagogických psychologů. Ekologický přístup je přístupem, který „člověka nestaví do opozice proti jeho prostředí, ale vidí ho jako součást prostředí“ (Matoušek a Křišťan, 2013, s. 74). Ekologický přístup zdůrazňuje vzájemnou provázanost a neoddělitelnost jedincea prostředí a také to, jak jedinec nároky svého prostředí zvládá (Matoušek a Křišťan, 2013).

Aby bylo možné lépe si představit, co obnáší na Novém Zélandu, předkládáme čtyři základní témata tohoto přístupu a příklady jejich aplikace v psychologické praxi (dle Annan, 2005):

Na rozvoj školní psychologie se zaměřila studie, která zkoumala stav ve 43 zemích (Farrell, Jimerson a Oakland, 2007). Výzkum ukázal, že služby školní psychologie jsou častěji využívány ve státech splňujícíchyto podmínky:

Ze studie vyšlo, že Nový Zéland patří právě mezi země s nejlépe využívanými službami školní a poradenské psychologie. Nový Zéland se řadí ke státům s propracovaným pregraduálním i postgraduálním vzděláváním školních psychologů,s vědeckými výzkumy a časopisy a poskytování školního poradenství žákům bývá běžnou součástí novozélandských škol (Štech a Zapletalová, 2013).

Shrnutí mezinárodních studií lze nalézt v článku autorů Pettifor a Sawchuk (2006), kteří se zabývali a zjistili, že na Novém Zélandu se objevuje nejčastěji problémy v oblasti nazvané „snahao porušení principu důvěrnosti informací a dodržování mlčenlivosti psychologa“ (Pettifor a Sawchuk, 2006, s. 219). Až čtvrtina dotazovaných školních psychologů uvedla, že se s tímto etickým problémem potýkala v posledních dvou letech – Nový Zéland ovšem není jediným státem, kde došli k danému zjištění. Ukázalo se, že tento etický problém převažuje ve většině vyspělých západních zemích. Svoboda a Klimusová (2011) mluví o konfliktu zájmů a rolí školních psychologů, Lasser a Klosová (2007) připomínají fakt, že řada školních psychologů zažívá konflikt jak jejich rolí, tak hodnot, přičemž jsou vystavováni tomu, aby se vypořádali se systémovými hranicemi své práce. Sociální tlaky tak relativně často dopadají na chování a poznamenávají etičnost jednání těchto odborníků. Autorky Ryvaldová a Junová (2011) stav popisují jako křížení běžného a odborného kontaktu s pacientem či klientem. Tato konkrétní problematika se ukázala být podobně zastoupená nejen na Novém Zélandu, ale také na jiných kontinentech – kromě australské oblasti také v Evropě (skandinávské země, Velká Británie), v Africe (JAR) a na americkém kontinentu (Kanada, Mexiko) (Pettifor a Sawchuk, 2006).

je národní organizace sdružující psychology Nového Zélandu. Její hlavní úlohou je reprezentovat psychology před veřejností a médii, poskytovat podporu a možnosti rozvoje svým členům, propagovat etické standardy apod. Jednou z divizí této organizace je , která je zaměřena především na oblast pedagogické psychologie. Všichni členové této organizace, ale i obecně všichni registrovaní psychologové, by se měli řídit etickým kodexem (Edwards et al., 2007).

Na Novém Zélandu pravidelně vychází několik psychologických časopisů. , časopis publikovaný dvakrát ročně, zveřejňuje články vztahující se ke školení psychologůa k psychologické praxi. Měsíčník představuje novinky z oblasti psychologie, nabídky práce, informaceo workshopech atd. V jsou publikovány články diskutující sociální a interkulturní problémy na Novém Zélandu vztahující se k psychologické praxi. Časopis se specializuje na články relevantně se vztahující k profesi školního a poradenského psychologa a ke vzdělávání dětí se speciálními vzdělávacími potřebamia také odkazuje na různé výzkumy (Edwards et al., 2007).