V jedenácti letech jsem dostal k Vánocům soupravu Mladý chemik. Byla vybavena mnoha zkumavkami, pipetami, lahvičkami, a hlavně spoustou prášků, vodiček a kousků různých pevných látek. Jal jsem se provádět to nejúžasnější, co jsem si ve svém věku uměl představit – chemické pokusy. O chemii jsem nevěděl nic, to mě ale neomezovalo, abych nepozoroval při svých experimentech změny barev, skupenství a zápachů. Když jsem ve své cestě povinnou školní docházkou narazil v osmičce na předmět chemie, během několika prvních týdnů jsem zjistil, jaká to je obrovská nuda, a že ta moje chemie v domácí laboratoři je to, co mě baví a na co se těším. Moje souprava mě provázela paralelně se školní otravnou chemií a jsem přesvědčený o tom, že Mladý chemik byl ten, který ve mně vzbudil opravdový zájem o tu nádhernou vědu, která stojí na předních místech v odpovědích na otázku, co je život. První setkání rozhodlo o celoživotním postoji.
Umění učit a učení jako umění
Ing.
Jaroslav
Jirásko
MBA
ředitel Základní školy K. V. Raise v Lázních Bělohrad, viceprezident AŘZŠ,člen UP
Na tento příběh z dětství jsem si vzpomněl při čtení knihy Roberta Čapka Uč jako umělec. Pro životní pouť každého člověka je nejdůležitější každé „poprvé“ a já zalitoval, že tato kniha nebyla k dispozici v době, kdy jsem se poprvé začetl do svých pedagogických skript (samozřejmě byly o kázni, zkoušení, známkování, poslušnosti, diktátech, učivu). Možná bych se vyvaroval mnoha životních omylů. Každé „poprvé” výrazně ovlivní, jak to děláme pořád.
Robert Čapek je známý svým razantním a vytrvalým postojem ke změnám ve školství, a to především na jeho nejnižším článku, přímo ve třídě. Léta velmi hlasitě hovoří o tom, že nejdůležitější osoba v celé komplikované síti školství je učitel. „Učitel není ve škole proto, aby naučil žáky učivo. Je tam proto, aby jim představil svůj obor, přitáhl je k němu a pomocí společné práce je učil i dovednosti a postoje” (strana 61). Učitel musí být umělec s bravurní dovedností motivovat žáky, být pro ně zábavný, zajímavý a skrze svoji osobu žákům otevírat obor, ve kterém jsou vzděláváni. Alfou a omegou učitelova činění je didaktika a výběr efektivních metod.
„To, co je opravdu efektivní, je činnostní učení. Vzdělávání by nemělo být pasivní, ale aktivizující, zážitkové, pracovní” (strana 78). V Čapkově knize nalezneme velmi jasný a srozumitelný popis toho, jak má vypadat dobrý učitel, na co se má zaměřit, co a jak má hodnotit a co nehodnotit, jak komunikovat s rodiči, jak se rozvíjet, a hlavně od jakých neřestí se oprostit. Vše je psáno s lehkostí (četl jsem všechny Čapkovy knihy a Čapek fakt psát umí), čtivě, bez akademických průtahů, text je prokládán příklady z praxe i vtipnými pasážemi. To vše je doplněno úžasným grafickým doprovodem Radka Petříka. Bezesporu se jedná o nejvydařenější knihu tohoto autora.
Problémem mladého člověka, který se v určité životní etapě rozhodne, že bude učitelem, je obtisk českého školství v duši tohoto člověka (slovo školství má propojené s pojmy známky, písemky, diktáty, soupeření, přijímačky, maturita, mnohdy také se slovem strach, buzerace a nuda). Tento člověk stojí na rozcestí, jakou cestou učitelování se vydá. Jestli to bude ta stará, kterou má obtisklou ve svém srdci, nebo nová – k tomu ale potřebuje kvalitní gumu, která vyretušuje to staré.
Kniha Uč jako umělec
by měla být literární „poprvé” studenta připravujícího se na učitelské povolání. Má dostatečnou sílu gumovat to staré a formulovat to nové. Patří mezi knihy, které mají potenciál zařadit se mezi kánony učitelské literatury. Sám autor si představuje její úlohu například při nástupu nového učitele jako základ pro diskuzi o vizi školy. Není ale určená jen pro učitele – a to všech generací – ale rozhodně má co říci i rodičům (kéž by ji četli!), zřizovatelům, ředitelům, politikům a úředníkům majícím jakýkoliv vliv na české školy.„Dříve byla populární teorie, kterou se učili na pedagogických fakultách i studenti učitelství. Vosková tabulka, uhlazená a připravená ke psaní – neboli tabula rasa – sloužila k metaforám typu nepopsaný list už mnohým, včetně Aristotela. Ale teprve John Locke dal tomuto obratu pedagogický význam, když tvrdil, že všechny znalosti, pojmy, mravní hodnoty se získávají výhradně v průběhu života. Je smutné, že učitelé preferující výuku pomocí výkladu a frontálního způsobu vyučování vlastně svou činností nenaplňují ani vzdělávací požadavky 17. století. Zaprvé se snaží předávat poznatky bez zkušenosti, jen pasivním a zoufale neefektivním způsobem. Podle Locka by ale měly být předávány zkušenosti, tedy prostřednictvím práce, prožitku, praxe.
Zadruhé, za ještě závažnější zpronevěření považuji to, že si takový učitel myslí, že on je malíř a žák je nějaká plocha, kterou si bude po svém natírat. Avšak žák v dobrém vyučování není žádné plátno, připevněné na stojanu a trpělivě čekající na to, jaké barvy na ně někdo bude nanášet. Žák je stejným umělcem jako jeho učitel! Nemá ovšem stejné zkušenosti, techniku, dovednosti nebo koncepční myšlení, a právě proto je pedagog jeho rádcem, vedoucím kolegou, mentorem. Oba jdou cestou, kde se počítá vzájemná pomoc a podpora, společně dělají chyby a těží ze sdílení s ostatními, radují se z úspěchů i překonávání překážek. Co je neporazí, to je posílí.” (strana 218–219)
Co k tomu dodat? Učit jako umělec není žádná legrace a přečíst si o tom alespoň jednu knihu je to nejmenší, co pro to můžeme udělat. Pokud sáhnete po poslední Čapkově knize, rozhodně to nebude špatná volba.
