Syndrom vyhoření ve škole: Může pomoct kolegiální sdílení?

K příznakům syndromu vyhoření patří pocit dlouhodobé pracovní nespokojenosti, málo energie, pocity vyčerpání, zhoršení výkonu v práci, nezájem o práci a její výsledky. Až dvě třetiny českých vyučujících mají podle nového výzkumu příznaky, které by se mohly rozvinout do syndromu vyhoření. Více než polovina (53,2 %) vyučujících se navíc domnívá, že by mohli být v nějaké míře syndromem vyhoření ohroženi, a o něco více vyučujících (59,9 %) uvedlo, že bojuje s dlouhodobým stresem.

Tato čísla jsou alarmující i proto, že v porovnání se staršími výzkumy došlo v této oblasti ke zhoršení. Otázkou však je, co mohou školy a konkrétně vedení škol udělat, aby vyučujícím trochu ulevili a pomohli jim lépe zvládat nároky učitelského povolání. Pokud čtete tento článek, pravděpodobně vás to také zajímá.

Psychologové z Pedagogické fakulty Univerzity Karlovy se dlouhodobě věnují zkoumání vyhoření u učitelů a učitelek a také způsobům, jak mu předcházet nebo ho řešit. V rámci toho vznikly dva rozsáhlé výzkumy. První se věnoval syndromu vyhoření. Během něho se ukázalo, že velmi důležitým faktorem, který chrání před vyhořením a zvyšuje spokojenost vyučujících, je učitelský kolektiv a kolegiální opora. Na něj pak navázal druhý výzkum, který se už konkrétně věnuje technikám kolegiálního sdílení a tomu, za jakých podmínek zlepšují klima a kolegiální spolupráci v učitelském sboru. Následující text se bude věnovat některým jejich výsledkům, konkrétně se například dozvíte, jaký je rozdíl mezi přátelstvím a kolegialitou, co je to vlastně to kolegiální sdílení, k čemu může být dobré a na co se připravit, pokud se rozhodnete ho ve škole zavést.

Učitelské povolání je bezesporu náročné, učitel musí zastávat mnoho rolí. Někdy je administrativní pracovník, někdy psycholog, jindy skoro dozorce. A do toho všeho samozřejmě také musí učit. Zároveň je téměř neustále obklopen lidmi (dětmi, kolegy, vedením nebo rodiči), se kterými komunikuje a navazuje vztahy, ideálně přátelské a pozitivní. Bohužel ne vždy se to podaří.

Celkově se ve výzkumech ukázalo, že hodnocení vztahů (spokojenost s vedením, kolegy, vnímaná kvalita vztahů) souvisí se syndromem vyhoření. Pokud vyučující není spokojen se vztahy ve škole, hůře zvládá stres a nároky své profese a mohou se u něj objevovat silnější projevy syndromu vyhoření a naopak.

A jak jsme zjistili, zdrojů, které mohou vést k vyhoření, je hned několik, nepatří k nim jen zlobivé děti a nároční rodiče. Velmi důležité je i to, jaké vztahy má učitel s kolegy a vedením školy. Tyto zdroje nás zajímaly především proto, že je možné s nimi pracovat v rámci kolegiálního sdílení.

Je pochopitelné a jasné, že pokud si učitel bude s kolegy nebo vedením školy dlouhodobě zažívat neshody, konflikty a nepříjemné situace, tak to u něj může k syndromu vyhoření vést. To má hned dvě příčiny. Už to, že si s kolegy nerozumí, je samo o sobě stresující. Navíc ale díky tomu přichází i o důležitou podporu – nemá problémy s kým sdílet a cítí se na ně sám.

Důležitější je však (konkrétně pro vás, pokud jste ve vedení školy), že vztah s vedoucími pracovníky školy ovlivňuje syndrom vyhoření ještě více než vztah s kolegy. Pokud vyučující mají pocit, že s vedením nemohou otevřeně o problémech mluvit, necítí od něj podporu a respekt ke svým potřebám nebo nesouhlasí s tím, jak je škola vedena, dlouhodobě se v nich hromadí nepříjemné pocity, které se pak opět mohou projevit jako vyhoření.

Co se naopak ukázalo jako pozitivní a důležité:

Nyní je na místě zmínit velmi důležitou věc, která se týká vztahů v práci, a podle mého názoru není vždy dostatečně rozlišována. Na pracovišti je možné navázat dva typy vztahů: osobní a pracovní/kolegiální. Osobní vztahy jsou přátelské a vznikají na základě sympatie nebo třeba společných zájmů. Naproti tomu kolegiální vztahy vznikají na základě toho, že respektuji svého kolegu jako profesionála a jsem připraven s ním spolupracovat, i když mi nemusí být úplně sympatický.

Důvod, proč toto rozlišení zmiňuji, je, že pracovně kolegiální vztahy se ukázaly jako důležitější pro prevenci syndromu vyhoření. Přátelské vztahy jsou samozřejmě také důležité a je příjemné být ve škole obklopen lidmi, které mám rád. Na druhou stranu jsme ale zjistili, že při řešení pracovních problémů neposkytují učitelům dostatečnou podporu.

A nyní se již konečně dostáváme k tomu, co můžete ve škole reálně dělat, abyste podpořili dobré kolegiální vztahy a předcházeli syndromu vyhoření. Pomoci vám v tom mohou různé týmové aktivity. Některé z nich už třeba i děláte, často to bývají různá předvánoční posezení, výjezdy, společné sportování nebo třeba jen posezení u kávy neboli souhrnně řečeno neformální setkání bez povinné účasti. Ta jsou zaměřená hlavně na popovídání si na přátelské úrovni, tím pádem se zde rozvíjejí právě spíše přátelské vztahy, ale už ne tolik vztahy kolegiální, které jsou v práci důležitější.

Zdálo by se, že pro zlepšení vztahů mezi učiteli jsou taková setkání ideální. Problémem však je, že jsou často neplánovaná, tím pádem i nepravidelná. Neúčastní se jich většinou všichni, a často jsou dokonce jen pro určité vybrané a pozvané vyučující, což podporuje dělení na skupiny uvnitř pracovního týmu.

Další, co tedy můžete uspořádat, jsou setkání tzv. formální. Ta bývají organizována, mají strukturu, konkrétní účel a velmi často jsou i povinná. V českém prostředí se jedná nejčastěji o porady, jejichž cílem je většinou předat si informace. Menší čas a prostor už zbývá na společné sdílení zkušeností, problémů a nejistot. A právě to je pro zlepšení vztahů a celkově podporu učitelů to důležité. A školy si to začínají uvědomovat. I v našem výzkumu jsme zjistili, že 47 % vyučujících z našeho vzorku má přístup k nějaké formě učitelského sdílení.

Ve spojitosti s kolegiálním sdílením bývá nejčastěji zmiňována supervize.¹⁾ S tou se ve škole setkalo podle našich výsledků 20 % vyučujících (s pravidelnými supervizními setkáními však jen 3–6 %). Pokud vyučující procházejí pravidelnou supervizí, vykazují nižší projevy syndromu vyhoření a větší pracovní spokojenost a také vyšší spokojenost se vztahy k vedení a ke kolegům. Kolegiální sdílení však zahrnuje i jiné formy, například intervizi nebo mentoring.

Pokud si říkáte, že byste to také rádi zkusili a nabídli svým vyučujícím nějakou formu sdílení (například supervizi, intervizi, mentoring apod.), je dobré se připravit na to, že se zprvu můžete setkat s obavami a s negativním nastavením u vyučujících. Jako časté překážky pro zavedení takovýchto setkávání vyučující uvádějí, že jsou příliš unavení, nemají na to čas (důležité je upozornit, že ideální frekvence je 5–6 setkání za rok), anebo se obávají, že se během setkání projeví špatné vztahy v kolektivu a nechtějí se zabývat málo motivovanými kolegy. Navíc vzhledem k tomu, že setkání zaměřená na učitelské sdílení neprobíhají u nás ještě tak dlouho, nevnímají to často učitelé jako něco důležitého.

Bohužel se také ukázalo, že vyučující, kteří by tuto pomoc potřebovali nejvíce, tzn. ti, u nichž je už rozvinutý nebo se rozvíjí syndrom vyhoření, vnímají podobné aktivity jako zbytečně zatěžující a cítí se na to příliš unavení. Velmi často se totiž snaží ze školy odejít co nejrychleji a nezdržovat se tam víc, než je nutné. Na druhou stranu je důležité zmínit, že kolegiální sdílení by nemělo být bráno jako záchrana pro nefungující učitelský sbor a vyučující se syndromem vyhoření.²⁾ Je dobré ho používat a vnímat spíše jako prevenci pro tyto problémy.

Aby přijetí novinky v podobě supervize nebo jiné formy sdílení bylo mezi vyučujícími přijato co nejlépe, je důležité, aby je ředitelé škol především velmi podrobně a srozumitelně seznámili s tím, jak učitelské sdílení funguje. Co od toho mohou očekávat (a co naopak ne) a proč je pro ně důležité, aby se ho účastnili.

A co lze doporučit ve chvíli, kdy se zdá, že o kolegiální sdílení není zájem nebo to z nějakého důvodu prostě nefunguje? V tom případě existují v podstatě dvě cesty. Jednou je nenásilné nabízení. Setkání pro vyučující zorganizovat a snažit se je co nejvíce zatraktivnit (například občerstvením, nějakou formou odměny apod.), dát vyučujícím najevo, že jejich snaha na sobě pracovat je oceňována.

Druhou možností je udělat setkání alespoň zpočátku povinná, než vyučující sami zjistí, co jim to může přinést. Minimálně v našem výzkumu se potvrdilo, že pokud vyučující mají se sdílením vlastní zkušenost, vnímají ho jako užitečnější a případné překážky jako menší. Ovšem vzhledem k tomu, že každá škola a každý učitelský sbor je jiný, není možné říct, který postup je nejlepší.

Možná si ještě říkáte, co vám to vlastně může přinést a jestli to stojí vůbec za to úsilí. Kromě toho, že podobná setkání mohou dobře fungovat jako prevence syndromu vyhoření, tak se také ukázalo, že pomáhají učitelům, aby se vzájemně mohli inspirovat, předávat si fungující postupy, vzájemně prohlubovali respekt vůči svým kolegům a společně rozvíjeli vizi školy a snažili se o její naplňování. Právě společné fungování celého pracovního týmu jako celku je nejdůležitější, zde bych citovala Henryho Forda: „Pokud se všichni hýbeme kupředu společně, pak se úspěch objeví sám od sebe.“

Pokud vás zajímá kolegiální sdílení a chtěli byste se o něm dozvědět více, brzy bude k dostání naše příručka, zaměřená na zavedení profesního sdílení, jeho různé formy a zkušenosti ze škol, kde už probíhá. Kde a jak bude k dostání, to se dozvíte v některém z následujících vydání Řízení školy, případně mě můžete kontaktovat na vozkova.anna@gmail.com