Praktické vyučování, 1. část

V článku 29 odst. 1 Listiny základních práv a svobod je zakotveno právo mladistvých na zvláštní pracovní podmínky. Jde o velice důležité sociální právo mladých lidí, jehož realizace jim umožňuje, aby se zapojili do učebního nebo pracovního procesu, aniž by to bylo na újmu jejich zdraví a rozvoji. V souladu s ustanovením článku 29 odst. 2 Listiny základních práv a svobod mají mladiství právo na ochranu v pracovních vztazích a na pomoc při přípravě k povolání.

Výrazu pak dostávají tyto zásady v zákoně č. 561/2004 Sb., o předškolním, základním, středním, vyšším odborném a jiném vzdělávání (školský zákon), který v ustanovení § 65 odst. 2 stanoví, že na žáky se při praktickém vyučování vztahují ustanovení zákoníku práce, která upravují pracovní dobu, bezpečnost a ochranu zdraví při práci, péči o zaměstnance a pracovní podmínky žen a mladistvých a další předpisy o bezpečnosti a ochraně zdraví při práci. Je to logické – právní ochrana mladistvých musí být stejná jak v případě, kdy se mladiství připravují na povolání (tedy jsou studenty střední odborné školy, středního odborného učiliště nebo konzervatoře) nebo kdy již vstupují do skutečného pracovního poměru. Je lhostejné, jestli je to na dobu neurčitou (tedy do pracovního poměru „natrvalo“) nebo jen do pracovního poměru na dobu určitou o prázdninách, nebo jestli uzavírají některý mimo pracovněprávní vztah – dohodu o provedení práce nebo dohodu o pracovní činnosti.

V teorii i praxi se často používá pojmů mládež, mladistvý, nezletilý. Pojem „mládež“ je dosti široký, je možno říci, že zahrnuje všechny mladé lidi. Pojem „mladistvý“ je definován v ustanovení § 350 odst. 2 zák. č. 262/2006 Sb., zákoník práce – podle něj jsou mladiství zaměstnanci mladší než 18 let. Věková hranice, do níž je mladistvým poskytována zvýšená ochrana v pracovněprávních vztazích a nakonec i podle školského zákona, je tedy stanovena pevně, nelze totiž zkoumat psychickou a fyzickou vyspělost každého mladistvého zvlášť. Podle ustanovení § 264 odst. 4 zákoníku práce dokonce platí, že vláda může rozšířit zákaz výkonu některých prací i pro zaměstnance ve věku blízkém mladistvých, tedy do 21 let. Toto zmocnění však není naplněno.

Pokud se týká dolní věkové hranice mladistvých, tak ta se odvozuje od horní věkové hranice „dětí“. Podle ustanovení § 2 odst. 6 zákoníku práce totiž platí, že práce fyzických osob ve věku do 15 let nebo starších 15 let do skončení povinné školní docházky je zakázána. Tyto osoby mohou vykonávat jen uměleckou, kulturní, reklamní nebo sportovní činnost za podmínek stanovených zákonem č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti, ve znění pozdějších předpisů. To je výraz zákazu dětské práce v našem právu obecně, kterým vlastně Česká republika naplnila požadavky článku 4 směrnice Rady 94/33/ES ze dne 24. června 1994 o ochraně mladistvých při práci, který požaduje, aby členské státy přijaly opatření k zákazu dětské práce.

Jinak obecně platí, že způsobilost fyzické osoby mít v pracovněprávních vztazích práva a povinnosti a způsobilost vlastními právními úkony nabývat těchto práv a brát na sebe tyto povinnosti vzniká, pokud není dále stanoveno jinak, dnem, kdy fyzická osoba dosáhne 15 let věku. Zaměstnavatel však s ní nesmí sjednat jako den nástupu do práce den, který by předcházel dni, kdy tato fyzická osoba ukončí povinnou školní docházku. Dosažení věku 15 let a ukončení povinné školní docházky jsou tedy základní dvě podmínky pro definování dolní věkové hranice mladistvých.

Pojem „mladistvý“ nelze ztotožňovat s občanskoprávním pojmem „nezletilý“. Podle občanského zákoníku je věková hranice dosažení plné zletilosti stanovena 18. rokem věku s tím, že v určitých, zákonem stanovených případech, ji lze nabýt i dříve – například uzavřením manželství. V té době již však mladistvý podle zákoníku práce má pracovněprávní způsobilost, to jest může uzavírat i rušit pracovní poměr, činit veškeré pracovněprávní úkony s výjimkou jednoho jediného, a to uzavření dohody o hmotné odpovědnosti, pouze je mu poskytována zvýšená ochrana jako mladistvému. A tato zvýšená ochrana mladistvých je z hlediska zákoníku práce dotyčnému poskytována bez ohledu na to, jestli uzavřel sňatek nebo zůstal svobodným.

ROZHODUJÍCÍ FAKTORY PRO STANOVENÍ ZVLÁŠTNÍCH PRACOVNÍCH PODMÍNEK MLADISTVÝCH

Pro stanovení zvláštních pracovních podmínek mladistvých jsou rozhodující zejména tyto dva faktory: faktor biologický – vycházející z požadavku, aby mladí lidé nebyli přetěžováni fyzicky namáhavými pracemi, které by mohly ohrozit jejich organismus faktor společenský – vycházející ze skutečnosti, že mladý člověk ještě nemá dostatečné životní zkušenosti, které by mu umožnily se správně orientovat v některých důležitých otázkách a posoudit dosah jeho jednání.

Teorie práva vymezuje takzvané zvláštní pracovní podmínky mladistvých jako soubor zvláštních práv na straně mladistvých zaměstnanců a povinností, případně právem doporučených plnění na straně zaměstnavatele, popřípadě jiných orgánů. Jejich účelem je zajistit mladistvým v pracovněprávních vztazích rozvoj duševních a tělesných schopností. Zvláštní pracovní podmínky mladistvých představují diferenciaci od obecných podmínek ostatních zaměstnanců. Je samozřejmě důležité zachovat zásady rovného zacházení v pracovněprávních vztazích a zákaz jakékoliv diskriminace.

Jak je asi všeobecně známo, podle ustanovení § 65 školského zákona se vzdělávání ve střední škole člení na:

Praktické vyučování se dále člení na:

A to podle jednotlivých oborů vzdělání.

Odborná nebo umělecká praxe a sportovní příprava může být uskutečňována i v období školních prázdnin po dobu stanovenou rámcovým vzdělávacím programem.

V tomto ustanovení jsou tedy uvedeny základní rysy organizace středního vzdělávání. Lze konstatovat, že členění vzdělávání na jednotlivé složky vychází ze členění výuky platného již za předchozí právní úpravy, to jest zákona č. 29/1984 Sb., o soustavě základních a středních škol (školský zákon), ve znění pozdějších předpisů, takže je v našem právu tradiční. Zákon samozřejmě upravuje pouze základní pojmy, bližší podrobnosti jsou uvedeny ve vyhlášce č. 13/2005 Sb., o středním vzdělávání a vzdělávání v konzervatoři.

Podle této vyhlášky jsou typy středních škol podle jejich zaměření označovány takto: střední průmyslová škola, střední zemědělská škola, střední zahradnická škola, střední vinařská škola, střední lesnická škola, střední rybářská škola, střední zdravotnická škola, hotelová škola, střední pedagogická škola, střední umělecká škola, střední uměleckoprůmyslová škola, obchodní akademie, odborná škola, odborné učiliště a praktická škola.

Dále se v zákoně výslovně uvádí, že odborná nebo umělecká praxe a sportovní příprava může být uskutečňována i v období školních prázdnin. To je totiž vázáno na úpravu v rámcovém vzdělávacím programu. Jde například o některé obory vyučované na střední zemědělské škole nebo na střední hotelové škole, kdy praxi v průběhu školního vyučování nelze uskutečňovat, například z organizačních důvodů.

Podle odstavce 2 výše citovaného ustanovení § 65 školského zákona se praktické vyučování uskutečňuje ve školách a školských zařízeních nebo na pracovištích fyzických nebo právnických osob, které mají oprávnění k činnosti související s daným oborem vzdělání a uzavřely se školou smlouvu o obsahu a rozsahu praktického vyučování a podmínkách pro jeho konání.

Tím je vlastně výslovně specifikováno, kde je možné konat praktické vyučování. V té souvislosti je důležité upozornit na to, že pracoviště praktického vyučování nejsou podle této nové právní úpravy na rozdíl od středisek praktického vyučování (zákonem definovaných jako školská účelová zařízení) zapisovány do školského rejstříku, neboť se nejedná o školská zařízení, ale především podnikatelské subjekty (lhostejno, zda-li právnické či fyzické osoby).

Pro ředitele škol a školských zařízení stejně jako pro fyzické či právnické osoby, která mají oprávnění k činnosti související s daným oborem vzdělávání, má zásadní význam právní úprava obsažená ve vyhlášce č. 13/2005 Sb., o středním vzdělávání a vzdělávání v konzervatoři. Konkrétně se jedná o ustanovení § 12, neboť obsahuje náležitosti smlouvy o obsahu, rozsahu a podmínkách praktického vyučování. Podle tohoto ustanovení smlouva o obsahu, rozsahu a podmínkách praktického vyučování obsahuje zejména:
* druh činností, které žáci při praktickém vyučování budou vykonávat,
* místo konání praktického vyučování,
* časový rozvrh praktického vyučování, jeho délku a den jeho zahájení,
* počet žáků, kteří se zúčastňují praktického vyučování,
* poskytování nástrojů a nářadí používaných při praktickém vyučování a způsob dopravy žáků do místa výkonu praktického vyučování,
* způsob odměňování žáků za produktivní práci,
* opatření k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při praktickém vyučování, včetně ochranných opatření, která musí být přijata, zejména s uvedením osobních ochranných pracovních prostředků.

Důležité je, aby ředitel školy či školského zařízení ve smlouvě oblast bezpečnosti a ochrany zdraví žáků nepodcenil, ale promyslel ji do jednotlivých podrobností, zejména pokud se týká například poskytování ochranných pracovních prostředků, pracovních oděvů a obuvi, čistících a dezinfekčních prostředků.

Proberu však ještě zbývající náležitosti smlouvy o podmínkách praktického výcviku.

Pokud se týká druhu činnosti, kterou žáci při praktickém vyučování budou vykonávat, tak asi nepotřebuje bližšího komentáře, neboť ta je dána rámcovým vzdělávacím programem. Pro ředitele školy nebo školského zařízení je tedy prioritní rozhodnout, u koho se bude praktické vyučování konat, tedy vybrat nejvhodnější právnickou či fyzickou osobu, která má oprávnění k činnosti související s daným oborem vzdělávání. Vhodnost pracovišť je mimo jiné třeba zvažovat i s ohledem na způsob dopravy žáků do místa výkonu praktického vyučování, na vzdálenost od školy nebo školského zařízení a na časové prodlevy, které dopravou vznikají. Podrobnosti o délce vyučování při praktickém výcviku přináší ještě vyhláška č. 13/2005 Sb., o středním vzdělávání a vzdělávání v konzervatoři. Podle ní platí zásada, že v odborném výcviku je v denní formě vzdělávání vyučovací jednotkou vyučovací den. Tento vyučovací den v prvním ročníku nesmí být delší než 6 vyučovacích hodin, ve vyšších ročnících nesmí být delší než 7 vyučovacích hodin. Ředitel školy nebo školského zařízení musí časový rozvrh praktického vyučování uzpůsobit tak, že dopolední vyučování ve vyučovacím dni v denní formě vzdělávání začíná nejdříve v 7 hodin a odpolední vyučování ve vyučovacím dni v denní formě vzdělávání končí nejpozději ve 20 hodin. Pouze ve skutečně odůvodněných případech může ředitel školy v denní formě vzdělávání určit počátek dopoledního vyučování žáků druhých, třetích a čtvrtých ročníků od 6 hodin a konec odpoledního vyučování žáků třetích a čtvrtých ročníků ve 22 hodin. Tento rozvrh však není moc praktický, neboť zároveň platí, že týdenní rozvrh vyučování žáků se musí vždy upravit tak, aby mezi koncem jednoho vyučovacího dne a začátkem následujícího dne měli žáci odpočinek alespoň 12 hodin. To v praxi znamená, že kdyby měl praktický výcvik končit ve 22 hodin, nesmělo by vyučování příští den začínat dříve jak v 10 hodin dopoledne, což není praktické.

Při sestavování časového rozvrhu praktického vyučování je dále třeba mít na zřeteli, že podle ustanovení § 13 odst. 4 a 5 vyhlášky č. 13/2005 Sb., o středním vzdělávání a vzdělávání v konzervatoři platí zásada, že zpravidla po druhé hodině odborného výcviku konaného ve škole nebo ve školském zařízení se zařazuje přestávka v délce 15 až 25 minut a že pokud žáci konají odborný výcvik na pracovištích fyzických nebo právnických osob, mají přestávky shodně s jejich zaměstnanci v souladu s ustanovením zákoníku práce. Délka přestávek se nezapočítává do doby trvání vyučovacího dne. K tomu je třeba podotknout, že tímto ustanovením vyhláška odkazuje na ustanovení § 88 zákoníku práce o přestávkách v práci, podle kterého platí, že zaměstnavatel je povinen poskytnout zaměstnanci nejdéle po šesti hodinách nepřetržité práce přestávku v práci na jídlo a oddech v trvání nejméně 30 minut s tím, že mladistvým musí být tato přestávka poskytnuta nejdéle po čtyřech a půl hodinách nepřetržité práce. A právě druhá část věty prvního ustanovení § 88 odst. 1 zákoníku práce je pro sestavování časového rozvrhu praktického vyučování důležitá. Žáci by sice měli mít přestávky shodně se zaměstnanci, to jest v délce 30 minut, v praxi se však s ostatními zaměstnanci nemusí shodovat v čase čerpání přestávky. To platí zejména tam, kde praktický výcvik začíná ve stejnou hodinu jako denní směna ostatních zaměstnanců právnické nebo fyzické osoby, která má oprávnění k činnosti související s daným oborem vzdělávání. Zaměstnanci starší 18 let dnes totiž čerpají přestávku až po šesti hodinách. Zaměstnanci mladší 18 let však v souladu se Směrnicí Rady 94/33/ES ze dne 22. 6. 1994 o ochraně mládeže při práci mají stanoveno, že musí čerpat přestávku na jídlo a oddech nejdéle po čtyřech a půl hodinách nepřetržité práce. Navíc se jich týká ještě další opatření ve větě druhé předmětného ustanovení a to, že tito zaměstnanci musí vždy čerpat přestávku na jídlo a oddech v rozsahu 30 minut a že jim nemůže být zaměněna za takzvanou přiměřenou dobu pro oddech a jídlo. Ta se poskytuje některým zaměstnancům v případě, že jde o práce, které nemohou být z provozních důvodů přerušeny. Tato právní úprava se tedy podle výše citovaného ustanovení § 13 vyhlášky č. 13/2005 Sb., o středním vzdělávání a vzdělávání v konzervatořích vztahuje přímo na žáky při praktickém výcviku a musí být brána do úvahy při sestavování časového rozvrhu praktického vyučování.

Podle ustanovení § 12 písm. d) vyhlášky č. 13/2005Sb., o středním vzdělávání a vzdělávání v konzervatořích je třeba ve smlouvě stanovit i počet žáků, kteří se zúčastňují praktického vyučování. Podle ustanovení § 2 této vyhlášky nejvyšší počet žáků ve skupině na jednoho učitele odborného výcviku je stanoven zvláštním právním předpisem a tímto předpisem je nařízení vlády č. 689/2004 Sb., o soustavě oborů vzdělání v základním, středním a vyšším odborném vzdělávání. Výuka se organizuje tak, aby vznikl co nejmenší počet skupin při dodržení hlavně zásady zohledňující efektivitu vzdělávacího procesu z hlediska stanovených cílů vzdělávání a z hlediska ekonomického, přičemž je možné využívat i spojování výuky pro žáky více tříd, případně ročníků.

Podle ustanovení § 12 písm. e) vyhlášky č. 13/2005 Sb., o středním vzdělávání a vzdělávání v konzervatořích je třeba ve smlouvě dohodnout i poskytování nástrojů a nářadí používaných při praktickém vyučování a způsob dopravy žáků do místa výkonu praktického vyučování. I tento moment nelze v dohodě podcenit. Ředitel školy nebo školského zařízení, stejně jako příslušní učitelé praktického vyučování, si musí před zahájením praktického vyučování ověřit, že poskytované nástroje a nářadí odpovídají bezpečnostně technickým předpisům a požadavkům. Nelze totiž připustit, aby žáci při praktickém výcviku používali stroje, technická zařízení, přístroje a nářadí, která by neodpovídala nařízení vlády č. 378/2001 Sb. Tímto se stanoví bližší požadavky na bezpečný provoz a používání strojů, technických zařízení, dopravních prostředků, přístrojů a nářadí. Pak také požadavkům zákona č. 22/1997 Sb., o technických požadavcích na výrobky a o změně a doplnění některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů a jeho prováděcích předpisů. Důvodem je zase jedna jediná skutečnost a to, že za žáka při praktickém výcviku u právnické nebo fyzické osoby, která má oprávnění k činnosti související s daným oborem vzdělávání, stále odpovídá škola. Pokud by utrpěl úraz, jde podle ustanovení § 29 školského zákona a ve smyslu ustanovení § 1 vyhlášky č. 64/2005 Sb., o evidenci úrazů dětí, žáků a studentů o školní úraz.

Otázku školních úrazů zde zmiňuji jen proto, aby byla vidět bezprostřední vazba smluv o obsahu, rozsahu a podmínkách praktického vyučování uzavíraných mezi školami a školskými zařízeními na straně jedné, a právnickými či fyzickými osobami, které mají oprávnění k činnosti související s daným oborem vzdělávání na straně druhé, na zajištění bezpečnosti žáků při praktickém výcviku. Podrobněji se jí budu na stránkách tohoto časopisu zabývat jindy.

V praxi velice často diskutovanou otázkou je dohoda ředitele školy nebo školského zařízení s právnickou nebo fyzickou osobou, která má oprávnění k činnosti související s daným oborem vzdělání ohledně způsobu odměňování žáků za produktivní práci, která je také podle ustanovení § 13 písm. f) vyhlášky č. 13/2005 Sb., o středním vzdělávání a vzdělávání v konzervatořích takzvanou podstatnou náležitostí smlouvy, kterou spolu uzavírají. Podle ustanovení § 122 odst. 1 školského zákona platí, že žákům středních škol a studentům vyšších odborných škol poskytuje odměnu za produktivní činnost právnická osoba, která vykonává činnost školy, a to z prostředků získaných touto produktivní činností. Výši této odměny stanoví ředitel školy podle rozsahu a kvality produktivní činnosti. Pokud žáci konají praktické vyučování nebo studenti odbornou praxi u jiné osoby, poskytuje jim odměnu za produktivní činnost tato osoba. Pro účely tohoto zákona se za produktivní činnost považuje činnost, která přináší příjem.

Minimální výše měsíční odměny za produktivní činnost pro stanovenou týdenní pracovní dobu 40 hodin je 30 % minimální mzdy. Při jiné délce stanovené týdenní pracovní doby nebo v případě, že žák nevykonával produktivní činnost po dobu celého měsíce, se výše odměny za produktivní činnost úměrně upraví. Toto ustanovení tedy upravuje podmínky, za nichž je žákům středních škol a studentům vyšších odborných škol poskytována odměna za produktivní činnost. Za produktivní činnost se pro účely tohoto zákona považuje taková činnost, která přináší osobě, pro kterou je konána, příjem.

Právní úprava výše minimální mzdy je obsažena v nařízení vlády č. 567/2006 Sb., o minimální mzdě, o nejnižších úrovních zaručené mzdy, o vymezení ztíženého pracovního prostředí a o výši příplatku ke mzdě za práci ve ztíženém pracovním prostředí,ve znění pozdějších předpisů. Toto nařízení vlády je v posledních letech pravidelně k 1. lednu novelizováno a jeho výše je upravena v návaznosti na index spotřebitelských cen. Podle současné právní úpravy platí pro rok 2010, že výše minimální mzdy činí za každou hodinu odpracovanou zaměstnancem 48,10 Kč, respektive za měsíc 8.000 Kč pro zaměstnance odměňovaného měsíční mzdou. Z toho – jak vyplývá z předchozího – musí žák obdržet odměnu ve výši minimálně 2.400 Kč, pokud vykonával v rámci praktického výcviku produktivní činnost, a to po stanovenou týdenní pracovní dobu 40 hodin (viz ustanovení § 79a zákoníku práce o stanovené týdenní pracovní době zaměstnance mladšího 18 let). Na druhé straně je třeba upozornit, že 30 % z minimální mzdy je pouze minimum a je na řediteli školy nebo školského zařízení, aby ve smlouvě o obsahu, rozsahu a podmínkách praktického vyučování dohodl s právnickou nebo fyzickou osobou výši této odměny.

Odměna za produktivní činnost se poskytuje z prostředků právnické osoby, která vykonává činnost školy a v případě, že se praktické vyučování nebo odborná praxe koná u jiné osoby (ať již právnické nebo fyzické), poskytuje odměnu tato osoba.

Zásadně platí, že na odměnu za tuto produktivní činnost mají žáci a studenti nárok, a to v závislosti na rozsahu a kvalitě odvedené práce. Odměna má charakter odměny za vykonanou práci, nemá tedy v žádném případě výchovný charakter. Jak bylo uvedeno, výši odměny stanoví ředitel školy nebo školského zařízení. Vzhledem k tomu, že tato otázka je vždy v pozornosti rodičů i samotných žáků, je třeba ke stanovení výše odměny přistupovat velice uvážlivě, aby žáci a také jejich rodiče neměli pocit, že jejich produktivní činnost není doceňována.

Velmi často se také setkávám v praxi s dotazy, zda právnická nebo fyzická osoba, která vyplácí žákům odměnu za produktivní činnost, má s žáky uzavřít nějakou smlouvu nebo dohodu. To v žádném případě ne. Žáci tuto produktivní činnost konají v rámci své přípravy na budoucí povolání, takže nemůžou být k zaměstnavateli v pracovněprávním vztahu. Odměna však podléhá dani z příjmů fyzických osob. Podle ustanovení § 6 odst. 1 písm. a) zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů se příjmy ze závislé činnosti rozumějí i příjmy za práci žáků a studentů z praktického výcviku. Při danění příjmů se postupuje stejně jako u zaměstnanců. V průběhu roku se jim strhává záloha na daň a po uplynutí zdaňovacího období se jim provede roční zúčtování.

Jinak ale zdravotní pojištění, pojistné na sociální zabezpečení a příspěvek na státní politiku zaměstnanosti se z těchto odměn nesráží. Podle zákona č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění a o změně a doplnění některých souvisejících zákonů platí, že stát je plátcem pojistného na veřejné zdravotní pojištění prostřednictvím státního rozpočtu za nezaopatřené děti. Nezaopatřenost dítěte se pak posuzuje podle zákona č. 117/1995 Sb., o státní sociální podpoře. Podle ustanovení § 11 tohoto zákona se za nezaopatřené dítě považuje především dítě do skončení povinné školní docházky a poté nejdéle do 26. roku věku, jestliže se soustavně připravuje na budoucí povolání. Vzhledem k tomu, že praktický výcvik je nedílnou součástí přípravy na budoucí povolání na střední škole, je třeba vycházet z toho, že i když žák pobírá odměnu, je stále nezaopatřený a zdravotní pojištění se mu z této odměny nestrhává. Stejně tak je tomu s pojistným na sociální zabezpečení a příspěvkem na státní politiku zaměstnanosti. Zde je třeba vycházet z ustanovení § 3 zákona č. 589/1992 Sb., o pojistném na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti, kde je vymezen okruh poplatníků tohoto pojištění a z něj jednoznačně vyplývá, že poplatníky pojistného tohoto nemohou být osoby, které se připravují na budoucí povolání.