Každý na svém písečku?

V této chvíli je jasné, že kariérový systém učitele a potažmo ředitele školy nebude realizován v původně navrhovaném rámci, popř. se mu vůbec nebude podobat. Vítězí rovnostářský pohled na svět a řediteli školy (opět) nebylo umožněno dostat do ruky alespoň nedokonalý nástroj, který by mu mohl pomoci.

Zaráží mne, že neslyším v této chvíli ředitelský hlas. Když spočítám v naší republice mateřské, základní a střední školy (vím, máme i ZUŠ, konzervatoře, VOŠ a školská zařízení), dostanu se podle statistické ročenky MŠMT přes číslo deset tisíc. Ať se na to dívám z jakéhokoli úhlu pohledu, je to veliká množina ředitelek a ředitelů, jejichž názory by již musely být brány do úvahy, pokud by ovšem zněly podobně či alespoň vyjadřovaly podobné myšlenky.

Právě v tom je možná potíž. Na jedné straně existuje dlouhá řádka mnohdy dobře fungujících asociací škol či jejich ředitelů, na druhé straně jejich hlasy dosud netvoří požadovaný akord, který by byl schopen jasně a jednoznačně vyjadřovat potřeby ředitelů, jejich názory či požadavky. Často přemýšlím o tom, zdali nehledáme specifika jednotlivých druhů škol či nezdůrazňujeme jiné rozdíly místo toho, abychom vyhmátli podstatu věci, která je všem našim školám blízká. Je to jen škoda, nebo už lze říci, že je to veliká společná chyba?

Několikrát mne napadla tatáž myšlenka, o které nyní budu kriticky psát. Naposledy na listopadové konferenci v Brně byla řeč o nezbytné podpoře, kterou potřebují a dosud nemají ředitelé škol. Pozvaný pracovník ministerstva školství dokonce potvrdil, že se v současné době o podpoře ředitelů neuvažuje. Snad není třeba připomínat jednoznačnou nutnost a oprávněnost tvrzení, že ředitel školy jako zásadní činitel, zásadní postava každé školy podporu potřebuje. Podporu systematickou, srozumitelnou, očekávatelnou a stabilní bez ohledu na změny v regionální či vrcholné politice. Ale zpět k oné konferenci. Byl to paradoxně jeden z ředitelů, který na konferenčním fóru začal spřádat myšlenky, že není problém tuto podporu zajistit například z projektových peněz, že se o to musí postarat každý ředitel sám, dokonce o potřebě systematické podpory pro ředitele mluvil s neskrývaným despektem. Ano, zřejmě šlo o úspěšného realizátora projektů ESF, to nepopírám. Mrzela mne jiná věc. Totiž ono zásadní nepochopení dosavadních debat o podmínkách, které český ředitel pro svoji práci má.

Nepřísluší mi hodnotit přínos projektů ani úspěšnost jednotlivých žadatelů. Mnozí to umějí velice dobře a byli schopni pro svoji školu zajistit zajímavé finanční prostředky. Jenže vybavení jedné školy nelze srovnávat se systémem, který by měl být financován odlišným způsobem. To, že jeden či skupina ředitelů byla schopna sehnat peníze na svého mentora, je chvályhodné a jistě příkladné. To, že jeden či více ředitelů sehnal mimorozpočtové peníze na asistenty či přímo na pravidelnou výuku více učiteli (tedy na párovou výuku), je určitě pozitivní a jejich školy se mohly neskutečným způsobem posunout. První otázka, která čtenáře jistě napadá, co bude po skončení projektu? Důležitější je ovšem ta druhá otázka - co ti ostatní? Nezastávám se v žádném případě těch, kteří se ani nepokusili na evropské či jiné peníze dostat, abych nebyl nesprávně pochopen. Ale existují určitě i tací, pro které je opravdu těžké na takový druh projektové podpory dosáhnout. Například pro ředitele mnohé malotřídní školy v pohraniční obci je zcela jistě obtížné psát projekt, zajistit zastupitelnost pedagogů, zvát do školy mentora při komplikované dopravní dostupnosti... Všechny naše školy nejsou veliké, všechny školy nejsou ve velkých městech a i mezi těmito byly obrovské rozdíly na úrovni vstupních podmínek. Vadí mi něco jiného, totiž že nezaznívá nikoli uniformní, ale srozumitelný ředitelský hlas, který by dal odpovídajícím způsobem najevo, že je skutečně načase řešit ředitelské věci na celostátní úrovni systémovým způsobem.

Často píšu o kapitánech a jejich lodích a posádkách. Nejsem sám, kdo si myslí, že voda stoupá a bylo by hloupé si to nepřiznat pouze proto, že se ještě nedostala do mojí kajuty.