Jak se řídí ředitelé? (4. část - dokončení)

Na podzim roku 2018 se Miroslav Hřebecký, programový ředitel informačního centra o vzdělávání EDUin, pokusil komplexně zhodnotit nedávnou vlnu rekonkurzů a navrhl, co může zřizovatel udělat pro lepší konkurz (Hřebecký, 2018):

Stejný autor v článku Hledání obsahu role zřizovatele aneb Čí je škola a kdo ji řídí? konstatuje nevyjasněnost vztahu centra a zřizovatelů při realizaci vzdělávací politiky a v odpovědnosti za pedagogickou kvalitu jednotlivých škol. Upozorňuje nejen na nedostatečnou odbornost zřizovatele a jeho závislost na zjištěních ČŠI, ale rovněž na značnou omezenost jeho vlivu na to, co se ve škole děje: „Nástrojů na řešení či přinejmenším ovlivnění stavu školy je více, většina z nich však spadá do měkkých, vyjednávacích kompetencí a z těch vysloveně tvrdých kromě extrémní možnosti školu zavřít zbývá v podstatě jen výběr ředitele. I tato metoda má velká omezení. Nechci teď zabředat do diskusí kolem znění konkurzní vyhlášky, ale už samotné vyhlášení konkurzu vyvolá malou erupci. A pokud zřizovatel používá nástroj střídání vedení příliš často, trpí tím celá škola – fluktuují učitelé i žáci a výsledky se zhoršují.“ (Hřebecký, 2019). Po konstatování nedomyšlenosti plošného zavedení právní subjektivity, která ředitele zahrnula administrativními úkony, zatímco zřizovatel by na ně potřebnou kapacitu měl, následuje otázka: kdo odpovídá za směřování školy a řízení pedagogického procesu? Podle autora článku to je v současnosti právě zřizovatel, neboť ten vybírá ředitele, zároveň si ale M. Hřebecký myslí, že toho starosta nebo příslušný radní o školství (vzdělávací politice, o koncepčních materiálech resortu a mezinárodních pedagogických výzkumech) pravděpodobně moc neví, a to dokonce ani tehdy, je-li sám učitel. Řešením by podle něj mohlo být zavedení tzv. středního článku řízení.

Z opačné strany dospělo ke stejným závěrům rozsáhlé šetření mezi řediteli základních škol uskutečněné v roce 2020. Podle Jakuba Černého je nicméně mezi respondenty vyjadřována větší potřeba pomoci v provozních záležitostech, které by měly přejít na zřizovatele, než v těch pedagogických, o něž by se staral střední článek jako prodloužená ruka státu: „Ačkoli je řediteli vnímaná míra potřebné podpory v oblasti pedagogických záležitostí menší než v oblasti provozních záležitostí, teoretická literatura zdůrazňuje potřebu poskytnutí podpory i v pedagogické oblasti už jen proto, aby nedocházelo ke komunikačním šumům mezi školou a centrem – nehledě na to, že prosté odbřemenění ředitelů škol nezajistí kvalitní pedagogické vedení školy samo o sobě“ (Černý, 2020).

V zatím posledním článku se Miroslav Hřebecký vrací k problematice konkurzů. Doporučuje konkurzní komisi, aby hledala pedagogického lídra, nikoliv nejvyššího úředníka nebo školníka, a řídila se tak z roku 2019. Jelikož jde z mého pohledu o zásadní dokument formulující jasnou představu o tom, co by měl ředitel splňovat, ocituji zde podrobněji navrhovaná témata řízeného rozhovoru s uchazečem. Objasněno by v rámci konkurzu mělo být:

V rámci řízeného rozhovoru se rovněž doporučuje – s přihlédnutím ke složení konkurzní komise a odbornosti jejích jednotlivých členů – sledovat i osobností profil uchazeče. Pozornost tak může být zaměřena např. na to, jestli se uchazeč neobává změn a inovací, zda je empatický, konstruktivní v diskusi, zda nemá sklony k manipulacím, zda respektuje proklientský přístup ve vzdělávání, zda je předpoklad, že bude odolný vůči stresovým situacím, zda je schopen racionálně a efektivně řešit problémové situace, zda disponuje analytickým myšlením, schopností prioritizovat a delegovat svěřené úkoly apod.

Hřebecký v této souvislosti vidí dvě cesty jak potřebný obraz získat – buď se v zadání opřít o příručku, nebo zvolit metodu „volné jízdy“, tj. zadání předem nestrukturovat a sledovat, zda, případně v jakém pořadí se budou jednotlivá témata objevovat. Koncepce by měla mít dvě nebo nejvíce tři strany, aby byl uchazeč přinucen svoji vizi pojmenovat stručně a jasně. Dalším důležitým orientačním bodem je uchazečův profesní životopis, fakultativně doplněný referencemi. Uchazečem poskytnuté informace i ty získané např. analýzou digitální stopy by měly být ověřeny tajemníkem nebo předsedou komise a jejich výsledky poskytnuty ostatním členům komise. Autor se rovněž staví za doporučení zapojit do konkurzní komise psychologa a personalistu. Naopak za nesmyslné považuje zkoušení znalosti předpisů z hlavy: „Hledaná schopnost lídrovství je víc než dovednost recitovat z paměti paragrafy. Z hlediska důležitosti pro uplatnění ve funkci, ale také z pohledu snadnosti naplnění: stát se přirozeným lídrem svých učitelů je pro ne-lídra mnohem obtížnější než obráceně pro lídra a zároveň legislativního Neználka dodatečně si osvojit několik legislativních norem. Mimochodem povinnost sledovat legislativu a správnost postupů je mnohem snáze delegovatelná na nižší úroveň řízení než pedagogické lídrovství, které by mělo vycházet od nejvyššího představitele školy, když pedagogický proces je hlavní funkcí instituce.“ (Hřebecký, 2021) Ještě před jmenováním by si měl dát zřizovatel osobní schůzku s vybraným vítězem, probrat s ním představy o budoucí spolupráci a podrobnosti nástupu do funkce. Celý proces je úspěšně završen teprve respektováním doporučení komise zřizovatelem.

Závěr tohoto článku patří Jiřímu Nantlovi, který od roku 2020 působí jako náměstek hejtmana Jihomoravského kraje, v jehož gesci se oblast vzdělávání nachází. J. Nantl je přesvědčen, že by osvědčení ředitelé neměli po uplynutí funkčního období procházet konkurzy, neboť se z jeho pohledu nejedná o efektivní formu motivace; zřizovatel by měl na ředitele „působit spíše systémem hodnocení, kde konkurs (mimo případy ,přirozeného‘ uvolnění ředitelského místa) je krajní formou reakce na výsledky hodnocení práce ředitele“ (Nantl, 2021). Při vyhlášení konkurzu doporučuje formulovat základní očekávání ze strany zřizovatele, za podstatné pokládá psychologické posouzení uchazečů a namísto požadavku předložit komisi koncepci rozvoje školy, který údajně favorizuje uchazeče znalého poměrů ve škole, prosazuje esej vyjadřující uchazečův přístup k pedagogickému a institucionálnímu vedení školy. Všem uchazečům by umožnil seznámit se se školou. Pokud ve škole vypukne konflikt mezi soupeřícími frakcemi, přiklání se k výběru ředitele mimo stávající sbor. Aby se v situaci orientoval, musí být podle Nantla zřizovatel se školou dobře seznámen, což je podle mého názoru v případě kraje zřizujícího desítky škol nemožné. Protože nevím, jaké jsou požadavky na výše zmíněný esej, nechci své pochybnosti o účelnosti tohoto kroku vyjadřovat ničím jiným než poznámkou, že se na rozdíl od koncepce může zřizovatel následně obtížně kontrolovat postupné naplňování obecně formulovaných myšlenek.