Děti čtou, a čtou rády. Čtou knihy. A mnohé ještě radši píšou. Potřebují v tom naši pomoc. Cesta od nečtenáře k zaujatému, přemýšlivému a nezávislému čtenáři – a pisateli – se otevírá především v raném dětství v rodině. Nic ale není ztraceno, když na tuto cestu pozveme děti ve školce nebo až ve škole. Samozřejmě čím dřív, tím lépe.
Důvěra ve smysluplnost čtení
PhDr.
Hana
Košťálová
odborná konzultantka projektu Pomáháme školám k úspěchu, financovaného rodinnou nadací manželů Renáty a Petra Kellnerových
A máme k dispozici i prověřený návod, jak na to. Prostě nechme děti dělat to, co čtenáři (a pisatelé) dělají: nechme je číst knihy, které je zajímají, a povídat si o nich. Nechme je psát texty, skrze které si mohou ujasnit a vyslovit to, co samy chtějí sdělit. V některých zemích tohle dělají více než 40 let a podle všeho nelitují.
V tomto textu se budeme zabývat pouze čtením a vztahem dětí k četbě. Mysleme ale na to, že čtení a psaní jsou velmi úzce propojeny. Když se malé děti učí luštit písmena, zmocňují se jich tím, že se pokoušejí něco zapsat. Koneckonců – aby bylo co číst, musel to napřed někdo napsat. Lepší pisatelé jsou lepšími čtenáři. A naopak: kdo čte, ten lépe píše.