Vzdělávací proces, který vnímá žáka jako aktivní zdroj učení se, s přiznanými emocemi, prostorem na spolupráci a práci s chybou, je označován jako vysoce funkční. To potvrzuje i analýza1), kterou si nechal vypracovat Nadační fond Eduzměna. Z ní plyne, že lepších výsledků v základních gramotnostech dosahují žáci, jež učitelé podporují v aktivním zapojení do výuky, zaměřují se s nimi na experimentování, nechávají je prezentovat, využívají skupinové aktivity, kromě známek poskytují i psanou zpětnou vazbu a podporují u nich kritické myšlení.
Aktivnější zapojení dětí do výuky = cesta k lepším studijním výsledkům
Většina vyučovacích hodin v českých školách ale takto zatím nevypadá. „Děti a mladí lidé často nemají od dospělých dostatečné vstupy k tomu, aby se aktivně zapojili. K tomu pro ně musíme vytvořit bezpečné a inkluzivní prostředí na formulování a vyjádření názorů, které jsou vyslyšeny a brány vážně, hlavně dospělými lidmi. Proto je zásadní vtahovat děti a mládež do procesů, které dokáží ovlivňovat,” říká Katarína Kalivodová, ředitelka Společnosti pro kreativitu ve vzdělávání, která je jedním z odborných partnerů Eduzměny.
Pokud se to podaří a dítě je zapojeno celistvě (fyzicky, sociálně, emočně a intelektuálně), pak takto nastavený vzdělávací proces přímo ovlivňuje rozvoj klíčových kompetencí, autonomní jednání a pozitivní vztahy. S těmito východisky pracuje i teorie změny, kterou Eduzměna aplikuje při svém působení na Kutnohorsku. Aby se všechny děti během pěti let trvání pilotního projektu zlepšily v základních gramotnostech, vztahu k učení i ke škole jako celku a v kompetencích při řešení problémů, chce mimo jiné pracovat s podporou aktivity žáků v hodinách, s čímž souvisí i zlepšování vztahů mezi žáky a učiteli, ale i mezi žáky navzájem.
Jak na to?
Jedním z příkladů, jak zapojit děti více do hodin a zlepšit jejich vzájemnou spolupráci, je vytváření partnerství mezi učitelem, umělcem a dětmi. Učitel společně s umělcem staví výuku na konceptu „kreativního učení” (z angl. creative learning) a do plánovacích, realizačních a evaluačních procesů aktivně vtahují děti. Ty dostávají prostor při ideaci a plánování třídních projektů, mohou se zapojit do výběru uměleckého oboru a umělce, takto se jejich role v projektu zvědomuje a zvyšuje se jejich motivace a odpovědnost za realizaci. Ideální při takových projektech je, když se výuka přenese z prostředí školy do jejího okolí či veřejného prostoru, když je přemostěna do reálného života a je podpořena učením se ze zpětné vazby. Děti jsou zároveň vtahovány do plánování a realizace závěrečných prezentací třídních projektů.
„V našich programech pro školy přinášíme prostřednictvím odborníků z kulturních a tvůrčích odvětví nové metody a nástroje, které vnášejí inovace do vzdělávacích procesů. Společně s pedagogy plánují a realizují dlouhodobé projekty, které stimulují a přirozeně nastavují funkční prostředí ve třídě. Takto vedená výuka zvyšuje motivaci dětí a mladých lidí, odhaluje talenty a silné stránky, komplexně rozvíjí kompetence a zvýrazňuje mezioborové vazby, zlepšuje klima školního prostředí a inkluzi. Také zvyšuje akademické výsledky dětí, zvláště u dětí s nízkým socioekonomickým statusem snižuje drop out a mění jejich aspirace k dalšímu studiu,” říká Katarína Kalivodová.
Další možností, jak zajistit větší zapojení dětí do hodin, může být třeba badatelský způsob výuky, kdy si žáci na jednotlivé zákonitosti přicházejí sami. Taková výuka je náročnější jak pro učitele, tak pro žáky. Praxe ale ukazuje, že pro naprostou většinu žáků je zajímavější než transmisivní styl výuky. Učitel se musí na hodinu dobře připravit, musí si přichystat pomůcky na experimenty. Musí přijmout i to, že nemá průběh hodiny zcela pod kontrolou, neboť nikdy neví, na co děti přijdou, na co se ho zeptají. To klade nároky i na jeho odborné znalosti.
„Z mého pohledu je důležité klást žákům otázky, které podněcují přemýšlení, doptávat se, proč si to žák myslí, jak by zdůvodnil svůj názor, a maximálně je zapojovat do řešení problémů, formulování hypotéz a dělání závěrů. Důležitou součástí výuky je i reflexe. Vést žáky nejen k přemýšlení, v mém případě, o fyzikálních problémech, ale i o tom, co a proč se učí, má velký smysl – pro ně i pro mne, jako učitele,” říká Irena Dvořáková, která věnovala téměř celý svůj profesní život výuce fyziky a nyní působí v organizaci Elixír do škol, která je odborným partnerem Eduzměny.
Možností, jak kýženého aktivního zapojení dětí do výuky dosáhnout, samozřejmě existuje mnohem více. K tomu, aby se dítě vzdělávalo komplexně, by dílčí vzdělávací aktivity měly:
*
vytvářet adekvátní a bezpečný prostor s dostatkem podnětů od učitele, který děti vzdělávacím procesem spíš provází, podporuje a poskytuje adekvátní informace a zdroje, facilituje formulaci a vyjadřování názorů dětí,
*
být autentické a vtahovat do kontextu reálného života,
*
mít flexibilní časový rámec, odpovídající potřebám dítěte, zároveň dávat dostatek prostoru na učení se v souvislostech a do hloubky,
*
být realizovány v prostoru, který je bezpečný, nabízí variabilní možnosti, stimuluje zvědavost a představivost, zároveň pracovat s možností, že prostor pro vzdělávání nemusí být jenom třída a škola,
*
vytvářet podmínky ke spolupráci, tedy zahrnovat skupinovou práci nebo práci ve dvojicích, zároveň vytvářet podmínky pro formulaci vlastních názorů,
*
být předávané transparentně tak, aby děti chápaly jednotlivé kroky, návaznost a celkový koncept,
*
umožňovat pohyb a střídání tempa/rytmu pro lepší stimulaci k učení se,
*
být navržené tak, aby děti byly vtažené do centra učení,
*
být nastaveny tak, aby přiznaly emoce a umožňovaly s nimi pracovat,
*
podporovat myšlenku inkluze a rovných příležitostí,
*
podporovat žáka, aby se podílel na sebeřízení ve vzdělávacím procesu, dokázal stanovovat cíle, plánovat a vyhodnocovat,
*
umožňovat průběžnou reflexi.
Definováním vysoce funkčního prostoru nechceme ale tvrdit, že prostředí třídy „s nízkou funkčností“ je špatné. Jsou situace, kdy je vhodný spíše transmisivní styl výuky. Rovněž musíme respektovat žáky, kteří dávají přednost pasivnějšímu stylu učení. Pokud se však stane takový styl dominantním nebo jediným pedagogickým přístupem, nedokáže dostatečně zapojit většinu žáků do učení tak, aby bylo dosaženo předpokladů, které vyžaduje učení se do hloubky a v souvislostech.
ZDROJE
*
PROKOP, d. a T. Dvořák. Analýza výzev vzdělávání v České republice. Nadační fond Eduzměna, 2018.
1) PROKOP, D. a T. Dvořák. Analýza výzev vzdělávání v České republice. Nadační fond Eduzměna, 2018.