Někde se strategie vymýšlí, na Říčansku se už žije...

Řekněte, která regionální konference MAP přitáhne na jedno místo přes dvě stovky účastníků. Lidí, kteří si zablokují celý pracovní den k tomu, aby sdíleli, poslouchali, diskutovali a přemýšleli o svém regionu ze všech možných stran.

Region a zejména jeho budoucnost nepochybně souvisí se vzděláváním. Jeho obyvatele by mělo zajímat, jaká ta budoucnost bude. Region se může vylidňovat či sloužit jako noclehárna nebo se do něho naopak mohou lidé rádi stěhovat, zakládat rodiny a vychovávat zde děti. V regionu může narůstat sociální napětí nebo se naopak může dařit snižovat alespoň ty nejkřiklavější rozdíly. Obyvatelé mohou v budoucnu podléhat slibům populistů či extremistů nebo podle svého přesvědčení volit někoho z demokratických kandidátů. Stejně tak mohou čekat s nataženou rukou na sociální dávky a nezajímat se o svoje okolí nebo poctivě pracovat a budovat občanskou společnost. Mohou čekat na příchod Godota či nahnědlého spasitele nebo žít svůj vlastní život.

Tedy konkrétně – v jeden únorový den letošního roku praskalo Kulturní centrum Labuť v Říčanech u Prahy skutečně ve švech. Konference Společně pro úspěch našich škol totiž oslovila takové množství partnerů, že se z toho organizátorům bez přehánění točila hlava, když začaly chodit přihlášky. Není ale divu, dokázali totiž přitáhnout starosty i další zřizovatele, ředitele, učitele, pracovníky muzea, rodiče i žáky (žáci se prosím sami na průběhu konference podíleli jako průvodci, informátoři, šatnáři, účastníci, pomáhali při prezentacích, operativně dělali, cokoli bylo potřeba, dokonce vítali přicházející osoby hudebním vystoupením školní kapely s krásným názvem Troufalost).

Celá akce měla zajímavý a inspirativní formát. Část dopoledne probíhala plenárním způsobem přímo v Kulturním centru Labuť, jednotlivé workshopy byly umístěny na sedmi místech v Říčanech – ve školách různých zřizovatelů (konečně funguje i tato spolupráce) i v říčanském muzeu. Program těchto pracovních setkání často společně sestavili lidé z různých organizací, propojení bylo mnohdy neuvěřitelné.

Plenární část měla dva základní bloky. V prvním bloku s názvem Pro úspěch našich škol měl svůj příspěvek starosta domácích Říčan, ředitelka malé obecní školy, zřizovatelka soukromé školy a odborný konzultant vzdělávací politiky. Za pomoci moderátora a zejména žáka nekompromisně hlídajícího časový limit byla první hodina konference naplněna informacemi i diskusí, vždy zůstal prostor alespoň na dvě otázky někoho z publika. Druhý blok, Pro úspěch našich dětí, vyplnili dva ředitelé, učitelka a matka dětí inspirativními příspěvky z autentického života svých škol, sám bych na některých hned zase začal učit. Jistě v některých z dalších čísel časopisu jejich poznatky využijeme.

V prvním bloku workshopů si mohli účastníci předem vybrat z devíti (!) možností, uvedu zde jen lákavé názvy: Hodnotová a postojová výuka, Netradiční metody na podporu čtenářské gramotnosti, Učíme se venku, Anglicky a česky od první třídy, Jak lze učit o historii a přírodě bez učebnic, Typologie osobnosti, komunikační dovednosti a týmová spolupráce, Inkluze – lze začlenit všechny děti do běžné školy?, Nápady do tělocviku a Kulatý stůl.

U poslední možnosti se chvíli zastavím. Kulatý stůl Táhneme za jeden provaz aneb zřizovatelsko-ředitelský sprint byl skutečným sprintem. Dvojice, v jednom případě trojice vystupujících, většinou v tandemu starosta–ředitel (dámy, promiňte mužský rod), měla vždy deset minut na představení spolupráce a mnohdy jsme nevěřili, co je možné udělat, když lidé chtějí a neházejí si klacky pod nohy. Kolik písmen bylo napsáno o vztahu zřizovatelů a ředitelů, kolik se vede diskusí o středním článku řízení – a zde bylo 90 minut nabito příklady z obcí, kde partneři chtějí spolupracovat, budují kapacity pro vzdělávání a vtahují do života školy celé okolí. Říčansko je hodně specifické území, což je dáno blízkostí Prahy a přílivem obyvatel, a proto bylo fantastické sledovat různé uchopení v obci „topící se v žácích“, stejně jako zkušenosti nedávno obnovené málotřídní školy či sledovat proces plánování výstavby nové školy, nehledě na příklad svazkové školy. Za pozornost stojí i aktivity místního muzea a jeho spolupráce nejen se školami. Příklady jednotlivých obcí, zřizovatelů i starostů budou jistě čtenářům v brzké době blíže představeny, berte to jako můj jarní slib.

Druhý blok měl stejně přitažlivé názvy i obsah: Podpora nadaných dětí na ZŠ a jednotná přijímací zkouška, Hudebna pro „nehudebkáře“, Konflikt jako součást školy – rodiče, žáci, sbor, Koučink jako individuální forma podpory pedagogů, Výtvarka pro „nevýtvarkáře“ na 2. stupni, Pod Pokličkou Školního Poradenského Pracoviště, Předměty v pohybu – nejen pro tělocvikáře, Co změnilo svět vzdělávání a proč nevede cesta zpátky, Zážitkové a místně ukotvené učení v Didaktickém centru geologie, Montessori pedagogika v praxi. Těžký výběr, nemyslíte…?

Nemohu pominout ani doprovodný program v podobě robotického hnízda, účast pracovnic PPP z odloučeného pracoviště v Říčanech, možnost se poradit s pracovnicemi odboru školství, popř. program Školní farma Magic Hill – funkční školní farma propojená se životem školy. O školní kapele Troufalost jsem již psal na začátku.

Zkrátka – na Říčansku se Strategie 2030+ vskutku žije. Nemohu zde jmenovitě uvádět všechny, kdo tvoří společnou práci, kolegyně z „MAPky“, ředitelky a ředitele, starostky a starosty a mnoho dalších. Ukazují, že sdílení a spolupráce nejsou pro ně prázdná slova a že svůj region se vzděláváním prostě mají spojený. Myšlenka na závěr – od nikoho jsem za celý den neslyšel, že něco nejde…