Umění říci si o pomoc jako důkaz vlastního sebevědomí

Jako školní psycholožka jsem na jaře během první vlny covidu-19 působila v odpolední patnáctičlenné skupině žáků základní školy. Hledali jsme roušky. Čistili jsme je od guláše. Rozebírali jsme konflikt ohledně nedodržení pořadí ve frontě na houpačku a hledali bačkory. Diskutovali jsme o životě a možné smrti kočky, která se před rokem ztratila, ale smutek z její ztráty se vynořil až během jara. Poté jsme samozřejmě rozebírali smrt dalších zesnulých mazlíčků – především příběh pětidenního hnědého křečka, který byl pozřen vlastní matkou, zněl nejsmutněji. Bývalá Majitelka Eliška naštěstí bere smrt zvířecího přítele sportovně. Věří totiž, že se tak zesnulý dostane do dalšího vývojového stadia. Takovou nadějnou vizí zakončila pravidelný kruh sdílení.

V té době jsem byla v roli školní psycholožky sedm měsíců. Poprvé jsem se stala součástí takové skupiny v roli učitelky, a doufám, že i v roli dobré přítelkyně. Během prvního roku mé praxe ve školství přišla koronavirová krize, a ať už to vnímáte v důsledku své osobní zkušenosti jakkoliv, pro mě byla vzácnou příležitostí a významným akcelerátorem. Ano, všichni jsme četli množství článků a slyšeli nespočet rozhovorů o tom, jakou příležitostí pro vzdělávání koronavirová krize je. Jak velký je to urychlovač v oblasti digitalizace. Konečně jsme naše zkostnatělé, zaprášené školství posunuli vstříc digitální budoucnosti a začali se tak pohybovat na prahu přítomnosti. Tohle ale není ta podoba příležitosti, o které chci psát. V centru mé pozornosti stojí mnohem „sobečtější“ forma příležitosti, navázaná především na praxi přímo ve škole, a to se žáky, kolegy a rodiči.

Pamatujete na svůj nástup do praxe ve vzdělávání? Já moc dobře. Motivovaná studentka psychologie v teniskách trochu od bláta, kráčející vstříc dosažení hodnot, naplněná smyslem své profese. Těšila jsem se a také jsem věděla, že to nebude lehké, obzvlášť na začátku. Už na univerzitě nás v rámci školní psychologie upozorňovali na problematiku nástupu školního psychologa do školního kolektivu.

S profesí psychologa se může pojit určité stereotypizující vnímání a je otázka, jak moc mají lidé zafixovanou profesi psychologa jako důvěryhodnou. Je možné, že někteří smýšlí o psycholozích jako o lidech, kteří dokáží odhalit cizí myšlenky, znají motivace ostatních lépe, než sami dotyční a mohou působit dojmem, že znají recept na šťastný život, jsou schopni rozdávat životní rady podobně jednoduše jako „růžové štěstí“ do dlaně, přímo z plata dalších zázračných pilulek.

Díky své vlastní houževnatosti jsem si toho všimla už během studia. Často jsem při cestách vlakem z Prahy do Českých Budějovic a nazpět zapředla hovor se spolucestujícími v kupé. Pravděpodobně by bylo zodpovědnější připomenout si téma minulé přednášky vývojové psychologie nebo si načítat materiál k seminárce, ale znáte to, někdy je člověku zkrátka milejší dělat to, co není zrovna nejdůležitější. Každopádně jsem se ve většině případů, kdy jsem v rámci úvodního medailonku zmínila, že studuji psychologii, setkala s reakcí, která mě v té době překvapila. „Jé, tak to já už radši nic říkat nebudu,“ byla nejčastější věta, kterou jsem slyšela. Nebo: „Teda, to si o mně musíš myslet pěkný věci, co?“ (myšleno ironicky). Někdy jsem dokonce obdržela i otázku: „Hele, a je pravda, že jsou psychologové blázni?“ Anebo: „Když jsi ta psycholožka, víš, na co teď myslím?“ Představa, že se na Pedagogické fakultě Jihočeské univerzity zapisuji na seminář čtení myšlenek, mě rozesmává dodnes.

Když jsem nastoupila na pozici školní psycholožky na základní školu, byla jsem překvapená podobně jako předtím ve vlaku. Od většiny pedagogického sboru jsem cítila zvláštní odstup, rezervovanost, chlad, nepřijetí a na pozadí takových postojů obavu. Vnímala jsem ji ze všech komunikačních kanálů, ze kterých je možné číst. Nevyřčené informace, které jsem od kolegů získávala, byly velmi dobře srozumitelné.

Ač mě taková situace překvapila, rychle jsem se zorientovala. Pochopila jsem, že ve mně kolegové nevidí člověka, který přišel pomáhat jim, žákům a rodičům, ale že mě vnímají jako hrozbu, nebo alespoň zbytečnou nepříjemnost. Fakt, že jsem se jako nováček nepřijatý kolektivem cítila zle, není důležitý. Mnohem zásadnější pro mě tehdy bylo, jak ve svých kolezích vzbudit důvěru. Jak ukázat, že nejsem člověk, jenž by je kritizoval, a že jim nechci ublížit. Dobré úmysly sice mohou být sděleny slovy, ale já jsem cítila, že v tomto případě je zásadní zkušenost.

Není-li nikdo, kdo by potřeboval pomoci, nelze pomáhat, a to ani ve chvíli, kdy se vy jako možná pomoc domníváte, že dotyčný pomoc potřebuje. Psycholog ke své práci s klientem potřebuje zakázku. Velmi jednoduše řečeno se potřebuje dozvědět, je-li od něj pomoc očekávána a je-li vítaná.

Podstatné tedy je, že klient chce, jinými slovy že je vnitřně motivovaný na sobě pracovat. V situaci, kdy nejste v pedagogickém sboru vítáni, dokonce naopak, kdy pravděpodobně vzbuzujete obavy nebo jste přehlíženi, by bylo naivní myslet si, že vás někdo o pomoc požádá. To znamená, že pravděpodobně nedostanete možnost ukázat, že jste důvěryhodný zdroj pomoci.

Koronavirová krize pro mě byla příležitostí právě proto, že jsem mohla nabídnout jako pomoc v jedné z odpoledních skupin a ulevila tím učitelům/učitelkám. Byla jsem nadšená. Nejenže mám práci ve skupině moc ráda, ale také jsem věděla, že je to příležitost, aby členové pedagogické sboru viděli, že snad mohu být užitečná a inspirativní. Kromě času stráveného ve skupině pro mě bylo největší odměnou, že si někdo z pedagogického sboru všiml, jakým způsobem skupinu vedu. Připadalo mu to dobré, a tak jsem si vysloužila pochvalu, která byla velmi zásadní. Získala jsem ji totiž od paní učitelky, jejíhož učitelského umění si velmi vážím, a hlavně zazněla v přítomnosti dalších pedagogů.

V září proběhl sebezkušenostní seminář na téma adaptace, kde jsme společně pojmenovávali faktory, které na nás a na žáky působily během jarní vlny. Hledali jsme, jaké jsou důsledky vlivu takových faktorů, s čím se můžeme setkat u žáků a jak s tím pracovat. Po semináři, kde jsem poprvé mluvila před celým sborem a představovala tak způsob své práce, přišla zakázka. Zakázka od paní učitelky z 1. stupně. Ráda by, abychom s dětmi pracovali na tématu emoce. Víte, co to znamenalo? Dostala jsem pozvánku do třídy. Do třídního kolektivu, do intimního prostoru, kam mohu vstoupit, kde jsem vítaná, kde mohu pracovat, a tedy kde mohu pomáhat.

Umění říci si o pomoc není důkaz vlastního pochybení či neschopnosti. Je důkazem vlastního sebevědomí. Znamená to, že vím, kým jsem, jaké jsou mé schopnosti a dovednosti. Znám své silné a slabé stránky a v takové podobě se přijímám a respektuji. Vím, že je v pořádku, že něco nedokáži tak dobře, jak bych si představovala, a připouštím si, že jsou lidé, kteří mohou daný okruh témat, aktivit ovládat lépe či jinak, což vnímám jako obohacující. Stejně tak vím, že já sama některými svými dovednostmi a schopnostmi vynikám, a ráda tak celku přispěji. Vzniká tedy prostor pro bezpečné sdílení a kooperaci, o kterých se domnívám, že jsou nejen ve školním prostředí zásadní a nesmírně přínosné.

Ocitáme se v nejisté době a právě nejistota je jedním z největších stresorů, které na nás mohou působit. Nebojme se pomoc nabízet a mějme odvahu žádat o ni. Koneckonců jsme v tom přece spolu.