Představme si, že vedoucí pověří jednu kuchařku přípravou občerstvení na školní akci. Ostatní to mohou vnímat dvěma způsoby. Buď jako férovou příležitost: „Dostala to, protože má s akcemi zkušenost a příště se zapojí někdo další.“ Nebo jako protekci: „Zase ona, ta v tom umí chodit.“ Rozdíl často nevzniká v samotném rozhodnutí, koho pověřit, ale v komunikaci kolem něj. V pozadí stojí emoce, která v pracovních kolektivech dokáže udělat velkou škodu - závist. Slovo závist zní tvrdě, a proto si ho lidé často nechtějí připustit. Jenže závist nemusí vždy vypadat jako otevřená nepřejícnost. Často začíná nenápadně: někdo má lepší podmínky, někdo je víc chválený, někdo nemusí dělat úklid, někdo odejde dřív kvůli lékaři, někomu se odpustí chyba v docházce, zatímco jiný by za totéž slyšel výčitku. A najednou se v týmu objeví otázka: Proč ona ano, a já ne?
Závist a férovost ve školní jídelně
Vydáno:
11 minut čtení
Závist a férovost ve školní jídelně
PhDr.
Jan
Voda,
Ph.D., MBA,
ředitel ZŠ Fostra Elementary
Pomůže jednoduchá věta: „Tuto akci tentokrát povede Petra, protože podobnou akci dělala vloni a potřebujeme, aby to dobře dopadlo. Po akci si společně sepíšeme postup a příští podobnou akci převezme někdo další.“ Takové vysvětlení nezaručí, že nikdo nebude závidět. Ale snižuje riziko, že se závist promění v pocit křivdy. Lidé vidí
důvod i budoucí možnost
.Pro vedoucí školní jídelny je důležité vědět, že závist není jen osobní vlastnost „špatného člověka“. Velmi často vzniká tam, kde lidé
vidí rozdíly
, ale
nerozumí jejich důvodu
. Čím méně je jasné, podle čeho se rozdělují výhody, úkoly, pochvala nebo tolerance k chybám, tím více prostoru dostávají domněnky. A domněnky v malém týmu rychle přerostou v drby.Kde se záv