Umíme se omluvit?

Nouzový stav, který v České republice platí od října, přináší nám všem značná omezení toho, co jsme byli zvyklí považovat za běžnou součást života, a řadě lidí silně zhoršuje jejich ekonomickou situaci. V nouzovém stavu rovněž platí přísnější tresty za porušení mimořádných opatření v souvislostis již dříve platnými pravidly, jež v některých případech působí minimálně v mediálním podání až drakonicky. Není proto divu, že mnozí podrážděně reagují na porušení či zpochybnění stanovených pravidel veřejně činnými osobnostmi. V nedávné době jsme se setkali s několika takovými případy, kdy byly přistiženy při minimálně pochybném jednání a musely se ke svému chování oficiálně vyjádřit. Bohužel se často ukázalo, že špatně zvládají dovednost omluvy.

Omluva je fenomén, na který se můžeme dívat například z pohledu kulturně antropologického (rozdíly v pojetí omluvy u různých kultur), lingvistického (omluva jako pragmatická kompetence) nebo psychologicko-pedagogického (jako na sociální dovednost, již se musíme naučit).

Omluva je jednou z dovedností . Dokáže napravovat škody, které vznikly ve vzájemných vztazích. Podle Lazareho dobrá omluva u těch, kterým je směřována, obnovuje sebeúctua důstojnost a ujistí je, že vzniklé „zranění“ nezavinili, ubezpečuje, že obě strany sdílejí společné hodnoty, ujišťuje o důležitosti a bezpečnosti vzájemných vztahů, umožňuje vést smysluplný dialog s „pachatelem“.¹⁾

Můžeme rozlišovat (mezi dvěma osobami) od , jež jsou často směřovány od jednoho omlouvajícího (například politik, který porušil pravidla) k mnohým příjemcům (občané státu, velká skupina), či dokonce od „mnohých k mnohým“, omlouvá-li se např. jeden národ druhému za příkoří způsobená válkou či okupací. Většina soukromých omluv se realizuje krátkým prohlášením „omlouvám se“, mnohdy dokonce jen nonverbálně, např. pozdvižením paže s otevřenou dlaní (tak se často omlouváme v dopravním provozu). Veřejné omluvy jsou většinou připravené, bývají realizovány písemně či vystoupením zaznamenaným audiovizuálními prostředky. Jsou rozsáhlejší, mohou však být uskutečněny také nonverbálním aktem (např. pokleknutí Willyho Brandta u pomníku povstání ve varšavském ghettu). Přes jisté odlišnosti nalezneme u soukromých a veřejných omluv více společných prvků. Oba typy by měly splňovat základní náležitosti a měly by se vyhnout některým chybám.

Jon Risdal²⁾ uvádí, že sestává z pěti fází:

Jako lze označit – bez jejich naplnění nebude omluva vnímána jako upřímná a značně se sníží její „hojivý“ efekt. V horším případě může vzájemné vztahy dokonce poškodit ještě více než původně způsobená újma.

Při omluvě bychom také měli mít na paměti, že primárně má „ošetřit zranění“ dotčeného nebo dotčených. Nemá tedy znít jako potvrzení odvahy, poctivosti či dalších skvělých vlastností autora omluvy (např.: „Vždy jsem byl poctivý,a když udělám chybu, chlapsky ji přiznám, trapně nezatloukám jako někdo…“). Další základní uvádí Lazare takto:

Přes řadu špatných příkladů ve veřejném prostoru je dovedností, již . Omluva je také tématem jedné z lekcí programu , jenž pomáháme do České republiky implementovat. Tato metodika, kterou jsme zde již stručně představovali, vychází ze změny paradigmatu přístupu k problémovému chování. Objevil se v 70. letech 20. století. Na rozdíl od dřívějších přístupů se nesnaží u klienta realizovat latentní potenciál např. pomocí interpretace, reflexe či posílení, ale vychází z názoru, že dovednosti potřebnék efektivní sociální interakci mohou u klienta chybět, mohou být oslabené či nedostatečné. Potřebné dovednosti nejsou latentní, ale je třeba si je osvojit.

V programu AART, jenž k nám přichází přes Norsko, se malá skupina dětí či adolescentů v průběhu třiceti lekcí učí , především prostřednictvím nácviku. Program je velmi dobře evaluován a má robustní teoretický background. Díky neziskové organizaci Aisis, z.ú., se podařilo metodiku přeložit do češtiny a zorganizovat výcvik. Vlivem protipandemických opatření se sice zdrželo proškolení prvních českých lektorů, ale pevně věříme, že již v příštím roce proběhne, a my tak budeme moci zase trochu rozšířit nabídku pomoci dětem s problémy v chování i jejich školám.