Sebedeterminační teorie ve školní praxi

Sebedeterminační teorie je v podstatě spíše souborem více menších teorií, se kterými přišli američtí psychologové Ryan a Deci (2017). Jejím středobodem je motivace člověka a její podpora skrze naplňování základních potřeb. Pokud se bavíme o motivaci, nejspíš se nám vybaví klasické motivování skrze odměnu nebo trest. Už od počátků psychologie testujeme vliv odměn nebo naopak trestů ve všech možných podobách na lidské jednání. Dlouho se zdálo, že naše činnost je motivována touhou po odměně (např. mít dobré známky, dostat vyznamenání apod.) nebo naopak snahou se vyhnout trestu (dostat poznámku, napomenutí, špatnou známku apod.). Výzkumníci si ale všimli, že v našich životech jsou i činnosti, které nejsou motivovány ani jedním (Deci, Ryan, 2000).

Jsou totiž činnosti, které, zdá se, vykonáváme zcela sami od sebe, aniž by nás do nich někdo musel nutit, ba naopak, aniž by nám někdo musel vůbec říkat, že bychom je dělat měli. Zdá se, že jsou činnosti, pro které jsme vnitřně motivováni a děláme je prostě jen proto, že nás baví. Každý si pod takovou činností může najít „tu svoji“. Pro někoho to bude četba románů oblíbeného žánru, pro jiného běhání v parku, pro dalšího pečení domácího pečiva nebo hraní počítačových her. Decia Ryan (2000) nazývají takovou motivaci jako intrinsickou, založenou čistě na vnitřním zájmu činnost dělat.

Na druhém pólu motivačního spektra potom stojí úplná amotivace, kterou můžeme chápat jako stav, kdy nás určitá činnost ani nenapadne (např. vy teď nejspíš ani nepřemýšlíte o tom, se zvednout a jít si udělat tři kolečka kolem pracovního stolu). Není to ale samozřejmě tak jednoduché, mezi těmito dvěma extrémními póly leží ještě široké spektrum motivace nazývané jako extrinsická, zapříčiněná vnějšími faktory. Ta potom tvoří kontinuum od nejméně kvalitního po kvalitnější druh motivace podle míry zvnitřnění si daného externího vlivu – od kontrolujících vlivů po vlivy autonomní. Škála by tedy mohla vypadat takto:

MOTIVACE	AMOTIVACE	EXTRINSICKÁ				INTRINSICKÁ
VLIV NA CHOVÁNÍ	bez vlivu	vnější vliv	introjekt	identifikace	integrace	vnitřní zájem
	absolutní nezájem o činnost	ovlivnění zcela vnějšími vlivy, jako jsou např. odměny a tresty	ovlivnění zvnitřněnými pravidly, jejichž neuposlechnutí vyvolává pocit viny	ovlivnění vlivy, ve kterých vidím osobní hodnotu	úplné včlenění vlivu mezi další osobní hodnoty a přesvědčení	ovlivnění zcela autonomním chtěním činnost vykonávat
PŘÍKLAD	žák o přestávce hraje se spolužáky hru na mobilu a ani jej nenapadne přemýšlet nad čtením knih	žák sedí s velkou nechutí nad knihou, protože pokud nepřečte alespoň část, dostane sníženou známku	žák sedí nad knihou a vší silou se u ní snaží udržet, protože ho od mala doma učili, že „poslouchat učitelku se musí“	žák sedí bez větších potíží nad knihou, protože ví, že si tím zlepšuje své dovednosti, které mu potom pomohou získat lepší vzdělání a dostat se např. na gymnázium	žák sedí nad knihou, protože dozvídat se nové věci považuje za důležitou součást svého života a toto je skvělá příležitost	žák je ponořen do četby, nevnímá čas ani nic, co se děje kolem něj, je zcela pohlcen, čtení ho prostě baví a naplňuje radostí

Upraveno dle Deci, Ryan, 2000, doplněno o příklady.

Z předchozího přehledu je nejspíš zřejmé, že ne pro každou činnost budeme schopni žáka nadchnout tak, aby zažíval pocity absolutního ponoření a přestal vnímat svět kolem sebe. Můžeme mu ale pomoci vnímat vzdělávání a zrání jako důležité hodnoty, které mu pomohou se do problematiky ponořit a vnímat ji jako přijatelnou činnost, a ne jako něco, co dělat musí.

Činnosti, které se pro žáka nacházejí v pravé části spektra, kterými je kvalitněji a niterněji motivován, totiž naplňují jeho základní lidské potřeby. Ryan a Deci popsali tři takové potřeby, které jsou na základě mnoha výzkumů považovány za absolutně univerzální, nezávislé na kultuře, původu, věku ad. (Chen a kol., 2015).

Těmito potřebami jsou autonomie, kompetence a sounáležitost (Deci, Ryan, 2000). Každé potřebě se budeme věnovat ve speciálním článku. Přiblížíme si, jak je chápat, jak je konkrétně můžeme svou činností podporovat a co se děje, pokud nejsou naplňovány. V tomto úvodníku tedy jen krátce.

Autonomie je potřeba samostatně rozhodovat o věcech, které se nás v životě týkají. Nejedná se o samostatnost, ale o možnost mít kontrolu nad svými volbami a svým jednáním. Ruku v ruce jde potom i se zodpovědností za vlastní jednání. Autonomie má, zdá se, největší vliv na motivaci člověka. Vezmeme-li žákovi pocit kontroly nad vlastním životem, snížíme tak kvalitu motivace k činnosti, neboť je to z takové perspektivy zbytečné – vše už je rozhodnuto a nalinkováno.

Druhou je potřeba kompetence, pro jejíž naplnění musíme vnímat dopady našeho jednání na okolí. V rámci toho chceme směřovat k posunu, růstu a schopnosti vyrovnávat se efektivně s okolím. Velkým zdrojem v této oblasti může být zpětná vazba.

Poslední potřebou je sounáležitost, která souvisí s potřebou navazovat blízké vztahy, připadat si přijatý druhými a cítit se členem nějaké větší skupiny, většího celku.

Sebedeterminační teorie je aktuální a aktivně zkoumaný přístup k motivaci člověka, na kterém můžeme jako pedagogové a poradci postavit nejen moderní styl výuky a poradenství, ale hlavně vytvořit prostředí, ve kterém se žáci budou cítit motivováni k činnostem, které přirozeně vyplývají z jejich zvídavosti, objevování světa kolem sebe a hledání si svého místa v něm.