Když je pedagog tím nejdůležitějším

Ilustrace: Pavel Botka

Ano – tréma, nervozita, hluboký smutek, úzkost, obavy, ztráta chuti k činnosti, kterou jsme dříve měli rádi, či bolesti hlavy nebo žaludku následkem dlouhotrvajícího stresu – to všechno můžeme označit za psychické potíže, které jsou nám více či méně blízké, a většinou s nimi umíme také sami nebo s podporou blízkých nějak zacházet. Spíše dříve než později je překonáme a „jedeme dál“. Občas se může stát,a to nejenom nám dospělým, ale také dětem a dospívajícím, že je prostě sami, tím myslím i s pomocí dříve funkčních mechanismů (sportem, popovídáním si s někým blízkým, procházkou se psem, četbou knihy, časem stráveným s oblíbenou muzikou apod.), zvládnout nedokážeme. Anebo k vyrovnávání se s nimi používáme nevhodné copingové strategie. Stále častěji je takovouto nevhodnou strategií, jejímž prostřednictvím „řešíme“ náročné životní situace, třeba užívání alkoholu. Psychické potíže mohou trvat dlouho a způsobit, že přestáváme být schopni fungovat v běžných záležitostech – ve vztazích, v zaměstnání, ve škole, v zájmových aktivitách… A představme si situaci, že se k naší duševní nepohodě (stresu, úzkosti, počínající depresi) navíc přidají i projevy další, které doprovázejí závažná duševní onemocnění (např. schizofrenii či bipolární poruchu). Mám na mysli ty symptomy, které si většinová společnost neumí představit tak dobře jako strach, nervozitu či stres. Řeč je o halucinacích a bludech. Ano, i to se může stát. Právě v období pozdní adolescence se tyto příznaky poprvé objevují nejčastěji. Tak jako v případě Kamila.

Představte si sebe samu/samého za katedrou. Právě vykládáte, a hodně poutavě, o bitvě u Lipan, nebo chcete-li, o větné skladbě či o postupu při řešení rovnice.

Nemůžete si nevšimnout Kamila. Sedí, tak jako vždycky, v poslední lavici u okna. Jasně, vždyť je to největší introvert ze třídy, tak kam jinam by si asi sedl? Navíc je dnes opět, jak se říká, mimo. Ale to není poprvé, trvá to už několik týdnů! Čtyři, pět? Hlavou Vám letí, co s ním? Ne, nespí (jako Karel v řadě u dveří). Na vyvolání vždy nějak zareaguje, ale! – jako by tu nebyl. Přesto nemáte, co byste mu „vytkli“. Pozorujete, jak v naprosté tichosti ve stoprocentním soustředění staví různé pyramidy, či snad oltáře? Staví ze všech svých věcí, co má k dispozici v penálu, z učebnic i svačiny. Jako by ho dění ve třídě – výklad, pošťuchování spolužáků ani mimořádné hlášení školního rozhlasu – nezajímalo. Je doslova lucidní. Totiž: v momentě, kdy ho vyvoláte, odpovídá. Mluví k věci, ale jako by byl v jiném světě, ve světě svých vizí, jež ho doslova svírají. Současně je však reakce na váš podnět bystrá. Dobře vnímáte jeho plné soustředění a zároveň, co se vašeho výkladu týče, nesoustředění. Nejspíš je tedy právě mezi dvěma světy. Z vašeho předmětu měl vždycky za jedna(a nakonec i z těch ostatních)!

Intuitivně je vám jasné, že u Kamila se nejedná o „flákačství“. Vnímáte, že jeho stav je nějak křehký. Zároveň jste zaznamenal/a, že příznaky oné křehkosti se v běhu týdnů stávají čím dál více signifikantní. Jeho chování ve vás zcela pochopitelně může vzbuzovat až fascinaci. O to více je na místě opatrnost. S tím se také může přirozeně pojit velká nejistota, obavy z toho, abyste oslovením Kamila nenadělal/a, jak se říká, více škody nežli užitku. Přece jen – jste především učitel/učitelka, nikoli psycholog. A znovu vám v mysli tanou otázky: Co s tím, jak mu pomoci, jak ho nevylekat? A můžu se ho vlastně zeptat přímo?

V první řadě je vám více než jasné, že jako pedagog/pedagožka máte významnou pozici. Pro Kamila teď můžete být tím nejdůležitějším článkem v jeho podpoře na cestě ke zotavení z duševního onemocnění, a to takovým článkem, který mu pomůže třeba k tomu, aby i navzdory svým potížím školu dokončil, nepřecházel na školu jinou a vůbec zbytečně neopustil vzdělávací systém. Zároveň dobře víte, že Kamil za vámi nepřijde sám, jako to udělala před měsícem úzkostná Blanka.

Nejspíše si co nejdříve naplánujete s Kamilem promluvit. Jak by to mělo proběhnout? Jak začít? Kdy Kamila oslovit? Na chodbě o přestávce, když si žáci mění třídy? Na obědě? Ne! Potřebujete na to klid a bezpečí, to obojí pro sebe i pro Kamila. Naštěstí není problém promluvit na něj o samotě. Ze třídy odchází většinou mezi posledními. To je vhodná chvíle k tomu, abyste ho mohli „běžně“ oslovit. Zeptat se, jak se má, a domluvit se s ním na termínu, kdy by si mohl udělat čas na společný rozhovor. Možná bude vhodné udělat to hned teď. Možná bude také fajn, začnete-li tím, co sami prožíváte, když tzv. „vyšlete zprávu o sobě“ – o svých obavách o něj:

Je to jistě mnohem produktivnější než na konci hodiny utrousit poznámku ve stylu:

Možná se Kamil nechá chvíli přemlouvat, možná že napoprvé z nabízeného kontaktu dokonce „uteče“. Nevěšte však hlavu a nevzdávejte to! I tak jste udělali velký kus práce. Kamil, ač vzal tentokrát nohy na ramena, má jistě o čem přemýšlet. Často je totiž nutné nabízet pomoc opakovaně, být trpělivý, vytrvat. S odstupem dnů můžete za Kamilem přijít znovu. Hned další den po případném neúspěchu využijte opět ve správný čas svoji „šanci“: A tak můžete pokračovat. Nejsou výjimkou případy, kdy je pomoc a podpora blízkým nabízena řadu měsíců. Jedna z maminek, klientek Ledovce, z. s., mohla oslavit svoji trpělivost až po celých třech letech působení na svého syna. V tomto případě však byla situace zcela jiná. Syn byl již dospělý, neutíkala mu právě pro další kvalitu jeho života tak důležitá školní léta.

První krok jste tedy právě udělal/a – nabídl/a jste Kamilovi prostor (a nejspíše opakovaně), už ví, že vás zajímá, že mu věnujete svoji pozornost. A pouze to může být samo o sobě pro dospívajícího, v situaci podobné Kamilově, velmi významné a povzbuzující. Dobře víte, že vaším úkolem, úkolem pedagoga, není Kamilovy projevy diagnostikovat, či dokonce léčit. A co tedy? Určitě právě to, že o Kamila projevíte zájem, vyslechnete jej – bez hodnocení a předsudků, a to poté co jste navodil/a příjemné a důvěrné prostředí (ve třídě či kabinetě jste sami, nikdo vás neruší, nezvedáte telefony ani neotevíráte dveře) a věnujete mu svou plnou pozornost. Sdělované potíže či svěřený problém nebagatelizujete, nehodnotíte, nesoudíte, zároveň Kamila nelitujetea neradíte, co by podle vás měl v dané situaci dělat. Vyjádřená spoluúčast se týká zejména vytvoření prostoru, vyslechnutí a nabídky pomoci k nalezení cesty, jak o svých potížích může mluvit s rodiči. Pokud se tak již děje, pak se týká podpory při zprostředkování kontaktu na dané odborníky. Jistě sehrajete neméně důležitou roli při sestavování individuálního vzdělávacího plánu, pokud bude vzhledem ke Kamilovým potížím třeba.

První rozhovor máte za sebou. Nezapomněli jste Kamila ocenit za to, že na rozhovor s vámi přistoupil a byl otevřený. Jistě to pro něj nebylo nic jednoduchého. Teď ještě zbývá sdílet jeho jinakost, potřeby a možnosti se spolužáky a také kolegy, ostatními pedagogy ve škole. Kamil si to přeje, a dokoncei rodiče to vítají. Všichni vědí, že otevřít toto téma bude pro celkovou atmosféru ve třídě prospěšné. Ale o tom zase někdy příště.

Nezapomínejme, že každý z nás je individualita. Vždyť i když se léčíme s angínou, každý jinak reagujeme na léky, s jinou rychlostí a potřebami se zotavujeme. Výše popsaná Kamilova situace je jen ideálním příkladem, nikoliv pro pedagogy univerzálním návodem, jak postupovat. Víme, že realita může být často i daleko náročnější. Ale to nic nemění na skutečnosti, že zmíněný příběh přináší inspiraci k uchopení podobné situace ve škole. Také mějte na paměti, že na takto náročné případy nejste ve škole sami. Máte kolem sebe své kolegy, pedogogicko-psychologickou poradnu, a když dojde na nejhorší, pak také různé krizové linky.

Můžete si rovněž pročíst dokument, který by vám mohl poskytnout podporu v dalších případech psychických krizí či duševních onemocnění vašich žáků. Jedná se o čerstvě zpracovaný materiál odborníků z preventivního a destigmatizačního programu Blázníš? No a! – metodické doporučení . Najdete jej spolu s doprovodným videospotem na www.blaznis-no-a.cz a snad již brzy také oficiálně na webu MŠMT ČR.