Čtyři desítky let pedagogicko-psychologických poraden v Praze

Pořadatelé (Václava Masáková, Petr Klíma, Antonín Mezera, Blanka Medlínová se zhruba 160 lety poradenských zkušeností) připravili program pamětníků. Dulina Masáková celé dopoledne mírným hlasem hezky provázela. Aniž by si stěžovala, bylo zřejmé, že ne všechno, co se v současnosti v poradenství děje, je v souladu s jejími představami o této službě. Alena Záhorová řekla pár slov o začátcích poradenství, o tom, jak začínala se „školními zralostmi“. Na konkrétním případu z těchto dřevních dob ukázala, jak může poradenské vyšetření dovést klienta (jeho rodiče) k výrazně intenzivnější péči, která zvrátí původní předpověď. Jaroslav Šturma připomněl historku z počátku výběrů prvních dyslektiků v pražských školách: nejprve dostal od paní ředitelky školy občerstvení a následně byl poslán opravit protékající záchody s tím, že až to opraví, má přijít na svačinu. Nikdy se neomrzí slyšet o tom, jak soudruh Moudrý z ministerstva školství, neznaje soudruha Štužlamata (Šturma, Žlab, Matějček), zakázal dyslektické semináře v Klubu školství.

Petr Klíma zmínil slušné nadřízené, se kterými se v průběhu oněch 40 let setkával, opomněl však své úžasné podřízené, což mu následně vytkli. Jeho pověstný papírek v kapsičce košile nás vždy upamatuje, že mluvit bychom měli stručně a jasně a psát jen, když máme co říci. Já jsem vzpomněl minulé vzdělávání, které probíhalo na PPP NVP, diagnostické i metodické materiály, které zde vznikaly, a dal je do kontrastu se stávající situací, která nechává tuto službu napospas, což je v době, která jednoznačně prosazuje odbornost založenou na důkazech, trestuhodný nedostatek. Ředitelka odboru školství Mgr. Lenka Němcová vzpomněla na poradenství před 30 lety, kdy sama učila, a srovnala je s dneškem. Zároveň se oficiálně rozloučila se dvěma dlouholetými pracovnicemi poradenství a v posledních mnoha letech i ředitelkami poraden -s Dulinou Masákovou a Blankou Medlínovou.

Že mají i takové akce smysl, jasně ukázala Blanka. Když stála před těmi, se kterými se desítky let setkávala, určitě jí proběhlo hlavou, že něco končí, a nebyla mocna slova. Blance i Dulině jsem ze srdce přál potlesk a o to víc mě mrzí, že pořád nemáme fóra, kde bychom mohli poděkovat a rozloučit se s dalšími, kteří poradenství odevzdali podstatný díl svého profesního života. Nejsme přece anonymní služba. Pořadatelé patrně pozvali všechny, na které měli kontakt, a dalo by se říct napříč politickým spektrem. Mnozí už přijít nemohli, ti, co přišli, byli milí a přátelsky naladění. Vznikl i sborníček s dobovými materiály, s příspěvky několika pamětníků a hlavně se jmény těch, kteří poradnami prošli.

Asi největší tíha organizace setkání byla na Dulině a jejích kolegyních. Jí i ostatním, kteří přispěli, patří velké poděkování. Věřme, že to nebyla ojedinělá akce, ale začátek větší aktivity pražského poradenství. Jestli se ředitelé pražských poraden domluví, na podzim se sejdeme znovu, tentokrát však s větším důrazem na odborná témata.