Je jednou ze dvou dnes stálých zpravodajek České televize na Ukrajině. Sama se tam narodila a na západě země má příbuzné. Do Česka přišla se svými rodiči až po čtvrté třídě základní školy bez znalosti češtiny, rychle se ale naučila jazyk a začala směřovat k novinářské dráze. Po Českém rozhlase zamířila do ČT a ve svých 32 letech má v rámci zahraniční redakce jednu z nejtěžších pozic – už třetím rokem pravidelně jezdí do Ruskem napadené země a přináší zpravodajství ze své těžce zkoušené domoviny. O lásce k jazykům, mimo jiné i maďarštině, o překážkách imigranta v cizí zemi, xenofobii a dezinformacích i o tom, jak se muselo během války proměnit ukrajinské školství, jsme si povídali v dnešním rozhovoru s Ilonou Zasidkovyčovou.
Z ukrajinské imigrantky zpravodajkou ČT ve své domovině
Oliver
Jahn
Spolupracovník redakce
Na Ukrajině jsi strávila mimo jiné už druhé Vánoce za sebou. Jak teď s odstupem vnímáš rozhodnutí ČT vyslat tě do válečné zóny, byť odtamtud pocházíš? Bylo správné?
Jestli toho rozhodnutí zpětně nelituju? Já si myslím, že je to dobře, i když je to hlavně emočně velmi náročné. Natáčím příběhy s lidmi, zrovna nedávno jsme připravovali k výročí dokument, který se zaměřuje na to, jak se kvůli válce změnily vztahy mezi Ukrajinci. Máme tam třeba veterána, mladého kluka, který se vrátil s třemi amputacemi, ze všech končetin mu zbyla jenom ruka. A byla tam jeho snoubenka, která říkala, že se vezmou. Ty příběhy jsou emočně náročné, sice je to už
ex post
, ti lidé jsou po rehabilitacích, pracovali s nimi psychologové, takže jsou relativně „v pohodě“, ale vzpomíná se na tu dobu předtím. Točili jsme i s čtyřiadvacetiletými vdovami. Byla tam holka, která má doma až takový skanzen – všude jsou jen fotografie, protože i když je to už více než půl roku, co jí zemřel manžel, ona s tím člověkem stále de facto
žije, nemůže se od toho odpoutat. To je náročné a člověk si musí říkat, že pro to dělá vlastně maximum tím, že o tom mluví, že to publikuje.Ukrajinu sleduju dlouho, hlavně od roku 2014, kdy začal Majdan, vidím, jak se ta země mění, mám tam i část rodiny, takže pro mne je to extrémně důležité jak osobně, tak i z hlediska profesního – mám pocit, že dělám práci, která má smysl.
Zmínil jsem, že jsi strávila na Ukrajině druhé Vánoce. Máš tam část rodiny – byla to příležitost se s nimi potkat? Jak vůbec jako mladá holka z Prahy bereš to, že musíš trávit svátky ve válečné zóně?