• Oblíbené
  • Poznámka

Z ukrajinské imigrantky zpravodajkou ČT ve své domovině

Vydáno: 17 minut čtení

Je jednou ze dvou dnes stálých zpravodajek České televize na Ukrajině. Sama se tam narodila a na západě země má příbuzné. Do Česka přišla se svými rodiči až po čtvrté třídě základní školy bez znalosti češtiny, rychle se ale naučila jazyk a začala směřovat k novinářské dráze. Po Českém rozhlase zamířila do ČT a ve svých 32 letech má v rámci zahraniční redakce jednu z nejtěžších pozic – už třetím rokem pravidelně jezdí do Ruskem napadené země a přináší zpravodajství ze své těžce zkoušené domoviny. O lásce k jazykům, mimo jiné i maďarštině, o překážkách imigranta v cizí zemi, xenofobii a dezinformacích i o tom, jak se muselo během války proměnit ukrajinské školství, jsme si povídali v dnešním rozhovoru s Ilonou Zasidkovyčovou.

Z ukrajinské imigrantky zpravodajkou ČT ve své domovině
Oliver
Jahn
Spolupracovník redakce
Na Ukrajině jsi strávila mimo jiné už druhé Vánoce za sebou. Jak teď s odstupem vnímáš rozhodnutí ČT vyslat tě do válečné zóny, byť odtamtud pocházíš? Bylo správné?
Jestli toho rozhodnutí zpětně nelituju? Já si myslím, že je to dobře, i když je to hlavně emočně velmi náročné. Natáčím příběhy s lidmi, zrovna nedávno jsme připravovali k výročí dokument, který se zaměřuje na to, jak se kvůli válce změnily vztahy mezi Ukrajinci. Máme tam třeba veterána, mladého kluka, který se vrátil s třemi amputacemi, ze všech končetin mu zbyla jenom ruka. A byla tam jeho snoubenka, která říkala, že se vezmou. Ty příběhy jsou emočně náročné, sice je to už
ex post
, ti lidé jsou po rehabilitacích, pracovali s nimi psychologové, takže jsou relativně „v pohodě“, ale vzpomíná se na tu dobu předtím. Točili jsme i s čtyřiadvacetiletými vdovami. Byla tam holka, která má doma až takový skanzen – všude jsou jen fotografie, protože i když je to už více než půl roku, co jí zemřel manžel, ona s tím člověkem stále
de facto
žije, nemůže se od toho odpoutat. To je náročné a člověk si musí říkat, že pro to dělá vlastně maximum tím, že o tom mluví, že to publikuje.
Ukrajinu sleduju dlouho, hlavně od roku 2014, kdy začal Majdan, vidím, jak se ta země mění, mám tam i část rodiny, takže pro mne je to extrémně důležité jak osobně, tak i z hlediska profesního – mám pocit, že dělám práci, která má smysl.
Zmínil jsem, že jsi strávila na Ukrajině druhé Vánoce. Máš tam část rodiny – byla to příležitost se s nimi potkat? Jak vůbec jako mladá holka z Prahy bereš to, že musíš trávit svátky ve válečné zóně?
Je to něco za něco. I kvůli tomu mě vlastně napadlo udělat něco většího, když už tam budu během svátků. Ten první rok to bylo mnohem intenzivnější, zájem o Ukrajinu byl větší i z hlediska veřejnosti i mediálního pokrytí – dělo se tam více věcí, byly to větší útoky. Takže prací jsem si odůvodnila, že je důležité tam být, důležité i pro mne, i pro ty lidi. A samozřejmě že mě to vždycky trochu mrzí, že bych byla radši doma s rodinou nebo s kamarády. Ale je to něco za něco.
A umíš pak odpočívat, když se vrátíš do Prahy?
Snažím se, ale asi mi to moc nejde. Zapracuju na tom.
Co ráda děláš ve volném čase?
Hodně čtu, ráda chodím na různé procházky, potkávám se s lidmi, kteří nejsou v médiích – hodně ráda nabourávám takové ty sociální bubliny, které vůbec netuší, co se kde děje. To je pro mne strašně osvěžující, slyšet o něčem jiném. Ale často se stává, že někteří lidé už vědí, že jezdím na Ukrajinu, takže musím vždy nejdřív projít takovou tou desetiminutovkou, kdy se ptají, co na frontě, jak si myslím, že to bude dál, jak se to domluví, jestli si myslím, že bude mír… A až po takovémto úvodním rozhovoru můžu vydechnout, být sama sebou a řešit jiné věci, které mě zajímají, osobní i neosobní, koníčky a tak.
Myslíš si, že bude mír?
Myslím si, že ano. Vypadá to tak. Ale záleží na tom, co za to. Co za to Ukrajinci zaplatí. Hlavně mezi vojáky tam ohledně toho nejsou moc optimistické nálady, někteří mi na rovinu říkali, že se bojí, že to bude nějaká smlouva nebo něco, co za několik let zase vrátí Ukrajinu do války.
Jak ses dostala k novinařině? A kdy tě poprvé napadlo, že bys ji mohla dělat na takovéto úrovni? Předtím jsi pracovala v rádiu, zkoušela jsi psát…
Média mě vždy bavila, v roce 2014 jsem studovala
Mediální
studia na univerzitě. To byl zrovna Majdan na Ukrajině a mě docela silně překvapila ta síla médií, protože tehdy státní média skoro nevysílala o tom, co se děje v centru hlavního města, informace byly dost cenzurované. A tehdy se právě rozjížděly sociální sítě, rozjížděl se Twitter. Dost často jsem viděla ukrajinské novináře, kteří už nechtěli pracovat pro velká média, takže se spontánně zakládaly různé redakce. A viděla jsem, jak se novinařina dá dělat z ulice, že tam nemusíš mít celý štáb, že tam můžeš být jen s telefonem. Dost jsem koukala, jak to může ovlivňovat i nálady lidí, když můžeš ukazovat, co se na místě děje. Tehdy mě to hodně zaujalo a říkala jsem si, že takovou „síťovou“ novinařinu bych chtěla zkusit dělat. Ale nikdy jsem na to neměla odvahu. Myslela jsem si, že mám jiný background, že čeština není můj rodný jazyk, prostě jsem se toho bála.
Jakou část dětství jsi strávila na Ukrajině?
Byla jsem tam dost dlouho, do čtvrté třídy. Ale potom, když už jsem byla na žurnalistice, jsem měla velkou podporu od pedagogů, profesorů, spíš mě k tomu nabádali, že to je naopak mé plus, že umím plynule několik jazyků, že čtu různá média a že znám různá prostředí. Vždycky jsem si myslela, že budu psát. A dost překvapivé pro mne bylo, když jsem dostala nabídku z Českého rozhlasu. Musela jsem dost zapracovat na svém projevu, na tom, jak mluvím, jak vyslovuji některé hlásky. To byla hodně velká práce sama se sebou, překonávat se, učit se od ostatních. Ale dávalo mi to víc a víc sebevědomí.
Říkala jsi, že na Ukrajině jsi byla do čtvrté třídy. Takže do té doby jsi neměla vůbec žádné povědomí o češtině, nemyslela sis, že bys mohla žít v České republice?
Ne, vůbec.
A do jaké třídy jsi šla v Čechách? Musela jsi dělat nějaké srovnávací zkoušky?
V Čechách jsem šla do páté. Tehdy to bylo takové dost divoké, protože cizinců, co studovali v českých školách, moc nebylo. Já jsem přijela v srpnu 2002. Měla jsem pohovory na různých školách, rodiče vybírali…
Takže jste to museli zvládnout za měsíc, abys mohla v září nastoupit? Tak rychle?
Rodiče měli nějaké tipy, kde by to šlo. V Praze jsem chodila do školy, která se teď jmenuje Základní škola Karla Čapka ve Vršovicích. Pamatuju si, že ředitelka tam tehdy nebyla, byla to zástupkyně ředitele a dost mou maminku přemlouvala, abych šla o ročník níž, do čtvrté třídy. Ale nakonec naopak maminka přemluvila ji, že neví, jestli tu zůstaneme, a v případě, kdybych se vrátila na Ukrajinu, tak že by to pro mne byl problém, ztracený rok. Tak se domluvilo, že mi dá půl roku na zkoušku. Když jsem přišla prvního září do školy, uměla jsem „Ahoj, jak se máš?“, to bylo všechno. Ale za dva měsíce jsem se už naučila docela plynule mluvit česky, protože u dětí je to dost rychlé a samozřejmě rodiče mi platili různá doučování a i učitelky ve škole byly celkem vstřícné. Hlavně češtinářka. Já jsem měla češtinu ráda, mám ráda jazyky. A ona mě, pamatuju si, že to bylo už v šesté třídě, dávala ostatním dost za příklad. To mě nejvíc motivovalo.
A co na to děti? Na Ukrajinku v Čechách?
V té třídě nebyl žádný jiný cizinec. Jen jedna holka, která byla myslím z Ruska, ale ta byla integrovaná, narodila se tady, ruštinu znala jen z domova a vím, že jsem jí některá slova ani nerozuměla, protože už byla dost zkomolená češtinou a měla dost silný přízvuk. Děti mě vzaly celkem rychle mezi sebe. Teď, co slýchávám od ostatních rodičů, se často stává, že děti se shlukují do skupinek podle národností, protože už je tady cizinců ve třídách víc. Ale tehdy jsem byla jediná, tak jsem ani neměla na výběr, byla jsem „hozená do vody“ a česky jsem se naučit musela.
A rodiče se také začali učit česky? Doma jste, předpokládám, mluvili stále ukrajinsky.
Ukrajinsky a maďarsky.
K maďarštině se ještě dostaneme… Rodiče tedy měli nějaké kurzy češtiny? Říkala jsi, že nebylo jisté, že tu zůstanete.
Ano, platili si kurzy. Bylo znát, že pro ně je to složitější, protože neměli kolem sebe čistě české prostředí, kde by museli umět česky. A hlavně už byli starší, to je pak obecně těžší.
A co vás nakonec vedlo k tomu, že jste tu zůstali?
Pracovní podmínky.
A říkali rodiče někdy, kam by chtěli jinam?
Ano, přemýšleli jsme hodně o Kanadě, tam je velká diaspora Ukrajinců, měli jsme tam i známé. Ale jak jsem říkala, máme příbuzné na Ukrajině, dost často jsme tam jezdili, třeba na svátky, já tam jezdila o prázdninách a Kanada by byla příliš daleko.
Zmínila jsi maďarštinu. Jsi téměř jediný zaměstnanec České televize, který mluví plynně maďarsky. Z jaké části rodiny pochází tato znalost?
Od maminky. Ona je to delší rodinná historie, maminka je z další generace maďarské menšiny, která žije na západě Ukrajiny. V Maďarsku mám dost příbuzných, které i navštěvujeme. A maďarština je můj mateřský jazyk, první jazyk, který jsem uměla, protože maminka na mě mluvila maďarsky.
A do školky na Ukrajině jsi šla tedy s maďarštinou?
Ano. Táta maďarsky neumí, on je Ukrajinec. Kvůli mamince a kvůli mně se ale něco naučil, takže některým věcem rozumí. Vtipné bylo, že v maďarštině neexistuje písmeno H, takže když jsem se učila ukrajinsky, neuměla jsem hlásku h vyslovit.
Takže s maminkou máte společnou tajnou řeč, které tatínek nerozumí.
Tatínek už dost rozumí. Tajnou řeč máme spíš třeba v zahraničí.
Vypozorovala jsi za ty dva roky, co jezdíš na Ukrajinu, jak se změnilo, respektive v čem se muselo změnit tamní školství?
Školství ovlivnil už předtím covid-19, rok 2014 tolik ne, protože to se netýkalo celé Ukrajiny. I po covidu hodně dětí zůstává doma, pokračuje online škola. Na západě už tolik ne, ale problém je, že když se rozezní siréna, všichni musejí do úkrytu. A někdy i několikrát za den. Proto se často stává, že prezenční vyučování škola zruší, když vidí, že je v oblasti nějaký velký útok. V horších případech, na východě a na jihu Ukrajiny, u měst, která jsou blíže frontové linii, tam je škola online permanentně.
Některé třídy, třeba v Charkově, jsou v metru, ale takto to nejde řešit celoplošně, takže většinou jsou děti odkázané na to, že sedí u počítače doma. Nevím, jak je to teď, ale ze začátku, když sem začínali utíkat Ukrajinci před válkou, se často stávalo, že přestože děti chodily do české školy, paralelně měly ještě online ukrajinské vyučování. A vím od známých, že někteří rodiče využívají ukrajinské sobotní školy, které jsou u nás, ale nemají akreditaci od ukrajinského ministerstva školství. Takže aby získali vysvědčení z akreditované školy, stejně musejí studovat online.
Neustálé útoky, výpadky elektřiny, výpadky internetu…
Právě, výpadky elektřiny nebo internetu jsou velký problém – ne všechny děti mají přístup k online vyučování. Často se stává, že i v oblastech, které jsou relativně klidné a bezpečné, zůstanou bez proudu. Ty výpadky jsou časté a zejména v nejkritičtějších hodinách, ráno od osmi do devíti, od sedmi do osmi, od dvanácti do dvou. A také děti, které jsou z chudších poměrů, někdy počítač nemají, mají jen telefon, někdy horší, z kterého se nejde připojit. A některé rodiny si ani internet nemohou zaplatit. Takže je to velký problém.
I školy na západě Ukrajiny, které normálně učí, teď na začátku prosince přerušily výuku, protože se bojí výpadků proudu a toho, že nedokážou vytopit celou školu, to je finančně velice náročné. Takže děti mají prázdniny až do 2. února, dva měsíce. Vypadávají ze školy a pak to musejí dohánět, učí se i o sobotách a někdy i nedělích.
Ukrajina zažívá kvůli ruské agresi drastický úbytek lidí, potýká se s tím i školství?
Ubylo samozřejmě i učitelů, takže často nemá děti kdo učit. Ale také školy hlásí úbytek žáků, protože jejich rodiny buď odešly do bezpečnějších západních regionů, nebo emigrovaly do zahraničí.
Myslíš, že se daří zvládnout ta uprchlická vlna i z pohledu těch, kteří sem utekli a už se třeba neplánují na Ukrajinu vrátit? Líbí se jim tu?
Myslím si, že ano. Statisticky to vypadá dobře, velká část Ukrajinců si tu našla práci, velká část dětí chodí do školy. Ale těžko říct, co bude dál. Je to spíš docela velká prohra pro Ukrajinu – o demografické krizi se mluví už teď, protože odešly ženy a děti, tedy ten skoro nejcennější genofond, co země má. A Ukrajina má co dělat, aby tyto lidi nalákala zpět. Snaží se o to, ale i podle sociologických průzkumů platí, že čím déle jsou lidé v zahraničí, tím méně se jim chce zpátky. V různých průzkumech na začátku války skoro 90 % lidí říkalo, že se na Ukrajinu určitě vrátí, po roce už jich ale bylo o desítky procent méně. A jak říkají sociologové, pokud válka neskončí brzy, ti lidé už se nevrátí, zůstanou v zahraničí.
Je samozřejmě velké procento Ukrajinců, kteří se nedokázali asimilovat v zahraničí, ať už v Česku, Polsku, nebo Německu, a vrátili se zpět. Nedokázali v zahraničí žít, nedokázali se srovnat s novým životem, protože to nebylo to, co by si dobrovolně vybrali. Ale je také velké procento těch, kteří v zahraničí zůstávají.
A jak bylo tobě, když ti na konci čtvrté třídy řekli, aby ses rozloučila se všemi kamarády, protože začnete nanovo někde jinde?
Já jsem chtěla být hlavně s rodiči. Bylo to těžké. Musela jsem si tady najít nové kamarády, i když to je u dětí dost rychlé, hlavně když jsem už pak po těch dvou měsících ničím výrazně nevynikala, protože jsem se naučila plynule mluvit česky a neměla žádné problémy. Ale když jsem jezdila na Ukrajinu, jezdila jsem tam dvakrát ročně, na vánoční svátky a v létě o prázdninách, a scházela se se svými starými kamarády ze školy, často se mi ani nechtělo zpátky. Byly to přechody mezi dvěma světy.
A jsi ráda, že jste sem tenkrát přišli?
Nevím, asi ano.
Myslíš, že v Kanadě by to bylo lepší?
Asi bych byla úplně jiný člověk, asi bych měla úplně jiný background. Nevím. Přemýšlela jsem o tom a říkala si, že nejlepší by bylo, kdyby ty podmínky na Ukrajině byly lepší a my tam mohli zůstat. To by bylo asi i pro mne lepší. Ten život by byl úplně jiný. Těžko teď spekulovat o tom, co by bylo jinak, co ne.
Dokážeš si teď představit, že by ses někdy na Ukrajinu vrátila, i kdyby třeba až na důchod?
Určitě ne.
Kvůli tomu, co se tam stalo v posledních letech, nebo to už pro tebe prostě není „doma“?
Větší část života jsem prožila v Česku. Mám sice s Ukrajinou ještě nějaké mentální a kulturní vazby, ale domov mám tady v Česku. Když teď jezdím na Ukrajinu častěji, je to takový zvláštní pocit, ale nemyslím si, že bych se tam chtěla vrátit. I když člověk by nikdy neměl říkat nikdy…
Myslíš si, že se obecně nějak proměnil vztah Čechů k Ukrajincům v posledních letech, od ruské invaze?
Možná. Ale ony to byly vždy takové vlny – v roce 2014 po Majdanu tu byla velká ochota Ukrajince tolerovat a podporovat, to samé v únoru 2022 a tak první půl rok války, ale pak to vždy zase „kleslo“ do těch obvyklých kolejí. Záleží na lidech, co jsou schopní tolerovat, jaký oni sami mají doma background, jestli jsou vychovaní v tom, že ze svých problémů mají vinit ostatní.
A ty sama ses někdy setkala s tím, že by tady na tebe někdo útočil?
Samozřejmě. Slovně ano. Třeba když jsem mluvila ukrajinsky po telefonu. A pak docela koukali, když jsem jim odpověděla česky, to nevěděli, co se děje, byla to pro ně taková disonance. Byly to nepříjemné chvilky, ale člověk s tím nic moc neudělá. Ale bylo to fakt spíš výjimečné. A můj život to nijak neovlivňovalo. Vždycky jsem měla štěstí na kamarády a sociální bublinu, v které jsem se pohybovala, třeba ve škole, na gymplu, na univerzitě, všude. Vždycky jsem byla s lidmi, kteří mě brali. Tohle byly výjimky. Takové kuriozity, o kterých jsem pak mluvila třeba půl roku, že se to stalo.
Proč si myslíš, že je tu teď docela podstatná část obyvatelstva náchylná k tomu, aby poslouchala podle nich „alternativní“, ale ve skutečnosti fakta a pravdu popírající výklady? Asi nejsme jako Česká republika výjimka, ale proč si myslíš, že to v lidech je? Tváří v tvář těm hrůzám, co vidí ve zprávách, mimo jiné díky tvému svědectví v ČT?
Hodně lidí se mě na to ptá, hlavně třeba na univerzitách, co si myslím, když vidím to, co se děje na Ukrajině, a pak přijedu sem a někdo mi říká, že to se neděje, že válka není. Takoví lidé jsou i na Ukrajině. Ten informační tok, to, co dokáží média, co dokáže propaganda, to je hodně podceňováno. Je to promyšlená mašinérie, která tě dokáže přesvědčit. Lidé si pak sami dokážou najít důvod, proč tomu věřit. Nelze to podceňovat. Pro některé to zní jako úplný nesmysl, že to jsou věci, které jasně nemůžou být pravda. Ale když posloucháš, co se dvacet let vysílalo ve státní televizi v Rusku, když to posloucháš na státní úrovni a slyšíš to všude – je to dogma státu, které se dokáže dostat i různě po světě, i do západních zemí –, jsi schopný tomu uvěřit. I na Ukrajině jsou lidé, kteří poslouchají ruskou televizi a věří tomu, co tam slyší, přestože jim nad městem zrovna přeletěla ruská raketa. Věří tomu, že si za to Ukrajinci můžou sami. Je to dost silný nástroj, který by se podle mne neměl podceňovat. Do určité míry je mi těch lidí i líto. Ale je to silná zbraň. Informační zbraň, která funguje. A Rusové ji umějí dobře používat.

Sdílení dokumentu

Poznámka k dokumentu