Třídní učitel je pro žáky základní školy (dále též „ZŠ“) nejvýznamnějším reprezentantem školy. Jeho role zůstává významná i na 2. stupni, kdy se žáci setkávají s dalšími učiteli. Je-li třídní učitel výrazná osobnost, může působit i v dalším životě žáka jako vzor. A právě vztah žáků 2. stupně ZŠ s třídním učitelem byl jedním z ohnisek dotazníkového šetření Pohoda, zaměřeného na školní klima a provedeného společností Scio ve školním roce 2011/12.
Ideální a skutečný třídní učitel
Mgr.
Jan
Hučín
analytik společnosti SCIO
„Jaké vlastnosti má mít dobrý třídní učitel? A má je i váš třídní učitel?“ Tyto otázky - spolu s mnoha dalšími -dostalo
9 407 žáků z 537 tříd
(zastoupení jednotlivých ročníků 2. stupně bylo téměř rovnoměrné). A položili jsme je i jejich třídním učitelům, kteří se ve druhé z otázek samozřejmě pokusili posoudit sami sebe. Žáci i učitelé mohli vybírat libovolný počet odpovědí z nabídky 21 vlastností.Žáci od ideálního třídního učitele očekávají, že bude mít smysl pro humor, bude spravedlivý a chápavý, bude brát vážně jejich názory a normálně si s nimi povídat a bude je podporovat v jejich činnosti. Pro třídní učitele vyznívá pozitivně, že
nejžádanější vlastnosti jsou i nejčastěji uváděnými skutečnými vlastnostmi.
Žáci by ještě rádi viděli, aby si víc učitelů umělo udělat legraci sami ze sebe; naopak by jim určitě nechyběla přísnost, pečlivost a velké odborné znalosti. Jakkoliv jsou u třídního učitele důležité jejich sociální dovednosti, měl by to být i kvalitní pedagog. Ovšem
jen každý pátý žák uvádí, že jeho třídní učitel umí zajímavě učit!
Vypadal by
ideální třídní učitel
podle žáků a podle samotných učitelů stejně? Asi těžko, jak nám ukazuje srovnání odpovědí obou skupin.Představy žáků a učitelů o ideálních vlastnostech třídního učitele se ve většině případů rozcházejí.
Učitelé sice podobně jako žáci zdůrazňují
spravedlivost,
na rozdíl od nich se však na čele učitelského žebříčku objevují
důslednost
a
schopnost si s žáky normálně povídat.
Naopak smysl pro humor, snahu žáky chápat ani podporovat žáky v jejich činnosti učitelé nepovažují za prioritní. (Je nicméně pravda, že pojem „podpora žáků v tom, co dělají“ mohou obě skupiny chápat velmi odlišně.)A jak hodnotí učitelé sami sebe?
Liší se jejich sebehodnocení od pohledu žáků? Odpověď dává graf na straně 36.Především je vidět, že učitelé sami u sebe nacházeli víc vlastností, než jim přisoudili žáci. A protože to jsou kladné vlastnosti, lze říct, že žáci nevidí učitele v tak dobrém světle, jak se vnímají učitelé sami. Podstatné je, že se
učitelé i žáci vcelku shodují na tom, které vlastnosti mají třídní učitelé ve skutečnosti nejčastěji.
Podle obou táborů to jsou
schopnost si s žáky normálně povídat, spravedlivost, snaha žáky chápat a smysl pro humor.
Učitelé si relativně častěji než žáci myslí, že umějí přiznat chybu a zastat se žáků, naopak bagatelizují svou schopnost podporovat žáky v jejich činnosti a zejména svou přísnost.
Velmi ovšem překvapuje,
jak málo učitelů si o sobě myslí, že učí zajímavě.
Podle dotazníkového šetření „Pohoda“ to bylo jen 30 %! Nabízejí se různá vysvětlení: sebekritický postoj učitelů, skepse, zda lze na 2. stupni vůbec zajímavě učit, přeceňování sociálních dovedností na úkor pedagogických, případně přehlédnutí této možnosti v nabídce (ostatní možnosti byly ovšem voleny i tak častěji, ačkoliv byly podobně „přehlédnutelné“). Nicméně globální interpretace by byla pouhou spekulací, a tak ji raději ponecháváme na čtenářích, kteří jsou lépe obeznámeni se situací ve školách.