Aby byli ředitelé o trochu více šťastní...

Máme za sebou školní rok, o kterém se mluví jako o divném, nestandardním, náročném, vymknutém z kloubů… Přinesl také něco dobrého?

Samozřejmě. Určitě neřeknu nic nového, když podtrhnu všeobecné posílení digitálních kompetencí a akceleraci digitalizace mnoha činností, které školy vykonávají. Období distančního vzdělávání ale také ukázalo, jaký obrovský potenciál má učitelská a ředitelská komunita v oblasti vzájemného se učení. Naprostá většina učitelů a ředitelů se nedobrovolně ocitla v situaci, kdy vzájemná pomoc, sdílení a učení byly tím zásadním pro profesní obstání v období distanční výuky. Vznikla obrovská učící se komunita. Přeji si, aby učitelé zůstali v tomto „stavu“ i nadále, dobrovolně. Učitel je přece odvozen od „neustále se učit“.

Mezi dobré věci, které se udály, bych také zařadil aktivizaci rodičů a zvýšení jejich zájmu o skutečnou podobu vzdělávání, tedy o metody, obsah a formu. Jedním z pozitivních důsledků je mimo jiné to, že se začalo poměrně silně hovořit o předimenzovanosti a zastaralosti učebních obsahů na školách.

V neposlední řadě bych uvedl jako pozitivní prvek větší míru odpovědnosti žáků a studentů za vlastní vzdělávání. Pandemické období vyslalo velmi silný signál, že za své vzdělávání je odpovědný především každý sám, což je, myslím, v době, kdy každý viní za své selhání kohokoliv jiného, jen ne sebe, skvělé poselství. No a určitě je dobré také nezapomenout na to, že nedobrovolné „odpilotování“ distančních forem ukázalo, že potenciál online výuky je obrovský a že vhodná kombinace s prezenční formou může školství posunouto krok dál.

Konec školního roku znamená zavřít za sebou alespoň na nějakou dobu dveře ředitelny a načerpat energii. Ty se ale do té své ředitelny nevrátíš ani v srpnu, ani v září. Učinil jsi významnou změnu ve svém profesním směřování. Prozradíš prosím víc a vysvětlíš, jaké důvody tě k tomuto rozhodnutí vedly?

Být ředitelem školy, pokud se to dělá opravdu s plným nasazením a odpovědně, což podle mě ani jinak nejde, je vyčerpávající především po psychické stránce. Velmi málo jsem zažíval okamžiky, kdy bych měl tzv. čistou hlavu. Pracoval jsem stále, neboť jsem i ve svých volných chvílích vymýšlel, co udělat lépe, jak vyřešit tu a tu situaci a jak jsem zvládl to a to jednání, které mám za sebou. Pravděpodobně to je problém mé osobní psychické hygieny, nastavování mého wellbeingu a vnitřního klimatu, ale já jsem typově hyperaktivní sangvinistický extrovert a cítil jsem už delší čas duševní nepohodu. Často jsem měl pocity nedokončování, pocity, že jde vše pomalu, že progresi a inovaci se nedaří dostatečně efektivně implementovat, nastávaly pocity neúspěšnosti. To vše při enormním časovém vytížení a při práciv noci. Vše navíc gradovalo v období nedobrovolné rezignace na pedagogické řízení a převzetí úlohy „hlavního školního hygienika, testovače, očkovače a dezinfikátora“ :-). Dost ubíjející.

Druhým faktorem je umění včas odejít a dát šanci jiným. Na mé škole jsem byl ředitelem 21 let a to je dost dlouhá doba na to, aby se mnohé podařilo, ale také aby došlo k vytěžení ředitelského potenciálu. Možná, že k tomu ještě nedošlo, ale co kdyby? Myslím, že pokud na škole dojde k bezpečné, připravené změně ve vedení se zárukou pokračování v nastoupené cestě, přinese to škole mnoho dobrého. Odcházím s jistotou, že škola, kde jsem tak dlouho působil, bude pokračovat v progresi a lidé, kteří to převezmou, jsou lepší než já. Pokud by tomu tak nebylo, neodešel bych.

Třetím faktorem je moje přesvědčení, že životní výzvy se nemají v žádném věku odmítat. Výzva přišla.

Jaká jsou tvoje očekávání?

Od své nové práce očekávám nové inspirace, méně stresu, velké množství příležitostí podílet se na něčem novém, užitečném. Rád bych také předával své bohaté zkušenosti, vytvářel otevřenou a učící se komunitu ředitelů „mých“ škola především vidím jako nutnost podporovat. Pomáhat velmi často silně frustrovaným ředitelům základních a mateřských škol. Po prvních měsících poznávám, jak zoufale jsou na všechno sami.

Jak moc ti bude chybět tvoje škola, školní cvrkot a ředitelská židle?

O tom teď ani nemohu hovořit bez slz v očích. Škola a především děti mi budou chybět nesmírně. To víš, že mám stavy, kdy bych nejraději všechno vzal zpět. Mám dny lítosti, smutku a melancholie. To ale patří ke změně a za čas emoce přejdou, získám větší nadhled a budu svůj odchod hodnotit realisticky a bez emocí.

Vzpomínám si na tvou roztomilou historkuo tom, jak jsi zavázal uplakanému druháčkovi botu a on se tě ptal, jestli jsi školník. Ty jsi tehdy řekl: „Naše práce stojí za to, protože můžeme i ve chvílích, kdy to nečekáme, udělat děti šťastnými“. Budeši jako koordinátor Středního článku podpory škol a zřizovatelů mít možnost dělat děti šťastnými?

To je zásadní otázka a je moc krásná. O dítě jde každému, každý, kdo pracuje ve školství, usiluje o to, aby děti byly šťastné, měly kvalitní a dostupné vzdělání, zažívaly úspěch a radost. Metody jsou ale různé a mnohé k tomuto cíli, bohužel, nevedou.

Myslím, že se školou to je podobné jako s rodinou. Pokud jsou šťastní a pohodoví rodiče, mají šťastné dítě. A pokud budou ve škole šťastní ředitelé a učitelé, budou šťastné i děti. Na českých školách moc velké štěstí nehledejme. Znáš někoho, komu při slovu „škola“ asociuje „štěstí a radost“? Já ne. Naopak každý střílí slova jako známky, poznámky, písemky, zkoušení, testy, důtky, úkol… To je ale všechno o jiné emoci. Strach mají – pro mě nepochopitelně – i učitelé, ředitelé, zřizovatelé. Nehledejme šťastné děti ve škole, kterou řídí upachtěný, sedřený, psychicky vyčerpaný, nešťastný nebo vyhořelý ředitel. Nechci se tady chvástat a malovat si ideál, že budeme činit ředitele šťastnými. Bude nám stačit, pokud budou poněkud méně smutní, méně ustrašení a frustrovaní a o trochu více šťastní. To pak bude mít konečný efekt i na učitele a děti. Více v našich silách asi není.

Vnímáš tuto změnu jako posun v kariéře?

Ne. Vnímám ji jako stejný kariérní stupínek, ale s úplně jinou prací, s jinými příležitostmi a s jinou skupinou lidí.

Jak tvoje rozhodnutí přijali kolegové ve škole a jak zřizovatel? A už máš nástupce?

Já jsem o rezignaci nikdy nemluvil, takže to všechny hodně překvapilo. I přes náznaky od mnohých, že jim to je líto, pociťuji obrovský respekt všech k mému rozhodnutí. Mí skvělí kolegové i zřizovatel mě obdařili nádhernými dary, slyšel jsem krásná poděkování, slova podpory, ocenění od zřizovatele, společné rozloučení jsme si užili. Potvrdilo se, jak skvělý tým lidí je na naší škole. Nástupcem se stala moje dlouhodobá pravá ruka – dosavadní statutární zástupkyně školy.

Doposud jsi byl velmi aktivní také v rámci Asociace ředitelů ZŠ a Učitelské platformy. Budeš v těchto činnostech pokračovat?

Ne, v obou spolcích ukončuji svoji činnost, nejsem už ředitelem ani nemám úvazek na žádné škole, takže ze stanov pozbývám členství. Další můj velký smutek. Ale v těchto případech spolupráce zůstane i bez členství, mám tam mimo jiné i spoustu přátel.

Co teď bude to nejdůležitější, čím začneš?

Chceme dobře poznat školy, chceme být důvěryhodní (a to tak, že budeme dodržovat sliby a rychle reagovat na reálné potřeby škol) a prezentovat střední článek jako pozitivní prvek s velkým potenciálem.

Máš nějaký recept na „den blbec“? Jak ho překoná Jaroslav Jirásko?

Je jich více. Les, hudba – třeba Jan Dismas Zelenka nebo pořádný punkový nářez, kniha, trojkombinaceplavání – kolo – tenis.

Máš nad svůj nový pracovní stůl připravené motto, které by současně mohlo být mottem budování středního článku?

Nad svým pracovním stolem mám slova Václava Havla: „Naděje není to přesvědčení, že něco dobře dopadne, ale jistota, že má něco smysl – bez ohledu na to, jak to dopadne“.

Tak vykroč pravou a ať se ti daří!