Záškoláctví

Vydáno:

Problematika záškoláctví se vyskytuje ve všech zemích s povinnou školní docházkou. Jedná se o komplexní problém, ve kterém hraje roli řada činitelů. Spolehlivé řešení není možné navrhnout bez prozkoumání příčin a dopadů záškoláctví. Pro zvládnutí záškoláctví je třeba zvolit vhodnou metodu a naplno ji implementovat do kultury školy. V následujícím článku seznámím čtenáře s nejnovějšími zahraničními výzkumy problematiky záškoláctví.

Záškoláctví
 
Magdalena
Schneiderová
 
studentka 3. ročníku psychologie FF UK v Praze
DEFINICE ZÁŠKOLÁCTVÍ
Problematika definice záškoláctví není vyřešena a neexistuje jedna všeobecně přijímaná definice záškoláctví. Problém spočívá v šíři vymezení nepřítomnosti ve škole. Nejednotnost názorů lze např. ilustrovat otázkou, má-li být nezdůvodněná nepřítomnost, o které ví rodiče, také považována za záškoláctví. Při diskuzi je tedy vždy nutná operacionalizace pojmů.
Často se využívají definice zaměřené nikoli na charakter a důvody nepřítomnosti, ale na objem zameškaných hodin za určité období.
Tyto hodnoty se liší stát od státu. Z hlediska záškoláctví je v Evropě nejhorší situace ve Velké Británii. Současné trendy v záškoláctví jsou znepokojivé, jelikož věk prvního záškoláctví se snižuje a počet mladých záškoláků (7–9 let) se naopak zvyšuje (Reid, 2005). Proto je velmi důležité záškoláctví monitorovat, hledat jeho příčiny a následně možná řešení.
Nadřazeným pojmem záškoláctví je absence, která může být
autorizovaná
(omluvená, z dobrého důvodu), či
neautorizovaná
(nevysvětlená, neodůvodněná, bez povolení) (Wilson, Malcolm, Edward, Davidson, 2008). Má práce se zabývá výhradně absencí neautorizovanou.
PŘÍČINY ZÁŠKOLÁCTVÍ
Odborník na tematiku záškoláctví Ken Reid (2008) se rozhodl udělat
výzkum, který by zmapoval příčiny a důvody záškoláctví.
Na pomoc si přizval další odborníky, kteří se s touto problematikou denně setkávají. Celkem se
výzkumu účastnily tři skupiny lidí, a to účastníci konference na zvládání záškoláctví v Londýně a Manchesteru z června 2007 (n=60); dále účastníci akcí na zlepšení školní docházky napříč Anglií (n=159) a nakonec odborníci konzultující danou problematiku ve Walesu (n=62).
Sběr dat probíhal po dobu čtyř měsíců, a to pomocí brainstormingu. Účastníci výzkumu nejprve generovali možné příčiny záškoláctví a na závěr se museli dohodnout na jejich konečném přehledu. Zamýšleli se nad těmito otázkami:
1)
Z jakých důvodů nechodí žáci do školy, ve které pracujete?
2)
Jakou roli hraje společnost v záškoláctví?
3)
Co by mohla udělat vláda pro zvládání záškoláctví?
4)
Kdo je pravou příčinou záškoláctví a proč?
5)
Jaké jsou klíčové problémy, které musí být vyřešeny, aby se zlepšila docházka?
Následně uvedu přehled konkrétních příčin, na kterých se u každého bodu odborníci shodli.
1)
U první otázky vytvořili tři skupiny žáků podle jejich důvodů záškoláctví.
 
Žáci, kteří neradi chodí do školy – z nejrůznějších příčin (šikana; problémy s učením; špatné vztahy s učiteli; špatné vztahy se spolužáky; žáci nemají rádi daný předmět; nechodit do školy je mezi žáky populární atd.).
 
Žáci, kteří mají problémy doma, např. nedostatek spánku; chudoba; rodiče nejsou ráno doma, aby děti vypravili do školy; komunikační problémy mezi rodinou a školou; nedostatek podpory ze strany rodičů; chybí domácí disciplína; rodiče souhlasí se záškoláctvím atd.
 
Žáci s problémy psychologického charakteru, např. ADHD; fobie či neuróza ze školy; nízké sebevědomí; emoční problémy atd.
2)
U druhé otázky odborníci rozlišili dvě skupiny příčin záškoláctví.Ty, co mají
původ v rodině
(rozpad rodiny; protektivní výchova; žádná kariérová aspirace), a ty, které mají
původ v dané škole či komunitě
(neplánovaná těhotenství; drogy; alkohol; rasismus; gangy; skupinový nátlak; jídelní návyky; tlak médií, špatná pověst školy).
3)
Vláda by se měla zaměřit na stanovení jednotné definice a jednotného přístupu k záškoláctví. Zajistit větší volnost ve vzdělávání a volbě předmětů. Rozšířit povědomí o záškoláctví.
Zajistit správná školení pro zaměstnance škol, kteří řeší problematiku záškoláctví. Zajistit speciální přístup pro žáky se specifickými poruchami učení.
Zmenšit rozdíl mezi prestižními a neprestižními školami.
Modernizovat školy a jejich vybavení. Zajistit žákům podporu v náročných životních situacích.
4)
Hlavní problém leží v těchto oblastech: rodiče, školy, vláda, sami žáci, společnost jako celek, ekonomická situace, kulturní pestrost a rozdílnost.
5) Pro zlepšení docházky není dostatek zdrojů
– jak finančních, tak pracovní síly. Není dostatek kvalifikovaného personálu. Existuje málo možností pro ranou intervenci. Nejsou v praxi vhodné osnovy. Není zajištěna bezpečnost ve školách i jejich okolí.
Výzkumníci Enea a Dafinoiu (2009) se také zabývali
důvody záškoláctví
a rozdělili je do následujících 5 skupin:
rodina
(neúplné rodiny; rozdílné názory na výchovu; nedostatek dozoru ze strany rodičů);
škola
(školní prostředí; nevhodné vyučovací techniky; špatné vybavení);
sám žák
(alkohol; fyzická onemocnění; psychické potíže; chybí asertivní dovednosti);
současná ekonomická situace
(možnost dopravovat se do školy; student musí vydělávat);
sociální podmínky
(chybí pozitivní model v akademickém prostředí; nízká korelace mezi vzděláním a výdělkem). Aby situace byla ještě složitější, tyto příčiny se kombinují a na první pohled nemusí být zřejmé.
Pro zjišťování příčin záškoláctví využili Enea a Dafinoiu (2009) mimo jiné samotné záškoláky, kterých se ptali na důvody jejich záškoláctví a co dělají místo školy. Žáci odpovídali následovně: jdeme se projít; máme hlad a jdeme si pro něco k jídlu; jdeme na rande; jdeme na kafe; hrajeme kulečník; díváme se na filmy; nemáme rádi daného učitele; máme příliš mnoho hodin; vyhýbáme se testům; nemáme ve škole kuřácké prostory a chodíme kouřit jinam; nemáme na hodinu domácí úkol; relaxujeme; hodiny jsou nudné.
Jiný pohled na záškoláctví nabízí článek Southwella (2006), který upozorňuje na to, že záškoláctví nemusí být a často není projevem sociálně patologického chování. Míru záškoláctví můžeme vnímat jako ukazatel kvality výuky na školách. Žákům z nějakého důvodu škola nevyhovuje, a proto tento problém řeší záškoláctvím.
Důvodů, proč výuka nemusí žákům vyhovovat, je hned několik: rychlé, či naopak pomalé tempo výuky; příliš vysoké, či nízké nároky; šikana ze strany učitelů či spolužáků; nevhodný výklad látky atd. Jedním z často zmiňovaných problémů je nízká kontrola žáka nad školními osnovami. Volba předmětů samotným žákem je jedním z možných řešení.
Obecně by se mělo záškoláctví řešit přizpůsobením škol potřebám žáků a nikoli naopak.
V problematice záškoláctví existoval a někteří odborníci ještě stále zastávají názor, že na záškoláctví mají hlavní vliv rodiče. Proto byla nařízena řada opatření, která za záškoláctví trestala rodiče, a to až vězením. Tato opatření se však neosvědčila a nebyl prokázán žádný pokles záškoláctví v souvislosti s trestáním rodičů. Nelze vnímat tento problém jen v rodinném kontextu, jelikož je to hlubší sociální problém (Zhang, 2005).
DOPADY ZÁŠKOLÁCTVÍ
Záškoláctví má negativní dopad na všechny zúčastněné a v krajních případech může vést ke kriminální aktivitě spojené s násilím, alkoholem a drogami (Enea, Dafinoiu, 2009).
Existuje korelace mezi záškoláctvím, předčasným ukončením školní docházky a následnou nezaměstnaností
(Lindstadt, 2005).
Výzkum Wilsona, Malcoma, Edwarda a Davidsona (2008) se zaměřil na zjišťování dopadu záškoláctví na zúčastněné osoby. Měli vzorek 13 škol prvního stupně a 14 škol druhého stupně. 27 % žáků prvního stupně se přiznalo k záškoláctví, na druhém stupni to bylo 16 % žáků. Řada žáků byla za záškoláctví potrestána, ať už ze strany školy nebo rodičů, ale někteří žáci za své chování nijak penalizováni nebyli.
Z výzkumu vyšlo několik podstatných dopadů záškoláctví.
Prvním a evidentním důsledkem je špatný prospěch záškoláka.
Učitelé vnímali jako důležité zameškání látky, které se dříve či později u žáka projeví. Všichni učitelé z druhého stupně uváděli, že záškoláctví dokonce poškodí budoucí kariéru žáka. Často také vysledovali, že pokud jde žák za školu jednou, dá se očekávat, že se toto chování bude opakovat a nebude jen jednorázové.
Někteří záškoláci si uvědomovali, že přišli o důležitou látku a výklad jim nadále chyběl. Jiní toto nepociťovali a našli se dokonce tři žáci, kteří se díky záškoláctví zlepšili, protože v nově získaném čase se mohli věnovat učení, které si přizpůsobili svým potřebám.
Žáci i učitelé se shodovali, že záškoláci hůře zapadají do kolektivu, ztrácí přátele a jsou ohroženi zapadnutím do špatné party. Záškoláci přiznávali, že si hledají kamarády mezi jinými záškoláky, a to i z cizích škol.
Učitelé uváděli významný pokles sebedůvěry u záškoláků. Ti nemají rutinu, čímž ztrácí potřebnou jistotu. To se může projevovat v osobnostních změnách manifestujících se např. rušivým chováním během vyučování. Záškoláci se na ulici často stýkají s jinou věkovou kategorií, skrze kterou získávají jiný pohled na svět. Ve škole pak mají problémy s disciplínou, udržováním režimu a později i s pracovními návyky.
Ostatní žáci se většinou od záškoláků distancují, nechtějí s nimi mít nic společného.
Vadí jim, že narušují hodiny, nesnaží se nebo kazí společné aktivity. Neradi dávají záškolákům opisovat své poznámky, cítí to jako nefér. Mají pocit, že jim záškoláci kazí jejich vyučování. Někdy mohou záškoláci navádět ostatní děti ke stejnému chování, které se pak ve třídě rozšíří.
Učitelé se musí neustále věnovat záškolákům, protože jsou pozadu. Narušuje jim to a ztěžuje plánování hodin. Záškoláci mají také problémy s disciplínou a ruší v průběhu hodin. Učitelé je nemůžou zapojovat do společných třídních aktivit v takové míře jako ostatní studenty. Problémy vzniklé při vyučování mohou vést na straně učitelů k pochybnostem o vlastních kompetencích, vhodnosti pro toto povolání a v konečném důsledku mohou vést až k syndromu vyhoření.
MOŽNÁ ŘEŠENÍ
Doposud jsem se věnovala příčinám a dopadům záškoláctví a nyní přistoupím k možnostem řešení tohoto komplexního problému. Představím několik výzkumů, které navrhují konkrétní řešení ověřená v praxi.
V roce 2002 byl v USA
proveden průzkum
(Epstein, Sheldon, 2002), který mapoval, jaké metody boje proti záškoláctví oslovené školy využívají a nakolik tyto metody fungují. Průzkumu se účastnilo celkem 18 škol, které na úvod poskytly obecné informace o umístění školy, její velikosti, demografických charakteristikách žáků, počtu zameškaných hodin za období tří let a zda podnikly nějaké kroky zaměřené na rodiče a komunitu pro zlepšení docházky. Školy vybíraly z nabídky intervencí, kde byla opatření jako: odměňování studentů za zlepšení docházky; telefonování domů při nepřítomnosti žáka; docházení domů za chronickými záškoláky; poskytování informací ohledně docházky; organizování workshopů zaměřených na problematiku záškoláctví; posílání chronických záškoláků na sezení; využívání soudního systému pro zvládání závažných problémů s docházkou. Pokud školy v minulosti použily některá tato opatření, měly dále uvést, do jaké míry pomohla ke zlepšení docházky [na škále 0 (nejméně účinné) – 3 (nejvíce účinné)].
Výsledky ukázaly, že všechny intervence z nabídky skórovaly mezi hodnotami 2 a 3. V praxi se jako nejefektivnější ukázalo přiřadit záškolákovi úředníka, který měl monitorovat jeho docházku a informovat o ní zainteresované
osoby; odměňování žáků za zlepšení docházky; využívání výchovných poradců či komunikování s rodiči záškoláků.
Jako velmi účinné se ukázaly volnočasové aktivity zajišťované školou.
Výsledky průzkumu mimo jiné odhalily, že horší docházka byla na školách, kde bylo větší procento ekonomicky slabších žáků. Větší míra záškoláctví se objevovala u žáků bydlících dále než jednu míli od školy.
Jak jsem již zmínila, efektivní metodou boje proti záškoláctví je odměňování záškoláků za zlepšení docházky.Toto tvrzení podporuje i Baker (2000), který uvádí, že tresty nezlepšují docházku, naopak ji mohou ještě zhoršovat. Sám navrhl a v praxi ověřil úspěšnou strategii práce se záškoláky.
Pro svůj výzkum si zvolil jednu americkou základní školu, ve které měli studenti problémy s docházkou. Utvořil dvě skupiny, první tvořilo 8 žáků prvních a druhých tříd, druhou pak 6 žáků třetích, čtvrtých a pátých tříd. Obě skupiny se scházely jednou týdně po dobu čtyř měsíců.
Program skupin byl odlišný.
U mladších žáků byl kladen důraz na hravost a společné aktivity.
Např. dohromady namalovali plakát se svými jmény, u kterých si každé ráno odškrtli docházku. Každý týden dělali aktivity zaměřené na eliminaci pozdních příchodů, tedy především organizování ranní rutiny před odchodem do školy. Dále hráli hry na rozvíjení kolektivu a vztahů v něm. Byl také kladen důraz na budování zdravého sebevědomí, které děti nezískaly doma.
Starší žáci probírali problémy, které mají s chozením do školy a jak tyto problémy mohou řešit.
Pedagogové se zaměřili na zvyšování motivace pro docházku, budování důvěry a skupinové koheze a také posilování schopností správně řešit vzniklé problémy. Žáci v obou skupinách si každý týden stanovili cíl, nakolik chtějí v dalším týdnu zlepšit svou docházku. Splněním těchto cílů došlo k posílení kladného vztahu ke škole a vzdělávání obecně a také k nárůstu sebevědomí účastnících se studentů.
Výsledky této intervence byly velmi pozitivní. 13 ze 14 žáků se v průběhu trvání skupin zlepšilo ve své docházce. Všichni žáci změnili své postoje vůči škole a vzdělání k lepšímu. U všech žáků došlo také ke zvýšení sebevědomí jak ve vztahu ke školním úkolům, tak v interakci se spolužáky. Vedlejším výsledkem skupin byly dokonce zlepšené studijní výsledky bývalých záškoláků.
Poměrně náročný přístup řešení záškoláctví realizovali DeSocio, VanCura, Nelson, Hewitt, Kitzman a Cole (2007). Vycházeli z dvou hlavních příčin záškoláctví vybrané komunity, jimiž byly
zdravotní problémy žáků a nepříznivé klima ve škole.
Intervence proběhla na druhém stupni v jedné anglické škole v období od ledna do června roku 2001. Vybrána škola měla mnoho problémů s docházkou, většina žáků pocházela z ekonomicky slabých poměrů až chudoby, 50 % žáků devátých tříd muselo zpravidla devátou třídu opakovat.
Žáci
pro intervenční program
byli vybráni podle následujících kritérií: maximální věk 16 let a minimálně 15 neomluvených hodin v minulém školním roce.
Takovýchto žáků bylo 103 a byli náhodně rozděleni do kontrolní a experimentální skupiny. Z celkového počtu 103 studentů se 37 studentů z nejrůznějších důvodů (nejčastěji studenti neodpovídali na telefonáty nebo nebyli doma na předem domluvené schůzky) intervence neúčastnilo.
Prvním problémem školy byla absence kvůli nejrůznějším zdravotním problémům, které nebyly rodinou ani žáky řešeny. Proto bylo třeba, aby škola nabízela alespoň základní zdravotní péči pro studenty, např. v podobě přidružených pracovišť. Zápis do těchto pracovišť byl dobrovolný a byl pro něj potřeba souhlas rodičů.
V centru byl jak pediatr, tak psychiatr, kteří měli provést prohlídku a s pomocí studenty vyplněných dotazníků vyhodnocovat možná rizika záškoláctví. Nejčastěji zmiňovanými problémy v dotaznících byly depresivní nálada; problémy se spánkem; bezmoc nad svým životem;
někteří žáci dokonce uvedli, že se v minulosti pokusili o sebevraždu. Většina žáků uvedla problémy se zvládáním vzteku; 35 % žáků uvedlo smrt v blízké rodině v uplynulém roce; 31 % se přestěhovalo; 17 % uteklo z domova.
Mnozí žáci uváděli, že by rádi chodili do školy, ale že nároky jsou na ně příliš vysoké a učitelé jim dokonce naznačili, že do školy nemají chodit, protože stejně do dalšího ročníku neprojdou
. Někteří žáci nemohli chodit do školy, protože se museli starat o domácnost.
Druhým bodem intervence se stala snaha navázat kladný vztah mezi učiteli a problémovými žáky. Tato část probíhala formou mentoringu mezi zmíněnými osobami. Mentoři byli vybráni z řad učitelů na základě krátkého motivačního dopisu. Celkem jich v dané škole bylo sedm. Každému mentorovi bylo náhodně přiřazeno čtyři až pět žáků, se kterými měl pracovat.
Úkolem mentorů bylo navázat osobní vztah s každým žákem, každý den ve škole ho kontaktovat a případně řešit jeho nepřítomnost.
Mentoři také sledovali zájmy žáků a mohli udělovat školní granty na podporu nadaných žáků. Mentoři se pravidelně dvakrát týdně scházeli s žáky, pomáhali jim s domácími úkoly, navazovali s nimi vztahy. Dalším z úkolů mentorů byla mediace konfliktů mezi žáky a jejich učiteli.
Celý projekt zastřešoval koordinátor projektu, jehož úkolem bylo navazovat vztahy jak s žáky, tak s mentory a v neposlední řadě i s rodiči záškoláků.
Výsledek této intervence byl pozitivní. Jen 2 z 29 žáků z experimentální skupiny odešlo ze školy, zatímco z kontrolní skupiny to bylo 11 z 37 žáků. Ze skupiny 37 žáků, kteří se intervence z nejrůznějších důvodů nemohli účastnit, jich odešlo ze školy 6.
U záškoláků došlo k výraznému poklesu zameškaných hodin.
Jak jsem již zmínila, náplní práce mentorů byla mimo jiné i mediace konfliktů mezi učiteli a žáky. Mediaci jako vhodný prostředek zvládání záškoláctví vidí i Lindstadt (2005).
Mediace je proces, kdy neutrální třetí strana, která nemá pozici autority, řeší konflikt mezi dvěma stranami. Je alternativním řešením k punitivním opatřením proti záškoláctví, které neřeší příčiny, ale často jen dostanou záškoláky zpět do lavic.
To však často znamená, že jsou žáci přítomni jen fyzicky, nikoli psychicky.
Mediace odkrývá příčiny, a tím umožňuje následné řešení.
Jednou z výhod mediace je její flexibilita. Může být využita na široké spektrum problémů, stačí ji modifikovat. Podmínkou mediace je, že
musí být dobrovolná z obou stran.
Mediátor nenařizuje žádná opatření, ta musí vzejít od dohadujících se stran, tedy školy a žáka.
Podobně k situaci přistupují výzkumníci Enea a Dafinoiu (2009), kteří pojali svůj program řešení záškoláctví jako intervenci pomocí motivačních rozhovorů zaměřených na hledání řešení. Jejich intervence probíhala v období od března do června 2007, při frekvenci 8 skupinových sezení týdně. Záškoláci ve věku 16–17 let byli náhodně rozděleni do kontrolní a experimentální skupiny (po 19 žácích).
Techniky používané při intervenci byly dvojího typu. První se zabývaly stimulací vnitřní motivace záškoláků, tedy motivační rozhovory a poradenství zaměřené na hledání konkrétních řešení. Druhou součástí intervence byly techniky zaměřené na posilování žádoucího chování, postupné přibližování se tomuto chování, trénink asertivity či uzavírání kontraktů s rodiči.
Motivační rozhovor byl zaměřen převážně na ambivalenci v přístupu k záškoláctví.
Záškoláci vidí jak výhody, tak nevýhody svého chování a je třeba, aby nevýhody vnímali silněji.
Základními principy motivačního rozhovoru bylo
vyjadřování empatie
(převzato z terapie orientované na klienta),
vývoj diskrepance
(zvládání a překonávání ambivalence, otevírání se vůči změně) a
podpora self-efficacy
(posílení vnímané sebeúčinnosti, sebedůvěry). V přístupu k záškolákům byl kladen důraz na jejich aktivní účast na řešení vlastních problémů. Terapeut nebojoval proti klientovi, ale budoval s ním vztah a spolupracoval na řešení problémů.
Záškoláci obecně nejsou připraveni na náhlé změny, které po nich učitelé vyžadují, a proto jsou lepší pomalé a postupné změny, pomocí kterých se za čas dostaví požadované chování. Ideální je tedy společně si vytyčovat dosažitelné cíle a klást důraz na úspěchy.
Výsledky této intervence byly velmi pozitivní. U experimentální skupiny došlo k poklesu záškoláctví o 61 %, u kontrolní skupiny k poklesu nedošlo.
Doposud jsem se věnovala výzkumům, které řeší existující příčiny záškoláctví, a tím snižují jejich procento. Nyní
představím výzkum, který nepracuje s původními příčinami záškoláctví, a přesto jsou jeho výsledky úspěšné. Tento přístup je vhodný u škol, které se potýkají se záškoláctvím z nedbalosti, kde nejsou hlubší důvody pro nechození do školy.
Jedná se o výzkum Kena Reida (2003), který v něm popisuje tzv. schéma semaforu. Žáci účastnící se výzkumu byli rozděleni do čtyř barevných skupin podle závažnosti problémů s docházkou. Zelenou skupinu tvořili žáci, kteří žádné problémy neměli. Žlutá skupina sestávala z žáků, kteří občas chyběli. Modrou skupinu tvořili jedinci, jejichž přítomnost ve škole se pohybovala mezi 71 % a 84 %. Nejzávažnější, červená skupina byli žáci s absencí více než 30 % hodin.
Úkolem tohoto systému bylo postupně přesunout žáky ze závažnějších skupin absencí do těch méně závažných.
Žákům tento systém dával najevo, že jejich docházka je objektivně monitorována a záškoláctví není tolerováno. Při využívání tohoto systému je velmi důležité zajistit, aby byli všichni žáci a rodiče seznámeni s pravidly o monitorování docházky a také s následnými opatřeními při jejich nedodržování.
Z empirie vyplývá, že je tento systém relativně funkční. Mezi žáky panuje soutěživost o posunutí se do kategorie méně závažných absencí, nechtějí nést nálepku záškoláků. Škola podporuje žáky ve snahách se zlepšovat a odměňuje např. ty s největším zlepšením docházky za daný měsíc. Tento systém je přehledný a velmi flexibilní. Jednotlivé školy si ho mohou přizpůsobovat podle vlastních potřeb.
Tento
systém může mít také podobu barevných karet založených na stejném principu jako ve fotbale.
Za první závažný přestupek dostane žák žlutou kartu, za druhý závažný přestupek dostane modrou kartu a za třetí závažný přestupek pak kartu červenou a je vyloučen ze školy. Tato metoda je žákům srozumitelná, vědí, co mohou očekávat.
Rok po publikování schématu semaforu přišel jeho autor s rozpracovanějším projektem, tzv. SSTG schématem (Secondary School Three group) (Reid, 2004). Schéma SSTG se skládá ze tří úrovní monitorování školní docházky.Tento systém se uplatňuje ve Velké Británii na tzv. secondary schools, které navštěvují žáci od 11 do 18 let. Podle údajů o docházce z nižšího stupně se žáci rozdělí do tří skupin podle závažnosti záškoláctví. Každá úroveň tohoto systému využívá jiných osob pro intervenci se záškoláky.
Nejzávažnější případy záškoláctví spadají pod tzv. governors attendance panel, který sestává z ředitele školy, třídního učitele záškoláka či jiných zaměstnanců školy.
Schází se jak s žákem, tak s jeho rodiči čtyřikrát za rok. Úkolem governors attendance panel je vyslat jasný signál, že záškoláctví je problém, který škola nebude tolerovat, a je třeba s ním něco dělat. Na setkání se probírá objem zameškané docházky, možné důvody a návrh možných řešení.
Méně závažný typ záškoláctví je řešen na úrovni tzv. attendance support panel, který se schází podle individuálních potřeb žáků.
Na této úrovni se schůzek nemusí účastnit rodiče. Tento typ intervence může být užitečný v případech, kdy je záškoláctví projevem závažných sociálních, psychologických nebo behaviorálních problémů. Setkání jsou zaměřena na prevenci záškoláctví a poskytnutí podpory i ve formě snížených nároků na školní výkon.
Do poslední skupiny spadají
žáci, u kterých je riziko, že by se mohli dostat do dvou předcházejících skupin.
Jsou to zpravidla žáci se specifickými poruchami učení, problematickým chováním nebo nepříznivým rodinným zázemím. Tato úroveň se nazývá tzv.
progress review panel.
Mohou sem patřit i žáci, kteří z nejrůznějších důvody byli delší dobu mimo školu a potřebují dohnat spolužáky. Setkání se řídí individuálními potřebami žáků, mohou probíhat i skupinově s více žáky najednou.
Čím dříve dojde k využití SSTG schématu, tím lépe.
Systém je propustný a může docházet k posunu žáků z jedné skupiny do druhé, eventuálně mimo potřebnou kontrolu. Po zavedení tohoto schématu došlo v různé míře ke zlepšení nejen docházky, ale i testových výsledků škol. Působivé jsou také kazuistiky, ve kterých se dozvídáme, jak tento systém pomohl konkrétním žákům v jejich školním i budoucím životě.
PROBLEMATIKA ZÁŠKOLÁCTVÍ V ČESKÉ REPUBLICE
V České republice jsou pravidla pro zacházení se záškoláky stanovena ve školních řádech, které vycházejí z příslušného metodického pokynu Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy, vydaného pod č. j. 10 194/2002-14, k jednotnému postupu při uvolňování a omlouvání žáků z vyučování, prevenci a postihu záškoláctví. (www.zkola.cz[2012-01-04])
Nově mají k boji proti záškoláctví sloužit i smlouvy mezi rodiči a školou
. Pilotní ověřování projektu bylo spuštěno v září roku 2011 a od 1. září 2012 mají být smlouvy zavedeny plošně do škol. Smlouva má sloužit jako metodika a určovat postup pro zvládání problémů, mimo jiné i záškoláctví (www.ceskaskola.cz[2012-01-04]).
ZÁVĚR
Účelem tohoto článku bylo seznámit čtenáře s nově publikovanými výzkumy o problematice záškoláctví. Doufám, že jsem postihla důležité aspekty a ukázala, že existují řešení, která se dají využít i na českých školách.
ZDROJE
 
BAKER, D. Using Groups to Reduce Elementary School Absenteeism. Social Work in Education. 2000, 22, s. 46–53.
 
DeSOCIO, J., VanCURA, M., NELSON, L., HEWITT, G., KITZMAN, H., COLE, R. Engaging Truant Adolescents: Results From a Multifaceted Intervention Pilot. Preventing School Failure. 2007, 51, s. 3–9.
 
ENEA, V., DAFINOIU, I. Motivational/solution-focused Intervention for Reducing School Truancy Among Adolescents. Journal of Cognitive and Behavioral Psychotherapies. 2009, 9, s. 185–198.
 
EPSTEIN, J., SHELDON, S. Present and Accounted for: Improving Student Attendance Through Family and Community Involvement. Journal of Educational Research. 2002, 95, s. 308–318.
 
LINDSTADT, M. A. Emloying Mediation to Approach Truants. Family Court Review. 2005, 43, s. 303–322.
 
REID, K. Strategic Approaches to Tackling School Absenteeism and Truancy: the Traffic Lights (TL) Scheme.
Educational Review.
2003, 55, s. 305–321.
 
REID, K. A Long-term Strategic Approach to Tackling Truancy and Absenteeism from Schools: the SSTG Scheme. British Journal of Guidance & Counselling. 2004, 32, s. 57–74.
 
REID, K. The Causes, Views and Traits of School Absenteeism and Truancy. Research in Education. 2005, 74, s. 59–82.
 
REID, K. The Causes of Non-attendance: an Empirical Study.
Educational Review.
2008, 60, s. 345–357.
 
SOUTHWELL, N. Truants on Truancy – a Badness or a Valuable Indicator of Unmet Special Educational Needs? British Journal of Special Education. 2006, 33, s. 91–97.
 
STOVER, D. New Ways, More Reasons to Fight Truancy. Education Digest. 2005, 70, s. 48–51.
 
WILSON, V., MALCOLM, H., EDWARD, S., DAVIDSON, J. ´Bunking off´: the Impact of Truancy on Pupils and Teachers. British Educational Research Journal. 2008, 34, s. 1–17.
 
ZHANG, M. Don´t Blame the Parents.
Community Care
. 2005, 1554, s. 28–29.
Internetové zdroje
 
KLUMPNEROVÁ, L. Záškoláctví. In:
www.zkola.cz
[online]. 6. 10. 2009 [cit. 2012-01-08]. Dostupné z: http://www.zkola.cz/zkedu/rodiceaverejnost/socialnepatologickejevyajejichprevence/zaskolactvi/30276.aspx
 
Záškoláctví – tradiční jev.
www.zkola.cz
[online]. [cit. 2012-01-04]. Dostupné z: http://www.zkola.cz/zkedu/rodiceaverejnost/socialnepatologickejevyajejichprevence/zaskolactvi/2093.aspx
 
Ministr Dobeš: Smlouvy s rodiči pomáhají rodině i škole. Tisková zpráva. In:
www.ceskaskola.cz
[online]. 3. 11. 2011 [cit. 2012-01-04]. Dostupné z: http://www.ceskaskola.cz/2011/11/ministr-dobes-smlouvy-s-rodici-pomahaji.html

Související dokumenty

Pracovní situace

Může škola požadovat peníze za opotřebení učebnic?
Doprovod žáka do nemocnice
Žákovská a studentská samospráva
Změna ve vyplňování záznamů o úrazech
Zákonný zástupce
Školy s rozšířenou výukou
Krizový plán jako součást interní dokumentace školy
Bezpečnostní plán jako součást interní dokumentace školy
Žádost o individuální (domácí) vzdělávání
Přiznání svéprávnosti nezletilému dle nového občanského zákoníku
Metodické doporučení MŠMT pro práci s Individuálním výchovným programem v rámci řešení rizikového chování žáků
Zdravotní způsobilost k tělesné výchově
Výchovná opatření a jejich zveřejňování
Zpracovávání osobních údajů v podobě výsledků vzdělávání
Mimoškolní akce školy – účastníci akce
Záškoláctví a skryté záškoláctví - jak mu předcházet
Zákon o mimořádném ředitelském volnu a mimořádném vzdělávání distančním způsobem v souvislostech
Neshody při žádosti o odklad povinné školní docházky
Přijímání ke vzdělávání cizinců, vzdělávání cizinců, ukončování vzdělávání cizinců
Aktualizace školního řádu základní školy na základě právních předpisů (2020/2022)

Poradna

Výuka Aj
Problémy ve třídě
Odpovědnost školy za škodu - odpověď na dotaz
Dozor při odvozu do nemocnice - odborná poradna, odpověď na dotaz
Počet žáků ve třídě
Poplatky za ŠD při rotační výuce
Žák v zahraničí