Dagmar Grauová je učitelka na učilišti a také bývalá inspektorka České školní inspekce.
O vzdělávání na středních odborných učilištích v české společnosti existuje mnoho mýtů, a i proto se Dagmar stala hostem jedné z nejnovějších epizod podcastu Hovory z kabinetu. Díky svým pedagogickým zkušenostem může mnohé z mýtů úspěšně vyvracet. S jakými studenty a žáky se na „učňáku“ můžeme potkat? Které vyučovací metody podle Dagmar při práci se žáky fungují? A co že je to vlastně s těmi rohlíky v nadpise?
„Mrzí mě, že kromě kuchařů nevidím ve veřejném prostoru žádnou propagaci dalších řemesel,“ říká na začátku rozhovoru Dagmar Grauová. Profese kuchaře je často medializována například v televizních show, ale je těžké něco podobného najít i pro ostatní povolání, kterým se člověk může na učilišti vyučit.
„Řemeslo u nás není propagováno jako něco, s čím by člověk mohl spojit svou budoucnost,“ vysvětluje svůj postoj. Dle jejích slov je to i jeden z důvodů, proč „učňáky“ nemají tu nejlepší pověst. „Mám pocit, že manuální práce u nás je kategorie druhá. Nejsem zastánce toho, aby Česko bylo jedna velká montovna, ale měli bychom na školách lépe pracovat s volbou povolání.“
Objevují se pak přesvědčení, že „když nejdeš na ‚gympl‘, jsi druhořadý, když nemáš maturitu, jsi druhořadý zrovna tak“. „Žáci si takový pohled na sebe nesou už ze základní školy, protože na ně tímto způsobem bylo nahlíženo v komunitě, ve které si pohybovali.“
S učilišti je také spojeno mnoho dalších mýtů, z nichž některé Dagmar během rozhovoru sama vyjmenovává: „Že tam chodí jen hloupé děti, ne tolik ambiciózní děti a děti z méně podnětného socioekonomického prostředí.“ Je ale důležité vědět, že tento popis se může týkat jen některých z nich: „Někteří si opravdu myslí, že školu k životu nepotřebují. Jiní jsou ale hodně motivovaní, chtějí si dodělat maturitu a někteří uvažují o vysoké škole. Měla jsem dost studentů, kteří se o učení opravdu začali starat a začali dělat práci navíc.“
Co mi ve škole funguje?
Jednou z metod, které Dagmar při práci se žáky ráda využívá, jsou gradované úlohy. Tedy typy úloh, u kterých vytvoříte několik úrovní obtížnosti, a žáci si sami mohou vybrat, kterou chtějí splnit. „Zpočátku to vůbec nefungovalo,“ vzpomíná Dagmar, ale zároveň dodává, že je to věc, u které se člověku vyplatí mít dostatek trpělivosti. „Když je tvořím, začínámu tvorby nejtěžší úrovně a poté ubírám na náročnosti.“ Tím se proces přípravy o něco zlehčí.
Se žáky také pracuje na tzv. profilech, které si mohou založit do desek a třeba použít při pohovoru na pracovní místo. „Poprosila jsem všechny své žáky, aby do svého portfolia zpracovali svůj profil. Mohou v něm popsat, v čem jsou dobří, čeho si na sobě cení nebo v čem potřebují podporu. A nosí mi opravdu povedené práce,“ neskrývá svou upřímnou radost z dobře odvedené práce svých žáků Dagmar Grauová. „Je také skvělé, že o sobě umějí psát v pozitivním smyslu.“ To totiž pro žáky na jakémkoliv typu škol není přirozené.
Originální způsob práce využívá Dagmar například i v hodinách ekonomie: „Omlouvám se dopředu všem ekonomům, ale já ekonomii vysvětluji pomocí rohlíku,“ popisuje s úsměvem. A v tomto případě se nejedná o známý e-shop s potravinami, ale opravdu o obyčejný kus pečiva. Jak je něco takového možné? „V ekonomii jsme začínali potřebami – lidé mají potřebu obstarat si jídlo, proto právě zmiňovaný rohlík. Díky rohlíku jsme si ale vysvětlili i výrobní faktory, ekonomické subjekty, fungování trhu a tak dále… A na konci roku jsem šla do školy obtěžkána asi šedesáti kusy rohlíků a rozdávala jsem je žákům za odměnu,“ pobaveně vypráví Dagmar svou zkušenost z vyučování. Snaží se ovšem reagovat i na aktuální témata: nedávno se se žáky ve třídě bavili například o „rouškovném“ pro důchodce. „Třídu jsem rozdělila na dva tábory, jeden měl obhajovat argumenty, proč je takový nápad dobrý, a druhý, proč to tak šťastný nápad není.“
Dagmar se snaží své žáky motivovat ke vzdělávání a posouvání se kupředu. Jaká byla vlastně její vlastní motivace pro výběr kariéry učitelky?
„Jsem ze severní Moravy a tam máte víceméně jen dvě možnosti – buď půjdete na pajdák, nebo půjdete na Vysokou školu báňskou do Ostravy. U nás v rodině jsme neměli žádného učitele, tak se mi líbila myšlenka, že bych dělala něco neotřelého. A taky jsem milovala své paní učitelky na základce. Zažila jsem učitele, které stálo za to následovat. Dávali mi najevo, jak moc je pro ně důležité to, co učí,“ popisuje svou cestu za učitelskou katedru Dagmar Grauová.
„Měla jsem také velké štěstí na žáky, od kterých jsem se mohla učit. Když jsem špatně položila otázku, vždy se našel žák, který mi to řekl. Řekl mi, že takhle se rozhodně ptát nemůžu, a tím mě vrátil do reality. Někdy mě to samozřejmě naštvalo, ale potom s odstupem jsem musela uznat, že měl pravdu.“
I kdyby však všichni učitelé byli motivovaní a úspěšní tak jako právě Dagmar, nestačí to k tomu, abychom vzdělání na „učňácích“ posunuli na úroveň, na které si zaslouží být. V prvopočátku tohoto problému podle Dagmar stojí otázka, jakou máme pro tyto školy politickou zakázku: S jakými očekáváními zřizovatel školu zakládá?
V dalším kroku pak učilištím může napomoci i pohled společnosti. „Nesmíme školu vidět jen jako přípravu na práci, na profesní život, protože ani netušíme, jak bude pracovní trh vypadat za pět let, natož za více let. Proto se ve svých hodinách snažím o nastavování hodnot, získávání kompetencí. Chci, aby se žáci dokázali úspěšně orientovat ve světě i v momentě, kdy práci, na kterou se nyní vyučují, třeba jednoho dne nahradí roboti,“ dodává nakonec Dagmar Grauová.
S jakým pohledem přistupujete k vzdělání na učňácích vy?A které mýty vám již byly úspěšně vyvráceny?
Episodu podcastu
Hovory z kabinetu
, na základě které tento text vznikl, si můžete poslechnout na Spotify, Apple Podcasts nebo prostřednictvím dalších podcastových aplikací. Bližší informace můžete získávat i na sociálních sítích – na Facebooku a na Twitteru.