Kdy rozhoduje a kdy nerozhoduje ředitel střední školy o vzdělávání žáka podle individuálního vzdělávacího plánu?

K pochopení toho, co se od září 2016 s IVP změnilo, je dobré se vrátit do první poloviny 80. let minulého století. Pojem individuální vzdělávací plán se poprvé objevuje v českém právním řádu až se školským zákonem z roku 2004(č. 561/2004 Sb.). Jde tedy formálně o věc poměrně novou, fakticky se však jedná o nástupce individuálního studijního plánu (dále jen „ISP“). Ten znal už školský zákon z roku 1984 (č. 29/1984 Sb.). Předcházející školské zákony od roku 1948 do roku 1960 neobsahují nic, co by alespoň částečně funkci IVP/ISP plnilo.

Co se týče ISP, školský zákon z roku 1984 ho nijak nedefinoval neboli neříkal, co to je. Současně však alespoň uváděl, že jeho smyslem je zvláštní organizace a délka studia mimořádně nadaných v průběhu středoškolského studia, kterým může ředitel školy v odůvodněných případech povolit vzdělávání podle ISP (§ 42). Prováděcí vyhláška č. 124/1984 Sb. pak specifikovala, že se ISP používá pro účely přípravy a vykonání zkoušek (§ 5 odst. 5). Podle této vyhlášky bylo tedy historicky možné mít ISP jen v době studia na střední škole a jen s povolením ředitele školy, kterému musela v tomto případě předcházet žádost zákonných zástupců mimořádně nadaného středoškoláka. Před rokem 2004 se tak nebylo možné podle ISP vzdělávat na školách základních. Na školách středních mohl být ISP užívaný pouze pro účely přípravy a skládání zkoušek mimořádně nadaných. Prakticky tak byl ISP jen nástrojem pro akceleraci mimořádně nadaných při studiu, tj. šlo jen o výjimku při organizaci výuky.

Přibližně po dvaceti letech přejal v roce 2004 tento model ISP s formálním označením IVP i současný školský zákon. Stále šlo o pouhou organizační úpravu při vzdělávání, nově ho však bylo možné používat i pro organizaci vzdělávání dětí se speciálními vzdělávacími potřebami (dále jen „SVP“), a to i v základních školách, tj. při plnění povinné školní docházky. Toto vše se změnilo po necelých dvanácti letech 1. září 2016.

Od 1. září 2016 začala platit nová pravidla pro vzdělávání podle IVP obsažená v tzv. inkluzivní novele školského zákona (č. 82/2015 Sb.). Jde o změnu, která zavedla v § 16 odst. 2 písm. f) školského zákona nový druh IVP – IVP jako podpůrné opatření. Další změna pravidel o IVP, která platí také od 1. září 2016, je obsažená v novele zákona o podpoře sportu (č. 115/2001 Sb. a č. 230/2016 Sb.): nově zavedla povinnost ředitelů středních a vyšších odborných škol povolit vzdělávání podle IVP, protože výslovně uvádí, že ředitel střední a vyšší odborné školy (nová poslední věta § 18 školského zákona).

Ředitel žádné školy tak od 1. září 2016 nerozhoduje o vzdělávání podle IVP a ani ho nepovoluje, pokud jde o IVP jako podpůrné opatření podle § 16 odst. 2 písm. f) školského zákona. To je přiznané dítěti v rozhodnutí ŠPZ (dokument „Doporučení ke vzdělávání žáka se SVP ve škole“) z důvodů speciálních vzdělávacích potřeb včetně mimořádnéhonadání – toto zjišťovat / identifikovat a podle vzdělávacích potřeb přiznat potřebná podpůrná opatření je pravomocí ŠPZ. Na vzdělávání podle IVP coby podpůrného opatření má pak dítě právní nárok a škola je povinna vzdělávání podle IVP zajistit. Potřebný je pouze písemný informovaný souhlas zákonného zástupce udělený v části VIII. rozhodnutí ŠPZ. Rozhodnutí ŠPZ není rozhodnutím či pokynem jako aktem řízení, ale rozhodnutím, kterým se přiznává dítěti právo na konkrétní podpůrná opatření a povinnost školy tato podpůrná opatření žákovi poskytovat. V tomto případě tedy není potřeba, aby zákonní zástupci podávali žádost o povolení vzdělávat se podle IVP a ředitel školy dokonce ani nesmí o IVP coby podpůrném opatření rozhodovat. Proto není potřebné vyplňovat část VII. rozhodnutí ŠPZ.

IVP podle § 18 školského zákona je tak na středních a vyšších odborných školách i po 1. září 2016 možné použít pouze k úpravě organizace vzdělávání. Nejde o IVP jako podpůrné opatření podle § 16 odst. 2 písm. f) školského zákona a nejde tedy ani o IVP mimořádně nadaných, jak ho nesprávně označuje vyhláška č. 27/2016 Sb. (§ 28), protože tato část vyhlášky provádí § 18 školského zákona, tedy IVP organizační, který se podle předcházející právní úpravy využíval i pro mimořádně nadané. I ti však mají mít nově takový IVP, který odpovídá jejich vzdělávacím potřebám, nikoli formálnímu označení v podzákonném právním předpise.

Ředitel střední a vyšší odborné školy, tj. ne základní, nerozhoduje o vzdělávání podle IVP ani v případě, kdy je dítě, zjednodušeně řečeno, formálním sportovním reprezentantem České republiky. V tomto případě ředitel školy pouze povolí vzdělávání podle IVP na základě potvrzení sportovní organizace, která – slovy zákona – zastupuje konkrétní sportovní odvětví, v němž je dítě sportovním reprezentantem.

Naopak ředitel střední a vyšší odborné školy, tj. opět ne základní, i nadále rozhoduje o povolení či nepovolení vzdělávat se podle IVP z „jiných závažných důvodů“ podle § 18 školského zákona. V tomto jediném případě jde o plnou rozhodovací pravomoc ředitele školy, která s sebou současně nese i plnou odpovědnost za posouzení závažnosti jiných důvodů k tomu, aby ředitel žádosti zákonných zástupců buď vyhověl, nebo ji s náležitým odůvodněním zamítl.

Nová pravidla týkající se IVP zůstala nepovšimnuta několik měsíců. Situace se začala měnit až s prvními zkušenostmi škol s realizací podpůrných opatření obsažených v rozhodnutích ŠPZ, která obsahovala i vzdělávání podle IVP. Praxe škol – a není rozhodující, jestli jde o školu střední, nebo školu jiného stupně – se začala rozvíjet dvěma základními směry. Jeden směr upustil od podávání žádostí zákonných zástupců o povolení vzdělávání podle IVP a quasirozhodnutí(?) ředitele školy, druhý směr naopak postupuje stejně jako před 1. zářím 2016, tj. vzdělávání podle IVP bez ohledu na důvod potřeby předchází žádost zákonných zástupců a rozhodnutí ředitele školy o povolení vzdělávání podle IVP.

V prvním případě si školy všimly „něčeho nového“ a vlastní systémovou prací se dobraly k závěru, že pokud je IVP v rozhodnutí ŠPZ podpůrné opatření ve druhém a vyšším stupni a podle školského zákona rozhodování o podpůrných opatřeních ve druhém a vyšším stupni náleží nově do pravomoci ŠPZ, není potřeba, aby o již rozhodnutou věc zákonní zástupci žádali ředitele školy a ten o této rozhodnuté věci „rozhodoval“, když navíc ani rozhodovat nemá, protože jdeo pravomoc někoho jiného. Školy tak v případě dětí, které mají přiznáno IVP v rozhodnutí ŠPZ, nepožadují po zákonných zástupcích podání žádosti o povolení vzdělávání podle IVP, ředitelé škol o povolení nerozhodují, protože už rozhodlo ŠPZ a vzdělávání podle IVP školy dětem poskytují na základě písemného informovaného souhlasu zákonných zástupcůs poskytováním podpůrných opatření v části VIII. rozhodnutí ŠPZ.

Ve druhém případě došlo k situaci, kdy dva velmi odlišné přístupy dospěly ke stejnému výsledku. Jedni se novými pravidly nezabývali a postupovali dosavadním způsobem. Druzí naopak pečlivě nastudovali vyhlášku č. 27/2016 Sb., podle níž i o IVP jako podpůrném opatření ve druhém a vyšším stupni rozhoduje ředitel školy na žádost zákonných zástupců dětí (§ 3). Výsledek je v obou případech shodný – postup odpovídající situaci před 1. zářím 2016 a současně i vyhlášce č. 27/2016 Sb., který je však v rozporu se školským zákonem. Ten má ale před vyhláškou, která je prováděcí právní předpis, přednost.

Na skutečnost, že právní úprava mechanismu poskytování IVP jako podpůrného opatření ve vyhlášce č. 27/2016 Sb. je v rozporu se školským zákonem, bylo Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy (dále jen „MŠMT“) upozorňováno při přípravě několika prvních novel vyhlášky č. 27/2016 Sb. Místo vypuštění žádosti zákonných zástupců a rozhodování ředitele školy o vzdělávání podle IVP však MŠMT doplnilo novelou č. 416/2017 Sb. formulář rozhodnutí ŠPZ (přílohač. 5 k vyhlášce) o část VII., která obsahuje žádost zákonného zástupce o povolení vzdělávání podle IVP, tedy o povolení toho IVP, o kterém už rozhodlo jako o nároku dítěte ŠPZ.

Při jedné z dalších změn vyhlášky č. 27/2016 Sb. pak skutečně došlo k vypuštění žádosti zákonných zástupců a rozhodování ředitele školy o vzdělávání podle IVP v § 3, ale jen z odst. 1. Ve zbývajícím textu § 3 zůstala potřeba žádosti zákonných zástupců a rozhodování ředitele školy o vzdělávání podle IVP zachována. Stejně tak zůstala zachována část VII. ve formuláři rozhodnutí ŠPZ, která obsahuje právě žádosto povolení vzdělávání podle IVP (?).

K další změně, kterou byl IVP doslova stižen, došlo od ledna 2020 novelou vyhláškyč. 27/2016 Sb. vyhláškou č. 196/2019 Sb. Do formuláře IVP (příloha č. 2 k vyhlášce) bylo doplněno poučení o tom, že . Tato změna v příloze vyhlášky je v rozporu nejen s textem samotné vyhlášky č. 27/2016 Sb., podle níž IVP toto poučení neobsahuje, ale je i v rozporu se školským zákonem. Důvody jsou přitom hned dva: Prvním je odpovědnost škol za vzdělávání, které uskutečňuje škola podle svého ŠVP a který zajišťují jej pedagogičtí pracovníci, ne zákonní zástupci (§ 3 odst. 2 a § 7 odst. 7 školského zákona). Tím druhým důvodem je povinnost škol poskytovat podpůrná opatření ve druhém a vyšším stupni jen s písemným informovaným souhlasem zákonného zástupce (§ 16 odst. 5 školského zákona), ne . Navíc i podle vyhlášky č. 27/2016 Sb. je za vypracování i realizaci IVP odpovědná škola, ne zákonný zástupce (§ 3 odst. 6). Podpis vypracovaného IVP tak není informovaný souhlas, ten už dal zákonný zástupce svým podpisem souhlasu s poskytováním podpůrných opatření v části VIII. rozhodnutí ŠPZ, ale pouhé potvrzení skutečnosti, že s ním byl zákonný zástupce seznámen.

Není tedy vůbec myslitelné, aby příloha prováděcího právního předpisu – formulář IVP – měnila zákonné vymezení odpovědnosti za průběh vzdělávání, tedy aby byla v rozporu se samotným školským zákonem. Touto úpravou tak formulář popřel i vlastní smysl existence formuláře obecně, totiž přehledně a jednotně dokumentovat vše, co je podle právních předpisů potřebné.

Přestože se může podle všeho dosud řečeného zdát, že jakákoli další změna vyhlášky č. 27/2016 Sb. může situaci dále jen komplikovat, není tomu tak hlavně proto, že právě jen další změna může napravit alespoň ty nesrovnalosti, kterými byla vyhláška č. 27/2016 Sb. v uplynulých letech postupně doplňována. Právní úprava IVP jako podpůrného opatření by měla být ponechána pouze ve vyhlášce č. 27/2016 Sb., která se vztahuje na všechny stupně vzdělávání.

Ve vztahu k vyhlášce č. 27/2016 by mělo jít o následující změny:

Naopak IVP „z jiných závažných důvodů“ podle § 18 by měl být ponechán jen ve vyhlášce č. 13/2005 Sb., o středoškolském vzdělávání, a měl by být doplněn o právní úpravu IVP sportovního reprezentanta ČR. Pokud by mělo být využito vzorového formuláře, bude nezbytné vyřešit hlavně rozdíl v důvodech, které vedou k povolení vzdělávání podle IVP na střední škole.

Tím, že lze IVP podle § 18 použít podle školského zákona pouze z důvodu více než dvouměsíční absence i na základní škole (§ 50 odst. 3), měla by být právě a jen z tohoto důvodu doplněna o právní úpravu IVP podle § 18 i vyhláškač. 48/2005 Sb., o základním vzdělávání. Protože však jde o zcela odlišný důvod k využití IVP podle § 18 a na jiném stupni vzdělávání, nejspíše nebude vhodné mít pro tento druh IVP jen jednu právní úpravu.

Po všem popsaném si přesto troufám říci, že vlastní právní úprava IVP ve školském zákoně patří k těm jednodušším záležitostem. Pokud by k nastíněným změnám skutečně někdy v budoucnu došlo, pak by se situace kolem všech druhů a důvodů vedoucích ke vzdělávání podle IVP stala podstatně přehlednější. Tím bychom byli osvobozeni od případů „legislativního křížení druhů“ jednotlivých IVP, jak tomu je v současnosti, nejvíce pak v případě formuláře IVP coby podpůrného opatření. To, co se s IVP děje v praxi, je jen následek snahy v podzákonných předpisech věci dovysvětlovat, doplňovat či zpřesňovat tak detailně, až se často dostaneme v lepším případě k popření smyslu závazných pravidel, v tom horším se pak stane podzákonná právní úprava a následněi praxe protizákonnou. Proto by bylo více než vhodné změnit i samotný školský zákon tak, aby byly oba druhy IVP důsledně rozlišeny a právo se tak stalo alespoň v tomto případě o něco srozumitelnější.