Odmlouvání a negativismus

Vydáno:

Odmlouvání, případně jakékoli odmítání podřídit se požadavkům vychovatele, bývá jedním z nejčastějších problémů, na které si rodiče, případně pedagogové, stěžují. Aby bylo možné s dětmi efektivně komunikovat, je třeba odhalit příčinu jejich negativního postoje a najít takové prostředky komunikace, které negativismus nebudou prohlubovat, ale naopak povedou k řešení situace.

Odmlouvání a negativismus
Mgr.
Eva
Kneblová
psycholožka
PROČ DĚTI ODMLOUVAJÍ
Prozaickým a logickým
důvodem k odmlouvání jsou situace, kdy se aktuální potřeby dítěte neshodují s potřebami vychovatele
(učitelka svolává děti k návratu ze zahrádky do školky, některé děti ještě chtějí zůstat venku). Krom toho mají děti zvýšenou tendenci k odmlouvání v těchto případech:
Příliš autoritativní výchova
Děti vychovávané výrazně autoritativně obvykle mívají pouze minimální prostor pro jakoukoli svou invenci.
Vychovatel se příliš nezajímá o jejich názory a potřeby.
Tyto děti se musí podřizovat pokynům „shora“, nechávají se vést. Dle osobního temperamentu a konkrétní situace se však už v předškolním věku mohou začít proti autoritě bouřit. Příkladem může být striktně autoritativně vedená holčička vyrůstající v domě, kde pořádek byl vždy prioritou. Při návštěvě u kamarádky, když matka nebyla přítomná, smetla tato dívenka hračky ze všech poliček v pokojíčku. Podobné je to s odmlouváním.
Vycítí-li dítě příležitost k sebeprosazení, chopí se jí vehementněji než dítě, které prostor k prosazení svých potřeb běžně dostává.
Příliš liberální výchova
Za odmlouváním nadměrně liberálně vychovávaných dětí stojí
absence pevných pravidel, nedostatek respektu, falešné sebevědomí a nejistota. Dítě počítá s tím, že se vychovatel často podřídí jeho potřebám, případně je zvyklé smlouvat.
Nedůslednost vychovatele způsobuje, že dítě požadavek nebere vážně nebo jen vyčkává, co bude dál.
Smlouvání, potažmo odmlouvání je u liberálně vychovávaných dětí jedním z nejtypičtějších komunikačních nešvarů.
Období vzdoru
Odmlouvání je u dětí ve věku kolem tří let zcela normálním vývojovým projevem.
Typický negativismus a opoziční chování je jedním ze způsobů, jakým tříleté děti vymezují svou osobnost vůči ostatním.
Dítě v „období vzdoru“ je prostě z principu proti všemu, co po něm vychovatel požaduje.
Vychovatel má v tomto směru velmi těžkou úlohu. Na jednu stranu musí dát přiměřený prostor pro to, aby si dítě skutečně ověřilo svou schopnost ovlivňovat dění kolem sebe. Na druhou stranu jej však musí citlivě usměrňovat a vést k respektu k potřebám ostatních. Obecně není možno tuto hranici vymezit. Vychází vždy z kontextu konkrétní situace, konkrétní interakce.
Nevhodný způsob komunikace
Opoziční postoj dítěte často bývá důsledkem nevhodného způsobu komunikace.
Je dobré podívat se na některé konfliktní situace očima dítěte, uvědomit si jeho pocity. Obrovskou roli v tomto samozřejmě hraje vztah dítěte k vychovateli a neverbální komunikace.
CO BLOKUJE KOMUNIKACI
Negativismus případně tendenci odmlouvat má dítě v situaci, kdy je
obviňováno
(„Zase sis neuklidil boty do skříňky.“),
zesměšňováno
nebo
ponižováno
(často i nevědomky např. použitím nelichotivé nebo dítětem nepříjemně vnímané nálepky či přezdívky: „Ty jsi náš posledňáček.“). Projev
nedůvěry
ze strany vychovatele, případně
negativně formulované pokyny
– dítě ví, že nemá šlapat do kaluží, vychovatel mu však „připomene“, aby do nich nešlapalo. Praxí ověřená skutečnost je, že dítě se kaluži vyhne spíše v situaci, kdy vychovatel jakoukoli informaci o kaluži a promáčených botách zcela vypustí.
Negativně dítě prožívá jakékoli
srovnávání
(„Všechny děti už se dokáží samy rychle obléknout, jen na tebe musíme vždycky čekat.“). Zcela typicky se děti vymlouvají v situacích, kdy cítí
nespravedlnost
nebo postaví-li se
vychovatel do role soudce v konfliktu. Ve třídě najde učitelka rozbité autíčko, se kterým si předtím hráli tři chlapci. Učitelka má tip na „pachatele“. Chlapci při konfrontaci svalují vinu jeden na druhého, nejvíce se brání obviněný, zvláště ocitne-li se pod palbou otázek. Jistým spouštěčem negativismu je
mentorování
a vůbec nadměrné řečnění vychovatele související s nežádoucím chováním dítěte. Dítě pak má tendenci se obhajovat, vymlouvat.
Obecně je hlavním jmenovatelem komunikačních bloků nedostatek respektu a vcítění –
zlehčování situace, odmítání pocitů dítěte
(„Neplakej, nemáš k tomu důvod, vždyť se nestalo nic tak hrozného,“ nebo: „Co se dohadujete, vždyť o nic nejde.“), ale i
přehnané litování, které v dítěti může vyvolat pocit bezmocného ubožáčka („Ty malá chudinko, všichni jsou na tebe tak zlí...“).
Důsledkem popsaných komunikačních bloků jsou krom negativismu i pocity zklamání, ponížení, ukřivděnosti, smutku, nejistoty a někdy i ztráty důvěry.
CO PODPORUJE KOMUNIKACI
Prostřednictvím jednoduchých komunikačních technik je naopak možné získat důvěru dětí a jejich ochotu ke spolupráci. Základem efektivní komunikace je vzájemný respekt všech zúčastněných. Obecně je to
schopnost vcítění
a
zrcadlení pocitů
(„Je ti asi nepříjemné, zůstat sedět u stolečku s jídlem jako poslední.“). Vyhnutí se frázím, konkrétnost sdělení, zaměření na situaci bez obviňování („Autíčko je rozbité,“ místo: „Rozbili jste autíčko!“). Podpora a povzbuzení, zaměření na pozitiva. (Děvče je rozpačité nad nepodařeným obrázkem, učitelka: „Obrázek je trošku rozmazaný, ale vím, že sis s ním dala hodně práce.“ místo: „Ty jsi to teda dopatlala.“).
Nabídnutí pomoci, podpora při hledání řešení.
Zpočátku je užitečnější dát prostor dítěti „Co navrhuješ?, Co s tím uděláme?“. V případech, že vychovatel sám aktivně začne nabízet řešení problémové situace, často vyvolá opačnou reakci u dětí – odmlouvání, hledání důvodů proč to takhle nejde.
JAK ZÍSKAT SPOLUPRÁCI DÍTĚTE?
Jak již bylo zmíněno,
konflikt nastává v situaci, kdy se potřeby dítěte a vychovatele rozcházejí.
Aby mohla být situace vyřešena, je třeba využít správnou strategii (výchovný postup či způsob komunikace).

Příklad
Jedno z dětí si odmítá uklidit boty do skříňky. Učitelka může říci: „Dokud nebudou všechny boty ve skříňkách, nemůžeme jít obědvat. Každý se postarejte o své botky." Vyhne se tak obviňování, ale zřetelně dá najevo, co požaduje. Variantou je: „Kdo má porovnané botky a oblečení, může jít do třídy." V obou případech je důsledkem určitá sociální izolace dítěte, kterou dítě může, ale i nemusí vnímat nepříjemně. To může být v situaci, kdy dítě odmlouvá proto, aby
upoutalo pozornost
učitelky, získalo si ji na chvíli jen pro sebe. Neuklizené boty jsou v tomto případě prostředkem, jak zůstat s učitelkou o samotě, vydobýt si možnost být chvilku mimo kolektiv.
Vychovatel by měl dle chování dítěte v konkrétní situaci citlivě rozlišit, co je jeho cílem (v tomto případě tedy buď prostá neochota podřídit se pravidlu nebo potřeba „odpočinout si" od ostatních, popovídat si s učitelkou) a dle toho zareagovat. Nutno říci, že si mnohdy dítě samotné tyto své skryté motivy neuvědomuje. Učitelka může dát najevo zájem o dítě, využít komunikační techniku „vstřícného naslouchání". „Vidím, že tu botky pořád leží. Copak se děje?". Povzbudit dítě, využít humor „Všimla jsem si, že jsi byl nejrychleji svléknutý i vyzutý, ale koukám, že se botkám do botníčku moc nechce.". Případně se pokusit o zazrcadlení pocitů dítěte: „Zdáš se mi nějak naštvaný (smutný, unavený...). Něco tě trápí?"
Dítě tak dostává prostor k situaci se vyjádřit. Učitelka jej nekritizuje, situaci nehodnotí, neuzavírá. Důležitý je samozřejmě neverbální doprovod. Ironický tón, podmračená tvář nebo napětí v hlase učitelky přebijí i význam vhodně zvolených slov. Naopak oční kontakt, vstřícný, trpělivý tón hlasu nebo pohlazení může pomoci více než precizně formulované věty.
Umění vstřícně naslouchat je jedním z prostředků k získání důvěry dítěte a upevňování vztahu.

Ještě více pedagogického umu vyžadují situace, kdy dítě s vychovatelem bojuje o moc. Dítě jde do boje o prosazení svého s cílem zvítězit. V situaci s neuklizenými botami takové dítě buď zarputile mlčí nebo aktivně odmítá vyhovět: „Nechci si je uklidit! Ukliď je sama.“ Ve vychovateli takové chování dítěte obvykle vyvolá hněv a obavu z ohrožení osobní autority. Přirozeným důsledkem je pak potřeba nenechat dítě vyhrát. Rodiče i pedagožky otevřeně přiznávají, že se k boji nechávají strhnout právě z obavy, že ztráta převahy nad dítětem povede ke ztrátě respektu.
Vždy je třeba mít na paměti, že ať ve vyhrocené situaci „vyhraje“ kdokoliv, výsledný výchovný efekt je nulový. Prosadí-li si dítě svoje, utvrdí se v pocitu falešné moci. Zvítězí-li vychovatel, dostane se dítě do pozice pasivního vykonavatele vnějších příkazů. Na vychovatele je pak naštvané, narušuje se vztah. Boj ve výchově nemá místo.
Vychovatel by měl v sobě najít dostatek síly a na boj nikdy nepřistoupit.
Při řešení konfliktních situací je nutné
zaměřovat se na řešení problému, nikoli na prosazení svých cílů
za každou cenu. Toto vnitřní nastavení alespoň částečně dokáže utlumit potřebu sebeprosazení. V reálné situaci je pak nutné využívat takové komunikační prostředky, které boj nepodpoří. Vyhnout se direktivnímu „musíš“, místo toho používat „potřebujeme, měl bys, bylo by dobré“. Hovořit klidným, ale pevným hlasem, pokusit se nedat najevo podrážděnost nebo nejistotu.
Nabízet dítěti možnost volby, případně hledat řešení přijatelné pro obě strany.
Obecně je pak dobré dávat dětem dostatek prostoru pro vlastní rozhodování v situacích, v nichž jsou kompetentní. Jak již bylo řečeno, přílišná přestrukturovanost veškerého konání dítěte a direktivní přístup u něj vyvolává větší potřebu se vzepřít.
Ideální prevencí vyhrocených situací je
učit děti
samotné efektivně komunikovat a řešit konflikty, nechávat je hledat alternativy. Chlapci se přetahují o autíčko, dohadují se, kdo je měl jako první a kdo si s ním déle hrál. Vhodné je, zafunguje-li vychovatel jako jakýsi mediátor. „Kluci, jste tu dva na jedno autíčko, zamyslete se, jak to udělat, abyste si s autíčkem mohli pohrát oba.“ Je dobré nechat děti, aby nejprve samy navrhly různé alternativy řešení situace.
Podobně jako při brainstormingu je nutné tyto návrhy nijak nehodnotit, žádný nezavrhovat nebo naopak neupřednostňovat. Dalším krokem je hledání nejvhodnějšího řešení situace. Děti samy mohou říct, jaký důsledek bude mít ta která varianta („Když si s autem budu hrát jen já, bude asi Pavlík naštvaný.“) a postupně vyloučit ty, které nepřipadají v úvahu. Takovéto společné hledání řešení vede děti k tomu, aby se zamyslely, o co v dané chvíli skutečně usilují. Nalezené řešení by pak mělo být odsouhlasené a respektované oběma stranami.
Zdánlivě komplikovaná teorie řešení konfliktní situace se v praxi velmi osvědčuje. Naučí-li se děti komunikovat tímto způsobem,
uvědomí si, že je v konfliktu nutné dávat prostor i protistraně, ověří si, že sami dokáží vymyslet řešení situace a že jejich názory mají váhu, posílí to jejich sebevědomí a tím je zároveň podpoří v samostatnosti.
Častým problémem pedagogů i rodičů bývá, jak děti motivovat k určité činnosti, jak je přimět ke spolupráci. Učitelka se chystá odejít s dětmi na zahrádku, chce, aby třída byla uklizená před tím, než odejdou do šatny. Děti uklízejí, na zemi však zůstanou rozházené kostky, se kterými si „nikdo nehrál“. Bude-li učitelka hovořit adresně k určitému dítěti: „Pavle, ukliď ty kostky!“, může se dočkat výmluvy: „Proč bych to měl uklízet já, když si hrál i Kája?“ Užitečněji a rychleji může zafungovat pouhý popis situace: „Vidím tu ještě rozházené kostky.“. Podobně v situaci s rozbitým autíčkem je lepší volit neobviňující neadresnou formulaci: „Našla jsem mezi hračkami rozbité autíčko“. Toto sdělení není pro „pachatele“ tolik ohrožující a dává mu více prostoru pro vysvětlení situace než „výslech“ či mentorování.
Dalším prostředkem je podání jasných informací. „Před tím než půjdeme do školky, si všichni důkladně oklepeme sníh z botek. Já vám pomůžu otřepat bundičky.“ Děti se řítí do školky, dobývají se do dveří. Učitelka přidá neobviňující vysvětlení: „Když půjdeme do šatny obalení sněhem, zmáčíme si pak ponožky v loužičkách, až sníh roztaje.“ To, co je dospělým člověkem považováno za samozřejmost, může být pro dítě velkou neznámou. Zprostředkování jasných věcných informací pomůže předejít problémům z nepochopení situace.
Jak již bylo řečeno, vhodný způsob komunikace může být dobrou prevencí nežádoucího chování dětí, a tím pádem dobrým výchovným prostředkem. Lidské chování je však z velké části ovlivněno aktuálními emocemi, které se odrážejí především v gestech, mimice, tónu hlasu.
Chceme-li s dětmi skutečně efektivně komunikovat, je nutné uvědomovat si sílu těchto mimoslovních projevů a ve vypjatých situacích se možná více než na slova zaměřit na vlastní zklidnění a přiměřeně pozitivní naladění.

Související dokumenty

Pracovní situace

Akreditace vzdělávacích programů v systému DVPP
Možnost vzdělávat se současně ve více mateřských školách
Přerušení vzdělávání (§ 66 odst. 5 školského zákona)
Přerušení vzdělávání žákyně dle § 66 odst. 6 školského zákona
Vzdělávání v soukromých a církevních základních a středních školách
Školní vzdělávací program
Revize RVP
Kritéria hodnocení podmínek, průběhu a výsledků vzdělávání na školní rok 2014/2015
Bezplatné poskytování učebnic
Vzdělávání koordinátorů EV
Zpracovávání osobních údajů v podobě výsledků vzdělávání
Finanční gramotnost - modelové úlohy
Pokračování v základním vzdělávání podle § 55 odst. 2 školského zákona
Zákon o mimořádném ředitelském volnu a mimořádném vzdělávání distančním způsobem v souvislostech
Vzorové situace při žádosti rodiče o informace o průběhu vzdělávání dítěte
Smlouva o úplatném vzdělávání v soukromé a církevní škole
Činnost učitele základní školy v souvislosti se vzděláváním distančním způsobem
Smlouva o úplatném vzdělávání v soukromé a církevní škole - 2. část
Kooperace učitelů ve světle profesního učení
Možné potíže plynoucí z intelektového nadání

Poradna

Výuka Aj
Ukončení předškolního vzdělávání
Výkaz práce
Povinné předškolní vzdělávání
Úhrada konference Škola jako místo setkávání ze šablon