Odmlouvání a negativismus

Prozaickým a logickým (učitelka svolává děti k návratu ze zahrádky do školky, některé děti ještě chtějí zůstat venku). Krom toho mají děti zvýšenou tendenci k odmlouvání v těchto případech:

Děti vychovávané výrazně autoritativně obvykle mívají pouze minimální prostor pro jakoukoli svou invenci. Tyto děti se musí podřizovat pokynům „shora“, nechávají se vést. Dle osobního temperamentu a konkrétní situace se však už v předškolním věku mohou začít proti autoritě bouřit. Příkladem může být striktně autoritativně vedená holčička vyrůstající v domě, kde pořádek byl vždy prioritou. Při návštěvě u kamarádky, když matka nebyla přítomná, smetla tato dívenka hračky ze všech poliček v pokojíčku. Podobné je to s odmlouváním.

Za odmlouváním nadměrně liberálně vychovávaných dětí stojí Smlouvání, potažmo odmlouvání je u liberálně vychovávaných dětí jedním z nejtypičtějších komunikačních nešvarů.

Typický negativismus a opoziční chování je jedním ze způsobů, jakým tříleté děti vymezují svou osobnost vůči ostatním. Vychovatel má v tomto směru velmi těžkou úlohu. Na jednu stranu musí dát přiměřený prostor pro to, aby si dítě skutečně ověřilo svou schopnost ovlivňovat dění kolem sebe. Na druhou stranu jej však musí citlivě usměrňovat a vést k respektu k potřebám ostatních. Obecně není možno tuto hranici vymezit. Vychází vždy z kontextu konkrétní situace, konkrétní interakce.

Je dobré podívat se na některé konfliktní situace očima dítěte, uvědomit si jeho pocity. Obrovskou roli v tomto samozřejmě hraje vztah dítěte k vychovateli a neverbální komunikace.

Negativismus případně tendenci odmlouvat má dítě v situaci, kdy je („Zase sis neuklidil boty do skříňky.“), nebo (často i nevědomky např. použitím nelichotivé nebo dítětem nepříjemně vnímané nálepky či přezdívky: „Ty jsi náš posledňáček.“). Projev ze strany vychovatele, případně – dítě ví, že nemá šlapat do kaluží, vychovatel mu však „připomene“, aby do nich nešlapalo. Praxí ověřená skutečnost je, že dítě se kaluži vyhne spíše v situaci, kdy vychovatel jakoukoli informaci o kaluži a promáčených botách zcela vypustí.

Negativně dítě prožívá jakékoli („Všechny děti už se dokáží samy rychle obléknout, jen na tebe musíme vždycky čekat.“). Zcela typicky se děti vymlouvají v situacích, kdy cítí nebo postaví-li se a vůbec nadměrné řečnění vychovatele související s nežádoucím chováním dítěte. Dítě pak má tendenci se obhajovat, vymlouvat.

Obecně je hlavním jmenovatelem komunikačních bloků nedostatek respektu a vcítění – („Neplakej, nemáš k tomu důvod, vždyť se nestalo nic tak hrozného,“ nebo: „Co se dohadujete, vždyť o nic nejde.“), ale i

Důsledkem popsaných komunikačních bloků jsou krom negativismu i pocity zklamání, ponížení, ukřivděnosti, smutku, nejistoty a někdy i ztráty důvěry.

Prostřednictvím jednoduchých komunikačních technik je naopak možné získat důvěru dětí a jejich ochotu ke spolupráci. Základem efektivní komunikace je vzájemný respekt všech zúčastněných. Obecně je to a („Je ti asi nepříjemné, zůstat sedět u stolečku s jídlem jako poslední.“). Vyhnutí se frázím, konkrétnost sdělení, zaměření na situaci bez obviňování („Autíčko je rozbité,“ místo: „Rozbili jste autíčko!“). Podpora a povzbuzení, zaměření na pozitiva. (Děvče je rozpačité nad nepodařeným obrázkem, učitelka: „Obrázek je trošku rozmazaný, ale vím, že sis s ním dala hodně práce.“ místo: „Ty jsi to teda dopatlala.“).

Zpočátku je užitečnější dát prostor dítěti „Co navrhuješ?, Co s tím uděláme?“. V případech, že vychovatel sám aktivně začne nabízet řešení problémové situace, často vyvolá opačnou reakci u dětí – odmlouvání, hledání důvodů proč to takhle nejde.

Jak již bylo zmíněno, Aby mohla být situace vyřešena, je třeba využít správnou strategii (výchovný postup či způsob komunikace).

Dítě tak dostává prostor k situaci se vyjádřit. Učitelka jej nekritizuje, situaci nehodnotí, neuzavírá. Důležitý je samozřejmě neverbální doprovod. Ironický tón, podmračená tvář nebo napětí v hlase učitelky přebijí i význam vhodně zvolených slov. Naopak oční kontakt, vstřícný, trpělivý tón hlasu nebo pohlazení může pomoci více než precizně formulované věty.

Ještě více pedagogického umu vyžadují situace, kdy dítě s vychovatelem bojuje o moc. Dítě jde do boje o prosazení svého s cílem zvítězit. V situaci s neuklizenými botami takové dítě buď zarputile mlčí nebo aktivně odmítá vyhovět: „Nechci si je uklidit! Ukliď je sama.“ Ve vychovateli takové chování dítěte obvykle vyvolá hněv a obavu z ohrožení osobní autority. Přirozeným důsledkem je pak potřeba nenechat dítě vyhrát. Rodiče i pedagožky otevřeně přiznávají, že se k boji nechávají strhnout právě z obavy, že ztráta převahy nad dítětem povede ke ztrátě respektu.

Vždy je třeba mít na paměti, že ať ve vyhrocené situaci „vyhraje“ kdokoliv, výsledný výchovný efekt je nulový. Prosadí-li si dítě svoje, utvrdí se v pocitu falešné moci. Zvítězí-li vychovatel, dostane se dítě do pozice pasivního vykonavatele vnějších příkazů. Na vychovatele je pak naštvané, narušuje se vztah. Boj ve výchově nemá místo.

Při řešení konfliktních situací je nutné za každou cenu. Toto vnitřní nastavení alespoň částečně dokáže utlumit potřebu sebeprosazení. V reálné situaci je pak nutné využívat takové komunikační prostředky, které boj nepodpoří. Vyhnout se direktivnímu „musíš“, místo toho používat „potřebujeme, měl bys, bylo by dobré“. Hovořit klidným, ale pevným hlasem, pokusit se nedat najevo podrážděnost nebo nejistotu. Obecně je pak dobré dávat dětem dostatek prostoru pro vlastní rozhodování v situacích, v nichž jsou kompetentní. Jak již bylo řečeno, přílišná přestrukturovanost veškerého konání dítěte a direktivní přístup u něj vyvolává větší potřebu se vzepřít.

Ideální prevencí vyhrocených situací je samotné efektivně komunikovat a řešit konflikty, nechávat je hledat alternativy. Chlapci se přetahují o autíčko, dohadují se, kdo je měl jako první a kdo si s ním déle hrál. Vhodné je, zafunguje-li vychovatel jako jakýsi mediátor. „Kluci, jste tu dva na jedno autíčko, zamyslete se, jak to udělat, abyste si s autíčkem mohli pohrát oba.“ Je dobré nechat děti, aby nejprve samy navrhly různé alternativy řešení situace.

Podobně jako při brainstormingu je nutné tyto návrhy nijak nehodnotit, žádný nezavrhovat nebo naopak neupřednostňovat. Dalším krokem je hledání nejvhodnějšího řešení situace. Děti samy mohou říct, jaký důsledek bude mít ta která varianta („Když si s autem budu hrát jen já, bude asi Pavlík naštvaný.“) a postupně vyloučit ty, které nepřipadají v úvahu. Takovéto společné hledání řešení vede děti k tomu, aby se zamyslely, o co v dané chvíli skutečně usilují. Nalezené řešení by pak mělo být odsouhlasené a respektované oběma stranami.

Zdánlivě komplikovaná teorie řešení konfliktní situace se v praxi velmi osvědčuje. Naučí-li se děti komunikovat tímto způsobem,

Častým problémem pedagogů i rodičů bývá, jak děti motivovat k určité činnosti, jak je přimět ke spolupráci. Učitelka se chystá odejít s dětmi na zahrádku, chce, aby třída byla uklizená před tím, než odejdou do šatny. Děti uklízejí, na zemi však zůstanou rozházené kostky, se kterými si „nikdo nehrál“. Bude-li učitelka hovořit adresně k určitému dítěti: „Pavle, ukliď ty kostky!“, může se dočkat výmluvy: „Proč bych to měl uklízet já, když si hrál i Kája?“ Užitečněji a rychleji může zafungovat pouhý popis situace: „Vidím tu ještě rozházené kostky.“. Podobně v situaci s rozbitým autíčkem je lepší volit neobviňující neadresnou formulaci: „Našla jsem mezi hračkami rozbité autíčko“. Toto sdělení není pro „pachatele“ tolik ohrožující a dává mu více prostoru pro vysvětlení situace než „výslech“ či mentorování.

Dalším prostředkem je podání jasných informací. „Před tím než půjdeme do školky, si všichni důkladně oklepeme sníh z botek. Já vám pomůžu otřepat bundičky.“ Děti se řítí do školky, dobývají se do dveří. Učitelka přidá neobviňující vysvětlení: „Když půjdeme do šatny obalení sněhem, zmáčíme si pak ponožky v loužičkách, až sníh roztaje.“ To, co je dospělým člověkem považováno za samozřejmost, může být pro dítě velkou neznámou. Zprostředkování jasných věcných informací pomůže předejít problémům z nepochopení situace.

Jak již bylo řečeno, vhodný způsob komunikace může být dobrou prevencí nežádoucího chování dětí, a tím pádem dobrým výchovným prostředkem. Lidské chování je však z velké části ovlivněno aktuálními emocemi, které se odrážejí především v gestech, mimice, tónu hlasu.