Eva Kneblová

Stížnosti dětí na nudu, jejich malý zájem o činnosti nezbytné pro rozvoj předškolních dovedností nebo nejrůznější společné aktivity, to vše klade nároky na schopnost pedagoga skutečně efektivně děti motivovat. Jde-li nám o to, aby děti pouze neplnily naše pokyny, ale vzaly konkrétní cíl za svůj, nevystačíme si s pouhým pobízením k činnosti. Základem pro skutečně aktivní přístup jsou smysluplně nastavené cíle a výuka probíhající v respektující a podporující atmosféře.

Cílem komunikace není pouhé sdělování informací, je rovněž prostředkem k utváření vztahů. Komunikace je základním nástrojem vzdělávání. Efektivní využití komunikačních a psychosociálních dovedností může zásadně ovlivnit efektivitu výuky - motivovanost studentů, jejich ochotu ke spolupráci i schopnost vstřebávat a smysluplně využívat nabyté informace.

Odmlouvání, případně jakékoli odmítání podřídit se požadavkům vychovatele, bývá jedním z nejčastějších problémů, na které si rodiče, případně pedagogové, stěžují. Aby bylo možné s dětmi efektivně komunikovat, je třeba odhalit příčinu jejich negativního postoje a najít takové prostředky komunikace, které negativismus nebudou prohlubovat, ale naopak povedou k řešení situace.

V Česku obvykle do předškolního zařízení nastupují děti ve věku tří až čtyři let. Z hlediska vývojové psychologie je to ideální období pro intenzivní navazování kontaktů a vztahů s vrstevníky. Přesto některé děti prožívají nástup do předškolního zařízení dramaticky, odmítají do školky chodit.

Cílem výchovy by nemělo být poslušné „vycepované“ dítě, ale zodpovědný, samostatný a sebevědomý jedinec. Dítě není tvárnou hmotou, do níž vychovatel sochá své představy o správném chování. Dítě i vychovatel jsou rovnocenné bytosti (ve smyslu lidské hodnoty a důstojnosti) a výchova probíhá formou vzájemné interakce. Výchovu je tedy především třeba vnímat jako proces s dílčími úspěchy a neúspěchy, jehož výsledek bude možno vyhodnotit vlastně až v době, kdy dítě dospěje.