Adaptace dětí na mateřskou školu

Vývoj každého dítěte je zcela

Některé dítě je schopné zvládnout zařazení do kolektivního zařízení již po druhém roce věku, jiné může mít problémy i ve čtyřech letech.

Pro dobrou adaptaci je důležitá

Základem je ale především

Dítě by v době nástupu do předškolního zařízení mělo samo aktivně vyhledávat kontakt s vrstevníky, zapojovat se do společných her, zvládat odloučení od rodičů, dokázat spolupracovat s cizím dospělým (učitelkou), přiměřeně se vyrovnávat se zátěžovými situacemi.

Nástup do MŠ znamená v životě dítěte obrovskou změnu. Dosud bylo zvyklé na to, že mělo své „dospěláky“ téměř nepřetržitě k ruce. V péči o ně se nejčastěji střídali rodiče či prarodiče. Je tedy logické, že pobyt ve školce většina dětí zpočátku vnímá jako určité nepohodlí, kterému se snaží vyhnout.

Normální Dítě v té době bývá (vyžaduje pomoc při oblékání či jídle, byť už to dříve samo zvládlo apod.), (bolesti hlavy, bříška, nevolnosti, častější nemocnost). Pokud tyto nebo jsou příliš intenzivní, je dobré

Typický je pro děti, u nichž je z nejrůznějších důvodů (zjednodušeně schopnost vnímat sám sebe jako jedinečnou bytost ne plně závislou na matce). Takové dítě při jakémkoli odloučení od matky prožívá silnou úzkost, je utlumené, celkově bojácné, nejisté.

Někdy je zdrojem nepřiměřené závislosti dítěte na matce její nevhodný výchovný přístup, přílišné ochraňování dítěte, úzkostnost.Děti takových matek často přímo sdělují, že nemohou do školky, protože by se mamince po nich stýskalo nebo že nemohou nechat maminku samotnou. Výjimkou nejsou ani případy, kdy a automaticky očekává, že i ono bude ve školce strádat. Jakýkoli náznak nepohodlí dítěte mohou pak tyto matky interpretovat přehnaně.

Některé, mateřskou láskou příliš svázané, děti však naopak školku vnímají jako prostor k uvolnění a seberealizaci (záleží na osobním temperamentu dítěte).

Příčina odmítání docházky do MŠ může vycházet z Je vhodné zvážit, zda v tomto případě není zdrojem úzkosti dítěte nevhodně formulované nebo problematicky stanovené pravidlo. Rizikovým může být např. pravidlo „nežalujeme“. Předškolní děti často nedokáží rozlišit, kdy chování překračuje přijatelnou míru a je nutné o něm hovořit. Děti, které se stanou terčem ponižujícího nebo agresivního chování spolužáka či skupinky spolužáků se mohou bát o věci mluvit, aby neporušily pravidlo a nebyly označeny za „žalobníčky“. Nedokáží-li se z nejrůznějších důvodů svěřit ani doma, mohou pak trpět úzkostí, která se projeví právě odmítáním docházky do školky.

V extrémní poloze učitelky v MŠ mohou využívat dva přístupy. Buď se při a zapojovat je do nejrůznějších aktivit nebo naopak a dítěti poskytují jen nejběžnější podporu.

Nezbytné je

Je dobré si vždy uvědomit, že prvotním při adaptaci dítěte na školku není jeho stoprocentní fungování („poslušnost“, zapojení do nabízených činností, spolupráce s ostatními), ale především

Zjevné tělesné či smyslové v tomto ohledu nemusí být zásadním problémem. Zkušení pedagogové obvykle spontánně zprostředkují ostatním dětem informace o postižení dítěte a jeho omezeních ve srovnání s ostatními. Toto je nutné především v případech, kdy se ve třídě prosazuje nevraživost či odmítání „odlišného“ spolužáka. Paradoxně obtížnější může být včleňování do skupiny pro dítě, které se od ostatních liší méně výrazně, ale jsou prostě „jiné“. Často jde o (mají zrzavé vlasy, odstouplé uši, nadváhu, atypický styl oblékání ...).

Citlivým přístupem učitele je třeba atmosféru ve třídě pootočit o 180 stupňů, zdůraznit silné stránky těchto dětí, poukazovat na jejich podobnost s ostatními, podpořit spolupráci.

Je přirozené, že si Jakákoli interakce dvou lidí nefunguje pouze na rozumové, ale i na emocionální úrovni. Působí předchozí zkušenosti, osobní temperament, preference určitého typu lidí (dětí).

V situaci, kdy pedagog cítí nejistotu ve vztahu k určitému dítěti, by měl být schopen a mít možnost problém otevřeně probrat s kolegy nebo nadřízeným, případně využít vnější supervize. Je důležité si uvědomit, že i skrývaný ambivalentní přístup pedagoga k určitému dítěti může být impulzem pro jeho odmítání rovněž ze strany spolužáků.

I v případě, že je Obvyklé je to v případech, kdy dítě právě prožívá jinou adaptačně náročnou situaci např. v rámci rodiny (konflikty nebo rozchod rodičů, úmrtí blízké osoby, stěhování apod.).

Typickým adaptačně náročným obdobím, které koliduje se vstupem dítěte do školky, je Nastoupí-li dítě do školky krátce po narození sourozence, může se cítit odložené, prožívat ambivalenci vůči rodičům i miminku. Toto je s rodiči vždy vhodné probrat, zdůraznit nutnost aktivně tráveného času pouze se starším dítětem ideálně bez přítomnosti miminka (rodiče se v péči o děti vystřídají, pomohou babičky apod.), což je nutné pro obnovení jistoty dítěte, že narozením sourozence neztratilo nic z rodičovské lásky.

Velkou roli hraje

Jako pozitivum při začleňování dítěte do skupiny v MŠ je možno vnímat v současné době poměrně

Obvykle si ve školce rychleji zvykají děti, které docházejí denně. Adaptaci na školku může prodloužit častá nemocnost dítěte. Po návratu do školky po nemoci nebo po prázdninách některé děti opět plakávají, jakoby jejich přivykání na školku po každém přerušení docházky vždy znovu začínalo.

Při zvykání na MŠ je obvykle pro dítě přijatelnější, chodíli alespoň nějaký čas domů po obědě.

Je dobré hledat způsoby, jak ranní rituál vypravování se a cesty do školky dítěti co nejvíce zpříjemnit a negativní emoce v něm nepodporovat.

Jak již bylo řečeno, je třeba Je dobré s dítětem o situaci hovořit, ptát se na to, co konkrétně ho trápí, citlivě kladenými otázkami mu pomoci vypátrat příčinu problému.

Tou někdy může být i pouhé nedorozumění nebo nedostatečné porozumění určité situaci často např. spojené s haló efektem.

Dítě první den ve školce zažije, že paní učitelka křikne na spolužáka, ten pak pláče. Dítě situaci vyhodnotí tak, že paní učitelka je zlá, začne být vůči ní úzkostné, odmítá chodit do školky.

Ještě prozaičtější bývají negativní pocity dítěte spojené s napětím, které ráno panuje. Je potřeba se rychle oblékat, být ve školce na čas. Maminka je podrážděná, dítě nevrlé, roztržité atd.

Řešit situaci ráno cestou do školky nebude mít valný efekt a spíše dítě znejistí. Případně: Popíráním emocí či zlehčováním situace ( ) si vychovatel zcela zablokuje cestu k dítěti, uzavře komunikaci.

Už samotný o problému může znamenat jeho částečné vyřešení. Dítě pochopí, že má v rodiči oporu, bude se cítit jistější, zbaví se úzkosti.

Dalším užitečným krokem je vytvoření příjemných ranních rituálů. Je lépe vstát o pár minut dříve a vyhnout se tak zbytečnému napětí. Dopřát si s dítětem pár minut popovídání a pomazlení, beze spěchu se nasnídat a obléct, případně ráno zpestřit něčím, co dítěti přivodí dobrou náladu (rytmická písnička jako budíček, sluníčko namalované do pomazánky na chlebu apod.).

Podobně je možné si zpestřit samotnou cestu do školky, něčím zábavným či zajímavým, počítat červená auta nebo holohlavé lidi, všímat si kytek, šlapat po čárách na chodníku jako po provaze...

by pak mělo proběhnout co nejrychleji. Více méně je možné říci, že platí úměra, čím delší loučení, tím větší pláč. Není od věci dítěti pomoci s převlékáním a vyhnout se tak nervóznímu popohánění a mentorování. Během loučení pak dítěti připomenout, kdy a kdo ho ze školky vyzvedne a tuto dohodu samozřejmě vždy dodržet. Tvrdit dítěti, že maminka „za chvilku“ přijde je nebezpečné především proto, že dítě pak skutečně celý den může strávit čekáním na rodiče, místo aby si užilo toho, co mu školka nabízí. Zároveň také

– pusa, plácnutí a zamávání u okna. Vše v pravidelném rychlém sledu. Některým dětem pomáhá, mohou-li ve školce mít nějakou vlastní hračku nebo talismánek.

Je třeba mít na paměti, že vnitřní nejistota rodiče se může přenášet i na dítě. Je dobré, aby byl rodič (případně prarodič), který dítě do školky odvádí, skutečně přesvědčený o tom, že dítěti nijak neubližuje ani ho netraumatizuje. Vodí-li dítě do školky úzkostná maminka, která sama obtížně zvládá ranní loučení, často pomůže, začne-li dítě doprovázet někdo jiný.

mnohdy vyžaduje spolupráci rodičů a učitelek, v ideálním případě – spoluúčast rodičů na chodu školky, společné akce. Základem je vzájemná důvěra a otevřenost v komunikaci, oboustranné přátelské naladění.