Supervize učitelských sborů pohledem supervizorů

Supervizí jsou míněna pravidelná setkání supervizora a vyučujících, kde mluví o významných událostech ze svého pracovního života a díky vzájemným otázkám je hlouběji reflektují (Baštecká a kol., 2018). Supervize může probíhat individuálně (tu většinou využívají ředitelé a ředitelky škol) nebo ve skupinách. Skupinou může být celý pedagogický sbor menší školy, případně vyučující jednoho stupně. Některá supervizní setkání se zaměřují na konkrétní skupinu, například členy ŠPP, asistenty, vychovatele družiny apod.

Smyslem supervizí je hovořit o svém chování a pocitech v různých profesních situacích. Díky tomu vyučující prohlubují svou sebereflexi, inspirují se od druhých a promýšlejí své profesní postupy a postoje. Smyslem supervize není hodnotit a kontrolovat učitelsky sbor a jednotlivé vyučující, ale posilovat jejich profesní kompetence a sebevědomí. Finálním cílem supervize je prospěch žáka, a tím i zkvalitňování výkonu učitelského povolání (Pavlas Martanová, 2020).

Supervizní setkání vede supervizor, jehož funkcí je vytvářet bezpečné prostředí a specifickými strategiemi podporovat vzájemné sdílení zkušeností mezi vyučujícími. Optimální vedení má spíše podobu facilitace a moderace, kdy supervizor z hlediska míry promluv ustupuje do pozadí a zasahuje pouze proto, aby pomohl plynulosti diskuse, zajistil bezpečnou atmosféru, položil důraz na klíčové aspekty problému a zafixoval závěry. Supervizi mají vykonávat externisté s příslušným vzděláním a výcvikem, kteří se musejí řídit určitými standardy. Například Česky institut pro supervizi klade na supervizory následující požadavky: supervizor musí mít vysokoškolské vzdělání v humanitním oboru či medicíně, měl by mít absolvováno minimálně 15 let praxe v pomáhajících profesích, jsou od něho vyžadovány zkušenosti s dlouhodobým vedením lidí, týmů a měl by mít dokončeny sebezkušenostní psychoterapeuticky výcvik a navazující výcvik supervizní.

Ve druhém pololetí školního roku 2018/2019 jsme realizovali dotazníkové šetření, jehož cílem bylo zjistit, jaké zkušenosti a očekávání mají vyučující různých stupňů regionálního školství vůči systematickým setkáváním učitelského sboru za účelem sdílení profesních zkušeností. Toto šetření bylo součástí většího výzkumu „Supervize – prevence učitelského vyhoření“, který realizuje tým z katedry psychologie Pedagogické fakulty Univerzity Karlovy a který byl finančně podpořen Technologickou agenturou ČR (TAČR TL01000399). V něm se blíže zaměřujeme na prozkoumání zkušeností škol se supervizí a podobnými typy setkávání a na jejich základě připravujeme příručku pro školy, které o jejich zavedení uvažují (příručka bude k dispozici na začátku roku 2021).

Dotazníkového šetření se zúčastnilo 2 372 vyučujících. Z nich bylo 36 % z mateřských škol, 35 % ze základních škol, 19 % ze středních škol a 10 % vzdělávací stupeň neuvedlo. Zhruba 45 % zúčastněných zastávalo nějaké funkce mimo učitelství, a to buď ve vedení škol, nebo ve školním poradenském pracovišti apod. Dotazníkové šetření ukázalo, že 57 % respondentů a respondentek se na svých školách neúčastní žádných pravidelných setkávání, jejichž cílem je sdílení profesních zkušeností (a tedy nikoli pouze vzdělávání či informování o organizaci aktivit). To znamená, že nadpoloviční většina zúčastněných vyučujících svůj profesní rozvoj realizuje prostřednictvím školení a workshopů, ale nikoliv systematickou reflexí vlastních zkušeností a řízenou inspirací ze zkušeností kolegů ze stejného učitelského sboru.

Zároveň se ale ukázalo, že 43 % respondentů a respondentek mělo ze svých škol zkušenosti s oficiálními setkáními pedagogického sboru, jejichž účelem je, aby jednotliví vyučující hovořili o svých učitelských zkušenostech, pocitech a problémech. Ovšem jen u 4,5 % se jednalo explicitně o supervize. U podobného počtu se jednalo o intervize, mentoring a další jasně označené techniky. Většina ostatních si však nebyla vědoma toho, že by setkávání mělo nějaký ustálený název, resp. ten neodpovídá běžně užívaným a systematicky rozvíjeným technikám (např. běžná porada učitelského sboru).

Jako zřetelný důvod, proč školy supervizi či další techniky profesního sdílení nevyužívají, se ukázala jejich neznalost a neuvědomování si pozitiv, která mohou přinášet pro klima v učitelském sboru i pro kvalitu pedagogického procesu. Jako ještě významnější překážky však vystupovaly následující: nedostatek financí, zavalenost vyučujících jinými pracovními úkoly, obava z externistů a obava z prezentace problémů před kolegy.

Dotazníkové šetření také ukázalo, že vyučující mají poměrně silná pozitivní očekávání týkající se přínosů pravidelného profesního sdílení. Přínosy setkávání vidí v oblasti předávání znalostí, emoční podpory, budování lepšího sociálního klimatu a formulování společné vize školy. Ti, kteří mají s profesním sdílením na svých školách zkušenosti (a specificky ještě se supervizí), vnímají přínosy těchto technik jako větší a zároveň potenciální překážky jako menší. To naznačuje, že přímá zkušenost bývá obvykle natolik pozitivní, že se hodnocení setkávání výrazně zvyšuje, a to zvláště v případě supervize.

V souvislosti se supervizí se v rámci zkoumání mluví o několika oblastech: supervize (1) z pohledu supervidovaných, ve školství tedy učitelů a učitelek, supervize (2) z pohledu ředitelů a ředitelek škol, kteří supervizi pro své podřízené schvalují, domlouvají a udržují, a supervize (3) z pohledu samotných supervizorů. Pohled supervizorů je oblast, která je ze všech tří výše zmíněných oblastí nejméně prozkoumaná a do níž máme výzkumně prozatím nejmenší vhled.

V rámci výše zmiňovaného výzkumu „Supervize – prevence učitelského vyhoření“ realizujeme dílčí studii, která se zaměřuje na zkušenosti supervizorů s vedením supervizí ve školách. V rámci ní jsme uskutečnili 20 rozhovorů se supervizory, kteří dlouhodobě působí v oblasti školství. V nich jsme se zaměřovali na následující otázky: Jak se supervizoři vztahují k prostoru školy? Jaký vidí v supervizi účel? Co podle nich supervize školám přináší? Jakých výsledků během supervize dosahují? Jaké jsou překážky v realizaci supervizí na školách? Níže uvádíme zajímavé a typické výroky supervizorů, které se vztahovaly k tématům, jež oni sami v souvislosti se supervizí ve školách vnímali jako klíčové.

Supervize posiluje reflexi a sebereflexi, je příležitostí se zastavit a promyslet, co nám jinak v běhu každodenní výuky může uniknout.

Kromě rozvoje sebereflexe u jednotlivých vyučujících je klíčovým přínosem podpora kolegiálních vztahů uvnitř učitelského sboru. Vyučující se vzájemně lépe poznají, vidí, co jsou silné a slabé stránky druhých v porovnání s nimi, učí se spolu komunikovat, dávají si zpětnou vazbu a inspirují se od sebe.

Protože supervize prohlubuje sebereflexi vyučujících, chrání je před tím, aby pracovali nad rámec svých možností. Syndrom vyhoření je důsledkem dlouhodobého stresu. Ten z velké části vychází z toho, že konkrétní učitel či učitelka špatně zná své silné a slabé stránky a že má nesprávně nastavené hranice. Jejich překračováním vzniká stav chronického stresu a dlouhodobý pocit frustrace. Díky supervizi si vyučující lépe uvědomují, kde leží jejich hranice a z čeho vyplývají – a to v porovnání s druhými, kteří slouží jako zrcadlo, díky němuž je možné si klást smysluplné otázky.

Supervize může přinášet řadu změn v každodenním chodu škol díky pozitivnímu vlivu na individuální sebereflexi vyučujících a na jejich vzájemnou obeznámenost i spolupráci. Na supervizním setkání lze například pojmenovat určité organizační nastavení, které vyučujícím nevyhovuje, ale zatím neměli možnost svoje negativní pocity sdílet, a proto žili v domnění, že jde jen o jejich osobní nespokojenost, a nikoliv o systémový rys.

Supervizoři mají zkušenosti se školami, kterým supervizi nabízeli, ale nesetkali se s pochopením, a také se školami, které sice projevily o supervizi zájem, ale nakonec ji nedokázaly úspěšně zavést. Vnímají tedy určité překážky, kvůli kterým jen na málo školách fungují efektivní supervize. Hlavní překážky podle supervizorů spočívají v malé obeznámenosti vyučujících s technikami profesního sdílení a také v zavalenosti jinými pracovními úkoly. Překážkou je ale také nevhodný způsob, jakým jsou o supervizi, jejích cílech a postupech informovány učitelské sbory ze strany ředitelů škol a v některých případech i samotnými supervizory.

V řadě profesních oblastí je supervize běžnou součástí profesního rozvoje. Například v sociální práci je pravidelná účast na supervizi dána zákonem. V psychologii nebo v medicíně je účast na supervizi běžnou součástí profesionality. V pomáhajících profesích, kde se neustále pracuje s druhými lidmi, je důležité průběžně reflektovat případné obtíže, selhání a dilemata. Není tedy překvapující, že supervize jsou běžně používaným nástrojem. Bohužel v učitelství, ačkoliv je rovněž pomáhající profesí, je tato praxe dosud výjimečná (v našem dotazníkovém šetření s ní mělo zkušenosti jen 4,5 % vyučujících).

Věříme v pozitivní přínos systematického kolegiálního sdílení profesních zkušeností, k němuž dochází prostřednictvím supervizí či dalších technik (intervize, mentoring, Wanda aj.). Škola nemůže úspěšně vést své žáky, pokud nefunguje jako organismus. V současné době platí, že vyučující neuspějí jako jednotlivci, ale jen jako součást týmu. Žáci chodí do školy, kde působí mnoho vyučujících, a ti všichni by měli navzdory své individuální rozdílnosti táhnout za jeden provaz, doplňovat se, podporovat se a vzájemně se od sebe učit. To je nejlepší lekce, kterou mohou svým žákům nabídnout. Supervize pomáhá takové charakteristiky v učitelském týmu posilovat.

Supervize přepokládá pozvat si do školy externistu a „prát před ním špinavé prádlo“. To může být pro některé školy natolik obtížná představa, že k supervizi ani nevykročí. Jak ale ukazují autentické výroky supervizorů a supervizorek, není třeba se ničeho obávat. Jsou to profesionálové, kteří dobře znají svoji práci i limity samotné supervize. Ovšem navzdory shodnému výcviku a zásadám, kterými se coby supervizoři řídí, se jejich osobnost i styl liší. Aby byla supervize na škole úspěšná, je třeba, aby vedení školy dobře odhadlo potřeby svého týmu (zda vůbec situace na škole supervizi umožňuje, nebo je vhodnější jiný postup) a aby pro něj vybralo vhodného supervizora či supervizorku.

Doufáme, že tento článek nejen ukázal přínosnost supervize, ale také nabídl základní orientaci v tom, nad čím při zavádění supervize a výběru supervizorů přemýšlet.