Nerovnosti ve vzdělávání dětí v režimu výuky na dálku

Nucený přechod na distanční vzdělávání opět výrazně zviditelnil téma nerovností ve vzdělávání na základě socioekonomického statusu rodiny, který je v České republice dlouhodobě velkým a nedostatečně řešeným problémem. Ostatně snížení nerovností v přístupu ke kvalitnímu vzdělávání a umožnění maximálního rozvoje potenciálu každého žáka je i jedním ze dvou hlavních strategických cílů připravované Strategie vzdělávací politiky do roku 2030+¹⁾.

Online vzdělávání a potřeba využívat technologie ke komunikaci se školou opět výrazně prohloubily některé nerovnosti ve vzdělávání. Tisíce dětí zůstaly offline, bez možnosti se spolu se spolužáky připojit k online výuce nebo si jen přečíst, stáhnout, vytisknout, vypracovat, nafotit a odeslat zadané úkoly. Nejohroženější jsou děti zasažené chudobou nebo sociálním vyloučením, děti rodičů samoživitelů a také děti v ústavní péči. Takové děti jsou ve velké nevýhodě oproti ostatním spolužákům, kteří mají přirozený přístup k online technologiím. Z dostupných dat však vyplývá, že kvalitní možnosti má spíše menšina školáků Podle České školní inspekce v přibližně čtvrtině všech škol (tj. zhruba v tisícovce) třetina žáků s učiteli online nekomunikuje a zhruba ve sto školách není do online distančního vzdělávání vůbec zapojena více než polovina žáků. V ČR je pravděpodobně minimálně 10 000 dětí, které se v současné době nevzdělávají, nejčastěji proto, že nemají potřebné vybavení²⁾. Některé děti nemají doma potřebné vybavení, jako je počítač a připojení k internetu, jinde sdílí jeden počítač celá rodina (například oba rodiče pracující ve formě home office hned s několika školou povinnými dětmi) a je pochopitelně velmi obtížné skloubit pracovní a výukové rozvrhy celé rodiny.

Některým dětem s výukou rodiče pomáhat nemohou, nechtějí nebo prostě neumějí. Řada dětí žije v nestimulujícím rodinném prostředí, v prostředí násilných vztahů (přičemž podle zahraničních dat násilí v rodinách v nouzovém stavu vzrostlo až o 30 %), v prostředí, kde rodičům scházejí potřebné rodičovské kompetence, například proto, že sami nikdy nezažili funkční rodinu a výchovu, prošli traumatickými zážitky, ústavní výchovou, mají duševní onemocnění nebo snížený intelekt, jsou závislí na návykových látkách nebo jsou sami mladiství. Dítě si svou rodinu nevybírá a nemůže přímo ovlivnit prostředí ani podmínky, ve kterých vyrůstá. A proto takové děti potřebují podporu a rovné příležitosti ke vzdělávání jak v běžném, tak v nouzovém režimu. Rovný přístup ke vzdělávání je také jednou z hlavních zásad vzdělávání zakotvených ve školském zákoně³⁾, přičemž jakákoliv diskriminace z důvodu rasy, barvy pleti, pohlaví, jazyka, víry a náboženství, národnosti, etnického nebo sociálního původu, majetku, rodu a zdravotního stavu nebo jiného postavení občana je protiprávní.

Zatímco podpora distanční online výuky je v řadě evropských zemí systémová na úrovni státní správy a investice do technické podpory sociálně znevýhodněných dětí dosahují mnohdy až desítek či stovek milionů eur, v ČR se o podporu těchto dětí starají především neziskové organizace a soukromé subjekty. Zatímco například v Německu dostane každé dítě bez patřičného vybavení 150 eur na pořízení potřebné techniky a Itálie podporuje nejen žáky, ale financuje i vybavení škol, v ČR žádnou systémovou ani koordinovanou podporu znevýhodněné děti nemají. Rodiče sice mohou požádat Úřad práce o mimořádnou dávku mimo jiné na vzdělávání nezaopatřeného dítěte⁴⁾, jedná se ale o zdlouhavý a administrativně náročný proces. Státní správa v některých evropských zemích dále například koordinuje a zaštiťuje bezplatné vyučování, iniciuje poskytování bezplatných dat pro využívání vzdělávacích aplikací nebo zajišťuje linky psychologického poradenství nejen pro děti, ale také pro rodiče a učitele.⁵⁾

Také u nás se toho děje hodně dobrého, ovšem bohužel nikoliv na úrovni systému. Techniku pro děti zajišťují neziskové a soukromé organizace, jako například iniciativa Česko.Digital, online obchod Mironet, nezisková organizace Romea či projekt Eduzměna. Řada neziskových organizací také poskytuje znevýhodněným dětem terénní podporu ve vzdělávání. Pomáhá jim s výukou, distribucí materiálů, doučováním i organizací volnočasových aktivit.

Vzdělávání dětí se speciálními vzdělávacími potřebami (dále také „SVP“) je obvykle obtížnější než vzdělávání dětí většinových. Řada těchto dětí nemusí být schopna samostatné práce podle zadání tak jako jejich vrstevníci. Mnoho jich může mít poruchy pozornosti. Práce s nimi je téměř vždy nějak specifická. A rodiče samozřejmě většinou nejsou pedagogičtí pracovníci a ke vzdělávání svých dětí jim mohou scházet potřebné dovednosti, pomůcky, technické vybavení i čas. Potřebují podporu a vedení. Pokud se jim péče ze strany školy dostává, je to pro ně výrazně jednodušší, než když žádnou podporu nemají. Situace je navíc v praxi skutečně škola od školy a občas i třída od třídy odlišná – pohybuje se v rozmezí od adekvátní podpory až po nulovou komunikaci.

V českých základních školách se vzdělává více než 940 000 dětí, z toho 120 000 jsou žáci se speciálními vzdělávacími potřebami. Zhruba každé osmé dítě potřebuje nějakou podporu ve vzdělávání.⁶⁾ Je to skupina výrazná nejen svým počtem, ale i nesmírnou pestrostí, od dětí nadaných po děti s mentálním či kombinovaným postižením. Spadají sem děti, které neovládají češtinu na dostatečné úrovni, tedy typicky cizinci. Spadají sem také děti sociálně znevýhodněné, děti z rodin s nízkým socioekonomickým statusem, s různými poruchami učení, s autismem, děti s různými zdravotními hendikepy a vzácnými onemocněními. A všechny tyto děti mají svá individuální specifika a individuální potřeby.

Obecně mají děti se SVP na základě § 16 školského zákona právní nárok na řadu podpůrných opatření, která jim pomáhají při vzdělávání a rozvoji jejich vzdělávacího potenciálu. Mají nárok na poradenskou pomoc školy a školského poradenského zařízení, na úpravu organizace, obsahu, hodnocení, forem a metod vzdělávání, stejně tak na úpravu výstupů vzdělávání, na zajištění výuky předmětu speciálně pedagogické péče a pedagogické intervence. Dále mají nárok na používání kompenzačních pomůcek, speciálních učebnic a speciálních učebních pomůcek, na vzdělávání podle individuálního vzdělávacího plánu – a také na personální podpůrná opatření, typicky na využití asistenta pedagoga, dalšího pedagogického pracovníka či jiného specialisty (např. tlumočníka do znakového jazyka), či na vzdělávání v prostorách stavebně nebo technicky upravených.

Z povahy uvedených opatření vyplývá, že většinu z nich lze poskytovat i distančně. Vzdělávání totiž stále probíhá, ačkoliv na dálku, a děti se speciálními vzdělávacími potřebami mají na poskytování pravomocně přiznaných podpůrných opatření nárok. Především je ovšem v zájmu jejich kvalitního vzdělávání nezbytné kontinuitu v poskytování podpor maximálně zachovat a také co nejvíce podpořit je a jejich rodiny při vzdělávání, které často nemusí být úplně snadné. Například personální podporu lze poskytovat i online a v nutných případech za dodržení bezpečnostních opatření i osobně v domácím nebo k tomu účelu vyhrazeném prostředí. Děti mohou pracovat online s podporou asistenta pedagoga a online mohou absolvovat i pedagogické intervence a hodiny speciálně pedagogické péče. Dětem lze domů zapůjčit jejich pomůcky a speciální učebnice, vybavit je pracovními listy, upravovat jim obsahy, metody a formy nejen online výuky na míru. Rodiče by také měli být informováni o možnosti využití služeb školního poradenského pracoviště, a to jak formou konzultací, tak formou péče na dálku či případného osobního kontaktu. Kromě konzultací mohou pracovníci školních poradenských pracovišť, případně učitelé či asistenti pomoci s přípravou pracovních listů a materiálů anebo třeba doporučit ověřené online zdroje pro procvičování a samostatnou práci. Nedostatečná podpora těchto dětí totiž opět zjevně prohloubí nerovnosti ve vzdělávání.

Krom toho se rodiny dětí se speciálními vzdělávacími potřebami pochopitelně nacházejí ve velmi pestrých a různě náročných situacích a rozhodně neřeší jen obtížnější vzdělávání svých dětí. Například mezi rodiči dětí se zdravotními hendikepy je statisticky výrazně více samoživitelů a ti čelí výpadku jediného rodinného příjmu, jiní rodiče mohou být na pokraji vyčerpání z důvodů nonstop péče o děti s těžšími hendikepy (a to z důvodu výpadku odlehčovacích a asistenčních služeb, které jim umožňovaly sdílet jejich náročnou, často 24hodinovou péči, zavřené jsou také speciální školy i stacionáře), další rodiče mají silnou jazykovou bariéru, která jim neumožňuje se školou komunikovat a v zadáních se orientovat, někteří rodiče ze sociálně znevýhodněného prostředí nejsou zvyklí se školou příliš komunikovat a především často nemají k dispozici potřebné technické vybavení ani obvyklé kompetence ho ovládat. Vzdělávat mimořádně nadané žáky také není úkol pro každého.

Co rodičům v praxi ze strany školy hodně pomáhá, je patrně v první řadě funkční komunikace se školou, lidský zájem o dítě, podpora a sdílení. Individuální přístup k potřebám dítěte a adekvátní podpora při jeho výuce. Zadávání konkrétních, jasně formulovaných podnětů, tipy na pracovní listy a prověřené zdroje, rady a konzultace, pedagogické tipy, co se s dítětem při výuce osvědčuje a jak dítě naopak nepřetížit, jak ho motivovat, jak mu dát prostor na odpočinek a relaxaci. Jak práci strukturovat, jak výuku dělit do funkčních bloků. Rodiče si také velmi chválí, pokud škola umožňuje online setkávání s ostatními spolužáky, zadává úkoly přes jedno prostředí, děti příliš nezahlcuje nepřiměřeným množstvím úkolů a termínů, nenakládá jim více úloh, než obvykle stíhají udělat ve výuce, netlačí na výkon, ale spíš upevňuje základní učivo a klíčové obsahy a nedává špatné známky za banality a nedodržení termínů.

Specifickou skupinou jsou děti se zdravotními hendikepy podle § 16 odst. 9. Ty na základě školského zákona, pokud se jedná o volbu rodiny a je to v jejich zájmu, navštěvují běžné základní školy. Pokud k jejich vzdělávání nepostačuje vzdělávání s podpůrnými opatřeními v hlavním vzdělávacím proudu, je to v jejich zájmu a k tomu doporučení školského poradenského zařízení a především rodič zvolí tento typ vzdělávání pro své dítě, navštěvují tyto děti tzv. speciální školy, třídy, oddělení nebo skupiny.

Vzdělávání dětí podle § 16 odst. 9 je vždy specifické a probíhá obvykle se zvýšenou podporou jak materiální, tak personální. Děti mají právní nárok na podporu ve vzdělávání a kontinuitu v poskytování podpory. Obvykle nemusí být v silách rodiny jim kvalitní vzdělávání samostatně zajistit.

Co se týče podpory dětí se zdravotním znevýhodněním ze strany školy, praxe je v terénu skutečně velmi široká od maximální po nulovou podporu. Zatímco jedna rodina například vozí každý den své dítě k asistentovi pedagoga domů a ten s ním celé dopoledne pracuje podle pokynů a zadání pedagoga pro celou třídu a přivádí ho domů po odpolední procházce, jiné rodině se od uzavření školy neozval ani učitel, ani asistent pedagoga, který dítěti na základě doporučení školského poradenského zařízení poskytuje podporu na plný úvazek.

Po uzavření speciálních škol a tříd nastala pro rodiče dětí se závažnějším zdravotním znevýhodněním velmi složitá situace. Takové děti vyžadují zvýšenou nebo často i nepřetržitou pozornost a péči. Rodiny jsou v sociální izolaci a bez obvyklé podpory školských a sociálních služeb (zejména asistenčních a odlehčovacích) musejí zajistit 24hodinovou péči o své děti. Řada rodin je v existenční nouzi. Jejich situace je o to složitější, že se často jedná o rodiče nebo rodiny plně závislé na příjmu jediného člena rodiny, protože druhý nemůže z důvodu péče o osobu blízkou plně nebo vůbec pracovat. Také vzdělávání těchto dětí je pochopitelně výrazně náročnější než vzdělávání dětí většinových. Rodiče jsou celkově velmi přetíženi, někteří opravdu již na hranici svých možností a sil.

Navíc zatímco rodiče dětí navštěvujících první stupeň běžných základních škol se mohli rozhodnout, zda jejich děti nastoupí k 25. květnu zpět do školy v režimu školních skupin, řadě rodičů dětí navštěvujících speciální školy pro uvedené druhy znevýhodnění je tato možnost volby zatím upřena. To je s ohledem na jejich situaci a potřebu zvýšené podpory nelogické, protiprávní a také diskriminační opatření.

Mezi děti, které se nemohou ani v případě zájmu rodiny vrátit do školy, patří děti navštěvující školy, třídy pro žáky s tělesným postižením, mentálním postižením, souběžným postižením více vadami, poruchami autistického spektra či závažnými poruchami chování.⁷⁾ Tyto školy mají zůstat uzavřeny až do prázdnin a děti se do nich mají vrátit nejdříve v září. Další měsíce izolace přitom mohou mít pro takovéto děti fatální důsledky s dopadem nejen do oblasti vzdělávání. Takováto plošná výjimka jen pro určitou skupinu dětí a z důvodu jejich zdravotního znevýhodnění je diskriminační a protiprávní, a to jak na základě takzvaného antidiskriminačního zákona, tak školského zákona.⁸⁾

Za velkou příležitost lze v této době rozhodně považovat zvýšenou možnost individualizovat výuku, a to nejen směrem k dětem se speciálními vzdělávacími potřebami. Jako velké riziko lze naopak vnímat další prohloubení již tak výrazných nerovností v českém vzdělávacím systému.

Znevýhodněné, zranitelné a ohrožené děti i jejich rodiny by měly mít v jakékoliv době, a obzvláště v takto kritických obdobích, zvláštní pozornost a podporu ze strany systému. Již výpadek několika týdnů ve vzdělávání může mít za následek ztrátu motivace a dlouhodobé problémy v dalším vzdělávání. Nezbytné je proto také vždy zachovat kontinuitu v poskytování přiznaných podpůrných opatření.

Je třeba mít na paměti, že v dnešní době obzvláště tlakem na výkon a na plnění všech výstupů jen ještě více prohlubujeme rozdíly mezi dětmi z různého socioekonomického prostředí a s různými speciálními vzdělávacími potřebami. Studijní nároky a úkoly by měly být v co největší míře individualizované a měly by zohledňovat nejen možnosti a individuální potenciál dětí (schopnost se sám učit), ale i možnosti jejich rodičů (kompetence, technologie, časové možnosti). Měly by být otevřené a dát dětem možnost se co nejvíce realizovat v oblastech, které jsou jim blízké, a cílit spíš na posilování kompetencí než na pouhé nabývání vědomostí.

Rozdíly se však prohlubují nejen mezi dětmi, ale také mezi jednotlivými školami. Řada učitelů pracuje s propracovanou online výukou, jinde ale děti jen elektronicky obdrží seznam cvičení a stránek k vypracování a samostudiu na den či týden dopředu. Je nutné systémově podpořit školy a učitele, kteří distanční výuku zatím příliš nezvládají. Musíme počítat s tím, že situace zavření škol se v budoucnu se může opakovat, a připravit si kvalitní krizové plány na úrovni jednotlivých škol, ale především na úrovni systému.

Také návrat do školy nebude úplně snadný a všechny děti budou potřebovat rozumné adaptační období. Přijdou do školy s různými zážitky a zkušenostmi, v různém emočním stavu. Současná situace je pro děti náročná a nezvyklá, a to i pro ty, které vyrůstají v podpůrném a stimulujícím prostředí. Jsou zavřené doma, bez kamarádů, volnočasových aktivit, možná ani některé příliš nerozumějí, co se vlastně děje. Některé děti mohou být ve velkém stresu. Jiné mohou dokonce prožívat trauma. Další například ztratily někoho blízkého, bojí se o své blízké, jsou zahlceny dramatickým zpravodajstvím.

Ve školách bude třeba začít zvolna a věnovat dostatek času adaptaci a zejména tomu, aby se děti cítily v bezpečí. Ve vytvoření bezpečného klimatu ve třídě a psychosociální podpoře dětí je přitom zcela klíčová role učitele. Pokud je dítě traumatizované, je v celkové nepohodě či ve stresu a jeho mozek se utápí v pocitu ohrožení, aktivizují se jeho vývojově starší struktury a přirozenou fyziologickou – a hlavně vůlí neovladatelnou – reakcí je útok, útěk či strnutí. A v takovém stavu se nikdo z nás není schopen učit. Dítě se pak může projevovat neobvykle, například náročným chováním, náladovostí či apatií. Česká odborná společnost pro inkluzivní vzdělávání se podílela na přípravě materiálu, který se tématem návratu dětí do škol s důrazem na jejich duševní zdraví zabývá. Záměrem bylo vytvořit praktickou podporu pro pedagogy pro adaptační období, práci s klimatem a reakcemi na možné rozpoložení dětí při jejich návratu.⁹⁾

Je jistě nezpochybnitelné, že v dnešní době 21. století tvoří technologie nedílnou součást našeho života a digitální gramotnost je pro nás i naše děti klíčovou kompetencí. Proto je určitě vítaným přínosem dnešního stavu, doufejme s dlouhodobým dopadem, že se školy musejí učit a učí se s technologiemi ve výuce aktivně pracovat. Distanční forma prostřednictvím online výuky, případně forma kombinovaná (prezenční/online) se v budoucnu zřejmě stane běžným standardem. Je proto třeba stále myslet na to, že řada dětí nemá do online světa přístup nebo nemá obecně ke vzdělávání v rodině podporu. Je třeba hledat cesty, jak jim zajistit potřebné vybavení i terénní podporu, aby se mohly spolu se svými spolužáky vzdělávat na rovnoprávném základě.

Nemalé skupině rodičů nynější systém výuky na dálku vyhovuje, a je tedy třeba do budoucna zvažovat nové alternativy a kombinace docházkové a distanční výuky. Zejména jde o rodiče, kteří jsou zvyklí se dětem aktivně věnovat v jakémkoliv režimu, nebo rodiče, kteří si mohou práci s dětmi dovolit, protože nejsou zatíženi prací či existenčními problémy. Současný systém distanční výuky může vyhovovat i řadě dětí, přestože většině z nich chybí především kontakt s kamarády a oblíbené volnočasové aktivity. Jedná se například o děti, které mají problémy v oblasti sociálních vztahů, děti, které hůře snášejí obvyklý tlak ze strany školy a tradiční autoritativní přístup, hodnocení a poměřování s ostatními, či takové, které se nedají tak lehce formovat systémem.

V zájmu všech dětí je vhodné v kontextu současné nečekané situace uvažovat o radikálních změnách a modernizaci českého školství a využít prožitou zkušenost jako výzvu a cestu směrem ke vzdělávání, které bude děti bavit a skutečně připravovat na život v 21. století.