Bariéry a jejich překonávání v dospělém životě jedinců s dyslexií

Důležitost informačních technologií pro život ve společnosti v 21. století, pro život soukromý i profesní, je jistě nezpochybnitelná. Stoupá potřeba umět používat počítač a internet. Psané slovo, včetně jeho digitální formy, je tak důležitým komunikačním prostředkem mezilidské interakce. Typickou skupinou lidí, která se potýká s problémy v těchto dnes již „klíčových dovednostech“, jsou lidé s dyslexií. Jejich specifické znevýhodnění bývá spojené s přenosem a se zpracováním informací. Zvyšující se nároky na čtenářské kompetence se stávají zdrojem překážek v jejich životě.

Autoři pro účely knihy analyzovali 30 provedených interview a 34 životních příběhů, které popsali dospělí jedinci s dyslexií. Analyzovali je ze dvou základních hledisek, a to jaké bariéry jim v životě vytvářejí problémy se čtením a jaké strategie používají, aby tyto bariéry překonali. Pojďme se podívat na to, co vše přetrvává do dospělosti.

Již delší dobu se ví, že dyslexie není záležitost pouze dětského věku a s vývojem neodezní. Obtíže s ní spojené lze pouze kompenzovat, jak ukazuje i výzkum provedený v rámci mezinárodního projektu Literacy, který byl zaměřený právě na dospělé jedince s dyslexií. Tito lidé bariéry, které jim dyslexie přináší, vnímají a snaží se je kompenzovat v průběhu celého života, nezávisle na věku.

V dospělosti si již uvědomují, že jim oči přeskakují za začátku na konec, pak zase doprostřed textu, že mají pomalejší tempo než jejich vrstevníci. Když je text dlouhý, radši ho domýšlí, protože je čtení unavuje. Z toho zákonitě plynoui potíže s porozuměním obsahu. V životě pak neradi čtou, na čtení raději volí časopis s kratším článkem. Stydí se číst na veřejnosti. Vždy když ví, že budou muset někde něco přečíst, se dopředu stresují, jestli to přečtou správně, neudělají tam moc chyb, nebudou moc koktat a zasekávat se, nezačnou číst slova jinak, než jsou napsaná, a text jim tak nepřestane dávat smysl. Takže pokud nemusí, raději se čtení před lidmi vyhýbají. Při každém veřejném čtení je provází velký pocit nejistoty. Když přesto mají číst na veřejnosti, tak si text musí několikrát přečíst předem, aby ho uměli skoro zpaměti. Jenže když ho umí zpaměti, posluchači si myslí, že čtou úplně krásně, a že tedy nemohou mít dyslexii, případně že zveličují svůj problém.

Když se stanou rodiči, uvádějí, že je mrzí, že jim dělá potíže číst dětem pohádku. Mívají problém s podepsáním smluv. Trvá jim delší dobu, než si vše přečtou, a je jim trapně, protože to na nich mohou lidé vidět. Bohužel to dopadá tak, že text ve smlouvě většinou rychle nějak přečtou, ale bez porozumění, a tím pádem ani pořádně nevědí, co podepisují. Na každé čtení potřebují výrazně víc času než jejich vrstevníci.

Někteří jsou přesvědčeni, že problémy se čtením ovlivňují jejich společenské uplatnění. Myslí si, že kdyby četli s větší jistotou, tak by mohli dosáhnout v zaměstnání vyššího postavení.

Při se jim pletou písmena, některá vynechávají. Bojují s interpunkčními znaménky, která nedokážou napsat na správné místo. Zvládnou se naučit pravidla pravopisu, ale selhávají následně v jejich správném používání. Nechtějí se vyjadřovat na sociálních sítích, nepíší ani textové zprávy, aby nebyly vidět jejich chyby. Pokud to potřebují z důvodu navázání nového kontaktu, radši požádají nějakou blízkou osobu o pomoc a zkontrolování zprávy, aby v ní neměli chyby. Stydí se za to, že je dělají. Problémy se psaním si uvědomují, uvádějí, že pokud nepíší na počítači, nikdo po nich text nepřečte. Někteří používají jen jednoduché věty, žádná dlouhá souvětí, aby v textu udělali co nejméně chyb. Dokonce se u nich objevují nedostatky v komunikaci i slovní, nejen písemné, neboť jim mnohdy dělá problémy rychle najít vhodná slova a správně se vyjádřit.

Uvádějí, že mají horší orientaci v neznámém prostředí, nepamatují si, zda na dané místo přišli zprava, nebo zleva, ani jak se ulice jmenovala. Popisují obtíže v rozlišování pravé a levé strany a s .

Jedincům s dyslexií pomáhá poslech audioknih, chození na dabované filmy, vyhýbání se čtení nahlas. si připravují dopředu, ať už se jedná o prezentaci, nebo pohádku dětem. Čtou články v časopise nebo na internetu, protože jsou více strukturované a nejsou tak dlouhé. Také jsou zde různé barevné nadpisy a obrázky, což jim pomáhá, je to zajímavějšía přehlednější. Snaží se například každý den přečíst alespoň kapitolu z povinné četby k maturitě, a pokud to jde, nenechávat nic na poslední chvíli. Někteří si snadněji pamatují obrazy než slova. K tomu, co si mají pamatovat, si musí představit danou věc obrazově, nakreslit malý obrázek. Nebo si aspoň barevně podtrhnout důležitá slova. Tak si naučené slovo spojí s barvou, a lépe si ho pak vybaví. Pokud v práci musí číst různé návody, tak si nejprve dobře prohlédnou obrázky. Ty jsou často přehlednější než samotný text. S novými technologiemi se seznamují na počítači pomocí videí. Studenti a žáci s dyslexií rádi čtou komiksy, což jim zůstává i do dospělosti. Vyhovují jim krátké věty, mnoho obrázků, takže si mohou text domýšlet podle své fantazie. V novinách většinou přečtou jen nadpisy, prohlédnou si fotky, a pouze když je něco hodně zaujme, tak si přečtou celý článek. Někteří uvádějí, že je ke čtení inspiruje obal knihy. Jak vidíme, často se jako kompenzační mechanismus místo čtení textu objevuje čtení obrázků.

Dospělí s dyslexií sami používají v literatuře dohledávání slov, která neznají nebo jim zní cize. Ptají se svých blízkých nebo používají slovník synonym – radši než slovník spisovné češtiny. Doporučují hodně číst a učit se tak domýšlet slova už podle první slabiky. U cizojazyčných slov si pamatovat spíš celkový obraz slova než se snažit ho číst klasicky. Na rozdíl od českého jazyka tvrdí, že když čtou v cizím jazyce, nutí je to dávat velký pozor a nedomýšlet slova. Jinak si uvědomují, že čím víc čtou, tím větší mají slovní zásobu. Pochvalují si různé šifrovačky a hry se slovy, protože ty je učí dávat bedlivý pozor. Za velkou výzvu považují křížovky a jejich vyluštění do posledního písmenka, osmisměrky pak považují za výborný trénink výdrže a pozornosti. Při studiu využívají nejvíce taktiku poslechu. Ideální je, když jim látku někdo převypráví vlastními slovy. O tuto pomoc žádají nejčastěji kamarády nebo pak někoho z rodiny, kdo probíranému učivu rozumí.

Pokud mají podepsat nějakou smlouvu a je to možné, vezmou si smlouvu domů, tam si ji v klidu přečtou, ještěi s někým blízkým, a teprve pak smlouvu podepíšou. Před veřejným vystoupením se často text učí zpaměti. Pokud chtějí číst dětem pohádku, radši to nechají na svém partnerovi, prožívají obavy z toho, že až dítě nastoupí do školy, všimne si, že rodič čte hůř než paní učitelka. Muži se velmi často svěřují s tím, jak jsou pro ně důležité přítelkyně a manželky ve smyslu pomoci se čtením. Oceňují přesvědčování, aby četli alespoň chvilku nahlas. Uvědomují si, že jim čtení nahlas pomáhá, i když tuto činnost nemají rádi. Vyhovuje jim, že se jim tyto blízké osoby nesmějí, naopak je povzbuzují. Hodně to pro ně znamená.

Studentům ve škole pomáhá, když pedagogové berou ohled na problémy se a odpouštějí jim specifické chyby. Některým pomůže přechod na tiskací písmo, jelikož je pro ně snadnější a pro jejich okolí čitelnější. Někteří potřebují přímo psát zápisky do počítače, aby to bylo čitelné pro okolí i pro ně samotné. V hodinách ve škole kompenzují sluchem nebo si píší zkrácený zápis tiskacím písmem. Používají zvýrazňovače. Někteří se přiznávají, že kdyby měli psát psacím písmem, tak po sobě nic nepřečtou. Pomáhá jim, když místo diktátu jen doplňují písmena do textu. Mohou se tak lépe soustředit na pravidla gramatiky a porozumění textu. U maturitní zkoušky potřebují více času na test i slohovou část. Pak dokážou podávat výkony srovnatelné se spolužáky.

Někteří dospělí radí po napsání jít dělat něco úplně jiného a trochu zapomenout, co již napsali. Pak chyby odhalí snáz. Hodně si pochvalují pomoc počítače. Za důležitou ale vždy považují kontrolu textů někým jiným.

V jim pomáhají lepicí papírky umístěné na pracovním stole, na kterých mají napsané poznámky, na co nesmí zapomenout. Při rozlišování levéa pravé strany pomáhá to, že z palce a ukazováčku lze vytvořit písmeno L (na pravé ruce je L opačně). S orientací jim pomáhají záchytné body (místa, budovy, cedule). Pokud o sobě vědí, že u nich převažuje vizuální paměť, pomáhá jim učit se novým věcem pomocí zrakových vjemů (obrázků, tváří lidí apod.). Při vyhledávání a orientaci v mapě je pro ně funkční používání navigace.

Největší pomoc je v dospělosti povzbuzení a spoluprácev rámci rodiny. Při studiu na vysokých školách hodnotí pozitivně pomoc Poradenských center, která jsou zřizována jako podpora pro studenty se znevýhodněním. Často uváděli, že jim vyhovuje ústní zkoušení. Některým se výrazně lépe učilo to, co slyšeli. V dospělosti pak nejvíce pomáhají lidé, kteří jim věří, u kterých vědí, že se jim nebudou posmívat.

V pomáhá přijmout fakt, že mají dyslexii, jako část sama sebe a nestydět se za to. Pokud najdou práci, která je baví a zajistí jim normální život, tak nevnímají dyslexii jako překážku. V takovém případě unesou i nějaký ten posměch od kamarádů, dokáží být nad věcí. Jak trnitá někdy může být cesta k tomu být nad věcí, ilustruje následující příběh jedné respondentky:

Dospělí jedinci s dyslexií potřebují kolem sebe mít skupinu lidí, která je seznámená s jejich obtížemi a která je jim oporou. Jako důležité vidí i to, že je například nevezmou na film s titulky, protože oni by je nezvládli číst. Uvědomují si své potíže se psaním a čtením SMS zpráv, hlavně muži, když píší své přítelkyni. I když si po sobě text čtou, vždy nějakou chybu přehlédnou. Jsou rádi, když se jim jejich blízcí neposmívají, ale podpoří je a snaží se jim pomoci. Mnozí vystudovali právě za pomoci rodiny a kamarádů. Za největší životní strategii považují odhodlání a přístup nevzdat se.

Proč jsem vybrala z knihy zrovna bariéry a mluvím o dospělých jedincích s dyslexií, když píšu příspěvek pro časopis Školní poradenství v praxi? Je to proto, že bych ráda, aby čím dál víc pedagogů rozumělo tomu, že přestože toto postižení není vidět, jedná se o problémy, které existují a provázejí jedince od dětství až do dospělosti.

Naši žáci a studenti potřebují na sobě pracovat, hledat své systémy v učení, pokusit se v nich najít výhodu. V životě pak najít to, co člověka baví dělat. My pedagogové bychom tady měli být proto, abychom je na této cestě do dospělosti provázeli. Abychom to dělali zasvěceně, je potřeba znát souvislosti. Budu ráda, když tento příspěvek pomůže k porozumění problematice jedinců s dyslexií.