"Záleží na tom, v jaké kvalitě návrhy zákonů přicházejí z ministerstva," říká předseda "školského" výboru Poslanecké sněmovny PČR Matěj Ondřej Havel

Vystudoval jsem učitelství pro střední školy – český jazyk, dějepis a hudební výchovu. Že chci být učitelem dějepisu, to jsem věděl od základní školy. A během těch osmi let, které jsem jako učitel strávil na gymnáziu, mě to nikdy nepřestalo bavit. Poté jsem se stal ředitelem na jiném gymnáziu, to bylo v roce 2018, a pak jsem se dostal do Poslanecké sněmovny. Teď mám tedy od učení pauzu, ale v budoucnu se opět vidím ve škole. Doufám, že mě někde vezmou (směje se).

Je to samozřejmě předmětem vyjednávání. Poslanecký klub logicky usiluje o to, aby měl své lidi v co nejvíce výborech. Každý má možnost říct v rámci svého klubu, o jaké výbory má zájem, některé jsou mu ale přiděleny; já jsem školský chtěl a vyšlo to. V minulém volebním období měla „topka“ v parlamentu čtrnáct poslanců, ve školském jsme byli dokonce tři: já, Pavel Klíma, také bývalý ředitel školy, a Pavel Svoboda, ředitel Komorní filharmonie Pardubice.

Zásadní rozhodnutí se dělají jedině na plénu sněmovny, ale výbory chystají podklady. A to má svůj význam. Když přijde do sněmovny zákon z vlády, což je nejčastější cesta, v prvním čtení se rozhodne, zda se tím vůbec bude sněmovna dále zabývat. Pokud ano, tak zákon „padá“ do garančního výboru a tam se začne pitvat. Když je druhé čtení „na sále“, kdy mohou poslanci navrhovat změny, tak je školský výbor již připravený přicházet se stanovisky.

Přesně tak. Funkce je spíše expertní. Jsou tam poslanci, kteří mají odbornost nebo zájem o tuto oblast, gesčně se jí věnují. Na plénu se často hlasuje i o agendách, kterým nerozumím, v takových případech musím dát na to, co o tom vědí mí informovanější kolegové. A naopak já a mí kolegové ze školského výboru zase fungujeme expertně vůči jiným poslancům. Výbor má váhu expertního tělesa. Když navrhne nějaké úpravy návrhů zákona, tak zpravidla projdou. Často takto „čistí“ ministerské návrhy zákonů.

To proto, že celého výboru je široká a komplikovaná a na platformě celého výboru se nedá náležitě prodiskutovat. Podvýbor může jít více do hloubky: pozve experty, lidi z praxe, zástupce asociací s cílem zajistit, že jeho stanovisko bude kvalifikované. Na výbor pak jde „předžvýkaná“ a to jeho jednání dělá efektivnější – stejně jako pak výbory efektivizují jednání v plénu.

Pozice ve výborech jsou předmětem vyjednávání a různých „handlů“. Jak to bude, určuje vítěz. V minulém volebním období měla nejdříve předsedu školského výboru také opozice, byl to Ivo Vondrák, původně z hnutí ANO. Když ho opustil, asi po roce, tak ho ANO nechalo z čela výboru odvolat, ale zároveň se nebyli schopni shodnout na tom, kdo to převezme po něm, a výbor tak více než rok žádného předsedu neměl. Řídil ho místopředseda Pavel Klíma. V posledním roce jsme pak my jako „topka“ pustili předsednictví zahraničního výboru, protože jeho předseda Marek Ženíšek odešel na pozici ministra. Vyhandlovalo se to tak, že hnutí ANO obsadilo tento a nám připadl „školák“. Topka navrhla mě. Výbor jsem řídil zhruba poslední rok před volbami. S volbami se rozhoduje znovu a ANO přišlo s nabídkou dát školský výbor opět topce. Na to, že ve funkci předsedy pokračuji, měl vliv souběh různých okolností. Obecně je to otázka aktuálního rozložení sil ve Sněmovně.

Mé poznání: velkou váhu, ba největší sílu má ministerstvo. Neboli hodně záleží na tom, v jaké kvalitě návrhy přicházejí od něj, důležitá je právě kvalita vstupu. Zásluha výboru je, že dokáže „čistit“ legislativní návrhy od nesrovnalostí, které ministerstvu unikly, jak už jsem říkal. V tom vidím jeho důležitost. Třeba návrh k digitalizaci přijímaček, který šel z ministerstva, byl velmi technokratický. Na výboru se ho podařilo polidštit – přidaly se procesní věci. Po poradě s lidmi z praxe…

I přesto, že aktuálně psychologové nejsou, bylo třeba nejdřív odsouhlasit nárokové financování. Bez toho, že by měl vidinu získání práce v oboru, to nikdo nepůjde studovat. Funguje princip poptávky – nabídky. Stejná situace byla v 90. letech s učiteli angličtiny. Rozhodlo se, že ve školách bude povinná angličtina, ale protiargument byl, že nemáme dost učitelů. Jenže dokud angličtina povinná nebyla, nebyl žádný motivátor, který by problém nedostatku řešil. Věřím, že teď, když peníze na psychology jsou, po nich vzniká poptávka. Zároveň ministerstvo vede debatu s vysokými školami, aby otevřely studijní programy pro více studujících. Ale trh má v tomto ohledu podle mne velkou sílu.

My si je „předvoláváme“ – zveme je na jednání k různým bodům. Ministr nám zdůvodňuje zákony, můžeme ho o to přímo požádat. Nemusí vyhovět, ale etika je taková, že když není v zahraničí, tak přijde vždycky. Pokud nemůže, pošle náměstka – zpravidla politického. Někdy chodí i vrchní ředitelé sekcí.

Animozity jsou více na plénu jako show do médií, ale v kuloárech a výborech je debata v zásadě věcná, jak říkáte. A ve školství není úplně vzácné, že se věci prohlasují napříč, že zvednou ruce an bloc poslanci z vládních stran i opozice.. To byl třeba případ sociálního pedagoga nebo odkladů – hlasovali jsme pro to všichni. Někdy se dělá taková hra, kterou nemám rád a neúčastním se toho, ale děje se to: opozice přijde s dobrým návrhem, načež ho předloží jako svůj koaliční poslanec a prohlasuje se ten jeho návrh.

Jednoznačně. Před volbami bylo slyšet od SPD samé „zrušíme to či ono“, chtěli si tím naklonit skupinu lidí, která tomu nerozumí nebo třeba slyší na nostalgickou vlnu: ať je to tak, jak jsme to měli dřív. Někdo si zkrátka na základě průzkumů spočítal, že inkluze je super téma na vedení kulturních válek. Ale teď jsou u vlády a je jim jasné, že se inkluze zrušit nemůže. A s optimalizací inkluze nakonec souhlasí všichni napříč politickým spektrem.

Řekl bych, že nadstandardně. A tím se předešlo tomu, abychom to pak někde kritizovali, odstřelovali. To bylo zvládnuté, to chválím. A jak vidím samotný výsledek? Výstupy jsou formulovány dost odvážně. Nejvíce se kritizuje chemie – ale ta je z mého pohledu udělaná skoro nejlíp. Přesně tak, jak bych si představoval, že má revize vypadat. My jako „topka“ jsme spíše pro odvážnou revizi – ředitelům to rozvazuje ruce. Ale je potřeba dodat i „b“. A to není ideové, ale praktické: revize musí být pro školy uchopitelná.

Problém je, že se dosud nepodařilo změnit mindset učitelů a ředitelů, kteří s tímto odvážným RVP nesouhlasí, ale měli by s ním pak pracovat. Má obava je, že se školní vzdělávací programy budou dělat v mnoha školách spíše tak, aby se formálně vyhovělo, než aby skutečně přivedly reformu do školy. A pokud by tomu tak bylo, byla by to promarněná šance.

Zřejmě ano. Já jako učitel jsem si tím také prošel. Teprve v rámci dalšího vzdělávání jsem se dozvěděl, jak se s kompetencemi dá pracovat, během vysokoškolského studia mi to nikdo neřekl. Na druhou stranu kompetenční model tady existuje už dvacet let. Jestliže tu ještě po dvaceti letech jsou ředitelé škol, kteří jsou roky ve funkci a nevědí, co to je a jak s tím nakládat – tak je něco zásadně špatně na jejich straně.

Líbí. Ale možnosti, jak učit dějepis moderně, byly velké už podle stávajícího RVP – a zdaleka nejsou všude využívané.

Neměl jsem nikdy ucelený koncept pro čistě badatelskou výuku v rámci celého studia. Zařazovali jsme badatelsky orientované projekty. V základní škole si dokážu představit, že tematické, projektové učení s prvky badatelské výuky je jediná udržitelná cesta a musí nahradit těžkopádné chronologické výklady. Až se zase vrátím do školy, budu v tomto ohledu mnohem odvážnější. Větší výzva to je, zdá se, u přírodních věd.

Na gymnáziu jsme měli třídu, kde jsme se pokoušeli o integraci předmětů. A bylo snadnější udělat to ve společenskovědních oborech než v těch přírodovědných. Učitelé nevěděli, jak to uchopit, vlastně jich nebylo dost, kteří by byli ochotni do toho jít. A stavět to jako Potěmkinovu vesnici, to nemá cenu, to by děti nic neuměli, nedostali by se na vysokou školu a tak dále. Takže jsme nějakou dobu počkali, až k tomu učitelé dozrají a nebo přijdou noví, kteří se na to cítí. Já už u toho teď nejsem, takže to tolik nesleduju a nemám informace z první ruky, ale zdá se, že se to ve škole posouvá příznivým směrem.

V obecné rovině možná ano, ale co se týče snižování PHmax, byli jsme jediní z vládní , kdo to rozporoval. Argumentovali jsme tím, že se nic moc neušetří, zato negativní efekt to bude mít relativně velký: bolestně to zasáhne školy, které se naučily více individualizovat výuku, tedy premianty, od kterých by se ostatní školy měly učit. A byla to pravda, ušetřily se desítky milionů, tedy v kontextu rozpočtu MŠMT skoro nic.

Je pravda, že v systému jsou různé nesrovnalosti a nezačalo to změnou financování podle PHmax. Všiml jsem si například, že už předtím střední školy nabízely různé volitelné semináře, třeba psychologie, které byly na úrovni nižších ročníků vysoké školy. Dal jsem si s tím práci a na sylaby jsem se podíval. Studenti to kvitovali s tím, že první rok na vysoké škole se nemuseli moc učit, protože se to probíralo na střední. A já se ptám: je tohle cesta k efektivnímu vzdělávání? Chceme na střední škole suplovat tu vysokou? A v tom „jedou“ gymnázia jako celek, většina se těmito semináři chlubí.

Je fakt, že o tomto by se dalo debatovat dlouho, ale v RVP je povinný základ dobře definovaný. A pak je ponechána nějaká možnost profilace. My jsme to na našem gymplu dělali tak, že v prvních dvou letech jsme odučili to, co po nás v RVP chce stát (teď nemluvím o klíčových předmětech čeština, matematika, angličtina, ale o zbytku). A v druhých dvou letech jsme měli přírodovědnou a společenskovědní větev, kde byl prostor pro určitou specializaci.

Základní státní objednávka musí být jasně definovaná. Ale volnost je důležitá. Mohou z ní profitovat i školy se složitou skladbou žáků, typicky školy ve vyloučených lokalitách, do kterých teď ve větší míře zamíří třeba sociální pedagogové. Mohou přizpůsobit svému terénu to, jak učí a koho do toho zapojí. Ony ty děti denně vidí, ne ministerstvo, ne poslanci. A mají nástroje, aby si formy organizace přizpůsobily svým potřebám. Že to ne všechny školy zvládnou? To se může stát. Ale musíme dávat prostor těm, které to zvládnout dokážou. Ostatní se mohou časem inspirovat.

Matěj Ondřej Havel je český politik, člen TOP 09. Od listopadu 2025 působí jako předseda strany, od října 2021 je poslancem Poslanecké sněmovny PČR a od září 2024 zastupitelem Královéhradeckého kraje. V letech 2018–2024 byl ředitelem Gymnázia J. K. Tyla v Hradci Králové, předtím působil jako učitel českého jazyka a dějepisu.

Rozhovor vedla Jitka Polanská, spolupracovnice redakce.