Nová právní úprava BOZP, 2.část

V tomto článku navážeme na článek Nová právní úprava BOZP - 1. část zveřejněný v minulém čísle našeho časopisu. V tomto článku jsme si tehdy uvedli, že právní úprava bezpečnosti a ochrany zdraví při práci je dnes, tedy po 1. lednu 2007, rozčleněna do dvou zákonů:

- do zák. č. 262/2006 Sb., zákoník práce a

- do zák. č. 309/2006 Sb., kterým se upravují další požadavky bezpečnosti a ochrany zdraví při práci v pracovněprávních vztazích a o zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při činnosti nebo poskytování služeb mimo pracovněprávní vztahy (zákon o zajištění dalších podmínek bezpečnosti a ochrany zdraví při práci) (dále jen „zákon o BOZP“)

a seznámili jsme se s novou právní úpravou bezpečnosti a ochrany zdraví při práci obsaženou v zák. č. 262/2006 Sb., zákoník práce. V tomto článku se podrobně seznámíme s druhou částí dnes platné právní úpravy bezpečnosti a ochrany zdraví při práci, tedy se zákonem o BOZP.

Úvodem je třeba upozornit, že tento zákon se neřídí jako nový zákoník práce principem „co není zakázáno, je dovoleno“, jedná se o zákon značně kogentní, neboť obsahuje řadu transpozičních ustanovení, tedy ustanovení převzatých ze směrnic zemí Evropských společenství. Tento zákon je rozčleněn do čtyř částí:

- část první - Další požadavky bezpečnosti a ochrany zdraví při práci v pracovněprávních vztazích

- část druhá - Zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při činnosti nebo poskytování služeb mimo pracovněprávní vztahy

- část třetí - Další úkoly zadavatele stavby, jejího zhotovitele, popřípadě fyzické osoby, která se podílí na zhotovení stavby, a koordinátora bezpečnosti a ochrany zdraví při práci na staveništi

- část čtvrtá - Společná, přechodná a závěrečná ustanovení.

V článku Nová právní úprava BOZP - 1. část bylo také uvedeno, že některá ustanovení hlavy páté části druhé SZP přesahovala svým ryze technickým zaměřením vlastní podstatu zákoníku práce, a tak bylo rozhodnuto o jejich začlenění do I. části tohoto zákona. Jedná se o dnešní ustanovení § 132b SZP - odborná způsobilost, § 133b SZP - bezpečnostní značky a signály, § 134 SZP - pracoviště a pracovní prostředí, § 134a SZP - výrobní a pracovní prostředky a zařízení, § 134b SZP - zvláštní odborná způsobilost, § 134c SZP - rizikové faktory pracovních podmínek a kontrolovaná pásma, § 134d SZP - zákazy některých prací a § 134e SZP - organizace práce a pracovní postupy. Tato ustanovení jsou však v novém zákoně o BOZP zpřesněna a propracována. Zákonodárce si zde mohl dovolit i podrobnější úpravu než na jakou jsme byli zvyklí v zákoníku práce. Přitom také vycházel i z doporučení Evropské komise, pokud se týká transpozice směrnic z oblasti bezpečnosti a ochrany zdraví při práci do našeho právního řádu.

Druhým důvodem pro přijetí samostatného zákona o BOZP bylo, že legislativa zemí Evropských společenství se rychle vyvíjí a při případné potřebné novelizaci našeho práva nebude třeba čekat na novelizaci zákoníku práce.

K jeho provedení byla vydána ještě před nabytím účinnosti tato dvě zcela nová prováděcí nařízení vlády:

- nař. vlády č. 591/2006 Sb., o bližších minimálních požadavcích na bezpečnost a ochranu zdraví při práci na staveništích

- nař. vlády č. 592/2006 Sb., o podmínkách akreditace a provádění zkoušek z odborné způsobilosti.

I když některá ustanovení obsažená zejména v hlavě II. a III. zákona o BOZP nebudou asi v praxi ředitelů školy bezprostředně využitelná, komentujeme celý zákon o BOZP, aby si laskavý čtenář udělal dokonalý přehled o dnešní právní úpravě bezpečnosti a ochrany zdraví při práci.

Tato část I. zákona je nazvána a je rozčleněna celkem do tří hlav

- hlava I. - Požadavky na pracoviště a pracovní prostředí, výrobní a pracovní prostředky a zařízení, organizace práce a pracovní postupy a bezpečnostní značky (§ 2 až § 6)

- hlava II. - Předcházení ohrožení života a zdraví ( § 7 a § 8)

- hlava III. - Odborná způsobilost a zvláštní odborná způsobilost (§ 9 až § 11).

V je, jak bývá pravidlem v úvodních ustanoveních zákonů, vymezen předmět právní úpravy zákona o zajištění dalších podmínek bezpečnosti a ochrany zdraví při práci.

nazvané požadavky na pracoviště a pracovní prostředí obsahově přebírá právní úpravu ustanovení § 134 SZP. Z pohledu práva zemí Evropských společenství má za cíl zajistit soulad s požadavky směrnice č. 89/654/EEC o minimálních bezpečnostních a zdravotních požadavcích na pracoviště a se směrnicí č. 90/270/EEC o minimálních požadavcích na bezpečnost a ochranu zdraví při práci se zobrazovacími jednotkami.

V odstavci 1 zákonodárce pouze rámcově ukládá zaměstnavateli povinnost zajistit, jakým způsobem mají být uspořádána a vybavena pracoviště. Toto ustanovení je třeba považovat za minimální normu, za minimum povinností zaměstnavatele.

Definice pojmu „pracoviště“ ani „pracovní prostředí“ však toto ustanovení neobsahuje. Teorie i praxe rozumí pod pojmem pracoviště místo výkonu práce a pod pojmem pracovní prostředí prostředí, které obklopuje zaměstnance v pracovním procesu. Pracovní prostředí je jednou ze součástí životního prostředí. Zaměstnanec a jeho pracovní prostředí tvoří dialektický celek, navzájem na sebe působí a ovlivňují se. Ztížené nebo škodlivé pracovní prostředí bývá orgány hygienické služby vyhlašováno za rizikové pracoviště.

Pracovní podmínky jsou souhrnem povinností uložených právními předpisy, které mají zamezit škodlivému působení pracovního prostředí na zdraví zaměstnanců, usměrňovat způsob práce podle fyziologických zásad a zabezpečit vytváření optimálních podmínek pro zlepšování pracovního prostředí.

Úroveň pracovních podmínek je závislá na stavu materiálně-technických podmínek výroby (stavu objektů, výrobního zařízení, prostorových podmínkách, vybavení pracovišť), dále na zdravotně hygienických podmínkách (používaných technologiích, používaných pracovních postupech, hermetizaci škodlivin, funkci odsávacích zařízení, osvětlení, mikroklimatických podmínkách, hladině hluku, záření, vibrací, fyziologické a neuropsychické zátěži a úrovni hygienických zařízení). Úroveň pracovních podmínek ovlivňují i sociální vztahy (vztahy mezi vedoucími a podřízenými, délka pracovní doby a její rozvržení, vymezení doby práce v nebezpečném a rizikovém prostředí, úroveň dodržování předpisů bezpečnosti a ochrany zdraví při práci vedoucími zaměstnanci, vybavení a péče o osobní ochranné pracovní pomůcky apod.)

Po věcné i obsahové stránce má i toto ustanovení ryze preventivní charakter. Jeho cílem je předcházet rizikům pracovních úrazů, které vznikají podceněním bezpečnostních požadavků a hygienických limitů na pracovní prostředí a pracoviště ze strany zaměstnavatele. Základním předpisem je nař. vlády č. 101/2005 Sb., o podrobnějších požadavcích na pracoviště a pracovní prostředí, které bude podle § 23 platit do vydání nového prováděcího nařízení vlády.

Podrobné požadavky k obsahu písm. a) až c) tohoto ustanovení jsou stanoveny nař. vlády č. 178/2000 Sb., kterým se stanoví podmínky ochrany zaměstnanců při práci, ve znění pozdějších předpisů, které bude také platit podle § 23 do vydání nového nařízení vlády.

zákona obsahující požadavky na pracoviště a pracovní prostředí na staveništích je zcela nové. Jeho obsah byl převzat ze zrušené vyhl. č. 324/1990 Sb., o bezpečnosti práce a technických zařízení při stavebních pracích, ve znění pozdějších předpisů.

V odstavci 1 se stanoví, že dodržování bližších minimálních požadavků na bezpečnost a ochranu zdraví při práci na staveništi zajišťuje především zhotovitel.

Odstavec 2 obsahuje taxativní výčet požadavků kladených na zhotovitele v oblasti bezpečnosti a ochrany zdraví při práci při přípravě projektu a realizaci stavby. Vzhledem k tomu, že novela zák. č. 251/2005 Sb., o inspekci práce provedená zák. č. 264/2006 Sb., kterým se mění některé zákony v souvislosti s přijetím zákoníku práce vztáhla působnost Státního úřadu inspekce práce a inspektorátů na fyzickou nebo právnickou osobu, která je zadavatelem stavby (stavebníkem) nebo jejím zhotovitelem, popřípadě se na zhotovení stavby podílí, a na koordinátora bezpečnosti a ochrany zdraví při práci na staveništi bude možno z neplnění povinností zde uvedených vyvozovat sankce podle zák. č. 251/2006 Sb.

Odstavec 3 obsahuje zmocnění k vydání výše uvedeného nového nař. vlády č. 591/2006 Sb., o bližších minimálních požadavcích na bezpečnost a ochranu zdraví při práci na staveništích.

zákona o požadavcích na výrobní a pracovní prostředky a zařízení věcně a obsahově přebírá právní úpravu ustanovení § 134 SZP.

Z pohledu evropského práva se touto problematikou zabývá především individuální směrnice č. 89/656/EEC o minimálních bezpečnostních a zdravotních požadavcích na používání pracovních prostředků pracovníky při práci a individuální směrnice č. 90/270/EEC o minimálních zdravotních a bezpečnostních požadavcích na práci se zobrazovacími jednotkami.

Požadavky na bezpečnost výrobních a pracovních prostředků a zařízení a podmínky jejich používání byly vloženy do samostatného ustanovení proto, aby se zdůraznilo, že i výrobní a pracovní prostředky a zařízení jsou zdrojem rizik ohrožujících zaměstnance. Definici pojmu „výrobní a pracovní prostředky a zařízení“ lze dovodit z výčtu obsaženého v odstavci 1. Jedná se tedy o stroje, technická zařízení, dopravní prostředky, přístroje a nářadí.

Naše platná právní úprava k tomuto ustanovení sestává nyní ze tří prováděcích nařízení vlády a to:

- nař. vlády č. 378/2001 Sb., kterým se stanoví bližší požadavky na bezpečný provoz a používání strojů, technických zařízení, přístrojů a nářadí,

- nař. vlády č. 406/2004 Sb., o bližších požadavcích na zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci v prostředí s nebezpečím výbuchu a

- nař. vlády č. 362/2005 Sb., o bližších požadavcích na bezpečnost a ochranu zdraví při práci na pracovištích s nebezpečím pádu z výšky nebo do hloubky.

Podle těchto nařízení vlády se bude v souladu s ustanovením § 23 zákona postupovat do vydání nových prováděcích předpisů.

Implementace směrnice č. 90/270/EEC o minimálních zdravotních a bezpečnostních požadavcích na práci se zobrazovacími jednotkami byla provedena do ustanovení § 11 a § 12 a do přílohy č. 7 nař. vlády č. 178/2001 Sb., kterým se stanoví podmínky ochrany zdraví zaměstnanců při práci, ve znění pozdějších předpisů. Evropské právo totiž klade zvýšenou pozornost na bezpečnost při práci u obrazovek, neboť práce u obrazovek je spojená se zdravotními problémy zraku a pohybové soustavy. Je nutné brát v úvahu i elektromagnetické pole a fyzickou a psychickou zátěž zaměstnance. Z toho důvodu je pro pracoviště s obrazovkami zdůrazňováno dodržování důležitých ergonometrických požadavků.

Hygienické limity hluku a vibrací pro pracoviště, minimální rozsah opatření k ochraně zdraví zaměstnanců a hodnocení rizik hluku a vibrací pro pracoviště jsou upraveny v nař. vlády č. 148/2006 Sb. o ochraně zdraví před nepříznivými účinky hluku a vibrací, i když toto nařízení vlády nebylo přímo vydáno k provedení ustanovení § 134a SZP.

o požadavcích na organizaci práce a pracovní postupy tvoří zákonný rámec pro organizaci práce a pracovní postupy tak, aby nedocházelo k rizikům poškození zdraví zaměstnanců. Věcně a obsahově přebírá právní úpravu ustanovení § 134e SZP.

Ustanovení ukládá zaměstnavateli povinnost organizovat práci a provádět pracovní postupy tak, aby nedocházelo k rizikům příkladně zde uvedeným pod písm. a) až f). V podstatě se dá říci, že rizika vyjmenovaná v tomto ustanovení jsou rizika pracovních úrazů. Ve srovnání s ustanovením § 7 tohoto zákona, který v odstavci 1 vyjmenovává rizika chorob z povolání, je toto ustanovení koncipováno jako prevence před rizikem pracovních úrazů. I z toho důvodu výčet rizikových faktorů zde uvedených není taxativní, ale pouze demonstrativní, neboť není možno v právní normě zachytit všechna možná rizika všech prací za různých situací. Z toho pohledu je třeba brát tento výčet jen jako základní minimum prevence pracovních úrazů, které musí dodržet každý zaměstnavatel a také každý zaměstnavatel by si jej měl přizpůsobit vlastním podmínkám.

Pod písm. a) se ukládá zaměstnavateli u jednotvárných činností a činností jednostranně zatěžujících organizmus, aby zajistil přerušení práce bezpečnostními přestávkami. Jedná se především o práce ve stavebnictví, řidičů, zaměstnanců pracujících se zobrazovacími jednotkami, zaměstnanců pracujících v hlučných provozech a na pracovištích, kde se pracuje s motorovými pilami. Dnes tedy problematiku bezpečnostních přestávek upravuje zejména:

- zák. č. 111/1994 Sb., o silniční dopravě - v ustanoveních § 3 a § 27,

- nař. vlády č. 178/2001 Sb., kterým se stanoví podmínky ochrany zaměstnanců při práci, ve znění pozdějších předpisů a to celkem na třech místech - v ustanovení § 10,

- nař. vlády č. 168/2002 Sb., kterým se stanoví organizace práce a pracovních postupů, které je zaměstnavatel povinen zajistit při provozování dopravy dopravními prostředky - příloha č. 1,

- nař. vlády č. 148/2006 Sb., o ochraně zdraví před nepříznivými účinky hluku a vibrací.

Pod písm. f) je stanoven zákaz ruční manipulace s břemeny, která vytvářejí možnost poškození zdraví a zejména páteře. Tato problematika je dnes upravena ve dvou předpisech. Prvním je vyhl. č. 288/2003 Sb., kterou se stanoví práce a pracoviště, které jsou zakázané těhotným ženám, kojícím ženám, matkám do konce devátého měsíce po porodu a mladistvým, a podmínky, za nichž mohou mladiství výjimečně tyto práce konat z důvodu přípravy na povolání. Druhým předpisem, který upravuje ruční manipulaci s břemeny pro muže a ženy obecně, je nař. vlády č. 178/2001 Sb., kterým se stanoví podmínky ochrany zaměstnanců při práci, ve znění pozdějších předpisů, konkrétně ustanovení § 8 a § 9 a příloha č. 5 k tomuto nařízení.

V odstavci 2 je zmocnění, aby vláda stanovila nařízením způsob organizace práce a pracovních postupů, které je zaměstnavatel povinen zajistit.

K dnešnímu dni bylo vydáno celkem pět nařízení vlády a to :

- nař. vlády č. 27/2002 Sb., kterým se stanoví způsob organizace práce a pracovních postupů, které je zaměstnavatel povinen zajistit při práci související s chovem zvířat,

- nař. vlády č. 28/2002 Sb., kterým se stanoví způsob organizace práce a pracovních postupů, které je zaměstnavatel povinen zajistit při práci v lese a na pracovištích obdobného charakteru,

- nař. vlády č. 168/2002 Sb., kterým se stanoví způsob organizace práce a pracovních postupů, které je zaměstnavatel povinen zajistit při provozování dopravy dopravními prostředky,

- nař. vlády č. 406/2004 Sb., o bližších požadavcích na zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci v prostředí s nebezpečím výbuchu,

- nař. vlády č. 362/2005 Sb., bližších požadavcích na bezpečnost a ochranu zdraví při práci na pracovištích s nebezpečím pádu z výšky nebo do hloubky.

Všechna jmenovaná nařízení vlády budou podle ustanovení § 23 zákona platit do vydání nových prováděcích předpisů.

o bezpečnostních značkách, značení a signálech stanoví minimální požadavky na bezpečnostní značky, značení a signály v souladu se směrnicí Rady č. 92/58/ EHS, o minimálních požadavcích na bezpečnostní a zdravotní značky při práci. Věcně a obsahově přebírá právní úpravu ustanovení § 133b SZP.

Prováděcím předpisem, který upravuje vzhled, umístění a provedení bezpečnostních značek a značení a zavedení signálů je nař. vlády č. 11/2002 Sb., kterým se stanoví vzhled a umístění bezpečnostních značek a zavedení signálů, ve znění pozdějších předpisů. Ve smyslu ustanovení § 23 zákona bude platit do vydání nového prováděcího předpisu.

Zásadně platí, že značky a zařízení určené k vysílání světelných a zvukových signálů musí být vhodné pro prostředí, ve kterém jsou používány, a musí být zhotoveny z odolného materiálu; pokud nejsou zhotoveny z fotoluminiscenčního nebo reflexního materiálu, musí při snížené viditelnosti vydávat světlo nebo být osvětleny. Světelná plocha značek a světelné signály musí vytvářet kontrast vhodný v prostředí, v němž jsou použity, a nesmí oslňovat. Jestliže značka obsahuje kresbu, která popisuje situaci nebo nařizuje či zakazuje určité chování, tzv. „piktogram", musí být jednoduchá, srozumitelná a musí obsahovat jen nezbytné podrobnosti. Značky a zařízení určené k vysílání světelných signálů vyžadující dodávku energie musí být vybaveny nouzovým zdrojem pro případ přerušení dodávky energie. Informativní značky pro únik a evakuaci osob a značky překážek na únikových cestách musí být i při přerušení dodávky energie viditelné a rozpoznatelné minimálně po dobu nezbytně nutnou k bezpečnému opuštění objektu. Značky a zařízení určené k vysílání světelných a zvukových signálů musí být udržované a kontrolované tak, aby zůstal zachován jejich vzhled a původní funkční vlastnosti; v případě nutnosti musí být nahrazeny jinými.

o rizikových faktorech pracovních podmínek a kontrolovaných pásmech věcně i obsahově přebírá ustanovení § 134c SZP.

V odstavci 1 se podává příkladný výčet rizikových faktorů a jejich členění na rizikové faktory fyzikální, chemické, biologické, prach, fyzickou zátěž, psychickou a zrakovou zátěž a nepříznivé mikroklimatické podmínky, které nepříznivě ovlivňují zdraví zaměstnanců a ukládá se zaměstnavateli měřením sledovat a kontrolovat jejich hodnoty a zabezpečit snižování jejich působení na nejmenší rozumně dosažitelnou míru. Naplnění této povinnosti se v praxi neobejde bez spolupráce zaměstnavatele s územním pracovištěm krajské hygienické stanice.

V odstavci 2 se klade zvláštní důraz na omezování výskytu biologických činitelů. Povinnost zaměstnavatele vyjádřená odkazem na ustanovení § 104 NZP znamená chránit zaměstnance cestou používání osobních ochranných pracovních prostředků, mycích, čistících a dezinfekčních prostředků. V té souvislosti je však třeba připomenout zásadu obsaženou v ustanovení § 102 odst. 5 NZP, podle které má zaměstnavatel povinnost přednostně uplatňovat prostředky kolektivní ochrany před riziky oproti prostředkům individuální ochrany, tedy osobními ochrannými pracovními prostředky.

V odstavci 3 se stanoví, že práce s azbestem, chemickými karcinogeny a biologickými činiteli a pracovní procesy s rizikem chemické karcinogenity musí být vždy prováděny v tzv. kontrolovaných pásmech. Zákoník práce neobsahuje definici pojmu kontrolované pásmo, nicméně podle ustanovení § 14 odst. 7 nař. vlády č. 178/2001 Sb., kterým se stanoví podmínky ochrany zdraví zaměstnanců při práci, ve znění pozdějších předpisů se kontrolovaným pásmem rozumí ucelená a jednoznačně určená část pracoviště, oddělená od ostatního prostoru, viditelně označená a zajištěná tak, aby do ní nemohly vstupovat nepovolané osoby. Seznam karcinogenů, tedy rizikových faktorů, které jsou schopny vyvolat v živé tkáni zhoubné nádorové bujení je obsažen v příloze č. 9 k nař. vlády č. 178/2001 Sb., kterým se stanoví podmínky ochrany zdraví při práci.

V odstavci 4 se pak ukládá zaměstnavateli, jakým způsobem musí vést zvláštní evidenci o kontrolovaných pásmech a o zaměstnancích, kteří do nich vstupují, a jaké údaje musí tato evidence obsahovat. Toto ustanovení má především význam z hlediska dokazování v případě výskytu nemocí z povolání (seznam nemocí z povolání je dnes uveden v nař. vlády č. 290/1995 Sb., kterým se stanoví seznam nemocí z povolání). Bude to mít určitě praktický význam pro provádění dokazování, který zaměstnavatel odpovídá za nemoc z povolání a v jakém rozsahu.

V té souvislosti se dále zakazuje zaměstnancům v kontrolovaných pásmech jíst, pít a kouřit. Toto ustanovení má bezprostřední vazbu na povinnost uloženou zaměstnavateli v § 103 odst. 1 písm. l) NZP. Zaměstnanci smí do kontrolovaného pásma vstupovat pouze s osobními ochrannými pracovními prostředky.

V odstavci 6 se zdůrazňuje, že v kontrolovaném pásmu nesmějí pracovat mladiství, a to ani z důvodu přípravy na povolání, těhotné ženy, kojící ženy a ženy do konce devátého měsíce po porodu.

Prováděcím předpisem vydaným k naplnění zmocnění obsaženého v ustanovení odst. 7 je zatím nař. vlády č. 178/2001 Sb., kterým se stanoví podmínky ochrany zaměstnanců při práci, ve znění pozdějších předpisů. Podle ustanovení § 23 zákona bude platit do vydání nového prováděcího předpisu.

o zákazu výkonu některých prací přebírá obsah ustanovení § 134d SZP.

V tomto ustanovení se přímo zákonem stanoví zákaz některých prací. Zde vyjmenované chemické látky laikovi na první pohled málo srozumitelné a známé jsou karcinogeny nejhoršího druhu. Z toho důvodu je i samozřejmý zákaz práce s nimi s výjimkou výzkumných laboratorních prací, prací při likvidaci nepotřebných zásob, odpadů a zařízení, která obsahují tyto látky a přípravky a práce při zneškodňování těchto látek Jejich výčet byl upraven v souladu s nejnovějšími poznatky o jejich škodlivosti na zdraví.

Ve srovnání s předchozím ustanovením § 7 je třeba toto ustanovení chápat jako ustanovení zvláštní, které stanoví výslovný zákaz prací s nejhoršími karcinogeny. V ustanovení § 7 se obecně stanoví, že práce s chemickými karcinogeny se mohou vykonávat pouze v kontrolovaných pásmech. S karcinogeny zde uvedenými se pracovat nemůže vůbec, až na výjimky zde taxativně uvedené.

V odstavci 2 a 3 se pojednává specielně o azbestu. Tuto právní úpravu přinesla druhá euronovela zák. č. 65/1965 Sb. provedená zák. č. 46/2004 Sb. v návaznosti na transpozici směrnice Rady č. 1999/77/ES, kterou se pošesté přizpůsobuje technickému pokroku příloha I směrnice Rady 76/769/EHS o sbližování právních a správních předpisů členských států týkajících se omezení uvádění na trh a používání některých nebezpečných látek a přípravků (azbest). Podle zák. č. 356/2003 Sb., o chemických látkách a chemických přípravcích a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů a jeho prováděcí vyhl. č. 221/2004 Sb., kterou se stanoví seznamy nebezpečných chemických látek a nebezpečných chemických přípravků, jejichž uvádění na trh je zakázáno nebo jejichž uvádění na trh, do oběhu nebo používání je omezeno. Používání vláken a výrobků, obsahujících krocidolit, amosit, antofylit, aktinolit a tremolit, tedy nejnebezpečnějších forem azbestu je zakázáno. Pro případné uvádění na trh zbývá pouze chrysotil a výrobky jej obsahující. Tato vlákna je však možno používat do 1. ledna 2008 pro membrány stávajících zařízení pro elektrolýzu do ukončení jejich životnosti nebo dokud nebude k dispozici vhodná náhrada neobsahující tato vlákna.

o odborné způsobilosti přebírá obsah ustanovení § 132b SZP. Vzhledem k tomu, že prevenci rizik klade rámcová i všechny na ni navazují dílčí směrnice EEC z oblasti BOZP mimořádný důraz, byla tehdy novelou č. 155/2000 Sb. ve starém zákoníku práce založena zaměstnavateli povinnost provádět úkoly v prevenci rizik odborně způsobilou osobou, pokud k tomu nemá sám způsobilost. Druhá euronovela provedená zák. č. 46/2004 Sb. ustanovení rozšířila o možnost provádět úkoly v prevenci rizik prostřednictvím jiné odběrně způsobilé osoby, tedy osoby právnické nebo fyzické. Jde v podstatě o tzv. bezpečnostního technika, který má za úkol provádět všechny úkoly v oblasti prevence rizik za zaměstnavatele. V žádném případě však nelze zaměňovat tuto tzv. odborně způsobilou osobu se zástupcem zaměstnanců pro oblast BOZP podle § 278 a násl. NZP.

Odborně způsobilá osoba může být buď zaměstnavatel sám nebo zaměstnavatelem placený zaměstnanec, jehož pracovní náplní bude provádět jménem zaměstnavatele úkoly v prevenci rizik nebo jiná osoba. Ustavením odborně způsobilé osoby se však v žádném případě nesnižuje odpovědnost zaměstnavatele za zajištění BOZP, neboť tato povinnost přísluší těm vedoucím zaměstnancům zaměstnavatele, kteří řídí a kontrolují práci a kteří jsou oprávněni k jejímu výkonu dávat pokyny, tak jak je řešeno v § 101 NZP.

Podle § 101 NZP odpovídá za dodržování bezpečnosti a ochrany zdraví při práci výhradně zaměstnavatel. Jeho odpovědnost je jednoznačná, plná a nezastupitelná. Odborně způsobilá osoba podle tohoto ustanovení (pokud to nebude zaměstnavatel sám) bude plnit úkoly v prevenci rizik pro zaměstnavatele. Právní odpovědnost za jejich výkon i za plnění všech ostatních povinností v oblasti BOZP však nese zaměstnavatel sám. Dotyčný zaměstnanec, byť bude mít statut odborně způsobilé osoby, která provádí úkoly v prevenci rizik, může ve svých důsledcích nést pouze obecnou odpovědnost za škodu způsobenou zaměstnavateli ve smyslu § 250 NZP nebo - pokud to bude cizí osoba - podle občanského či obchodního zákoníku.

Zavedení tohoto institutu do našeho práva si vyžádala opět směrnice Rady č. 89/391/EHS o zavádění opatření směřujících ke zvyšování bezpečnosti a ochrany zdraví při práci.

V odstavci 1 se v příkladném výčtu uvádí, kam má být směřována preventivní činnost zaměstnavatele.

Odstavec 2 a 3 přináší novinku, neboť člení zaměstnavatele podle velikosti a stanoví, že zaměstnavatel do počtu 25 zaměstnanců, může zajišťovat úkoly v prevenci rizik sám, má-li k tomu potřebné znalosti.

Zaměstnavatel zaměstnávající 26 až 500 zaměstnanců, může zajišťovat úkoly v prevenci rizik sám, je-li k tomu odborně způsobilý, nebo jednou nebo více odborně způsobilými osobami a zaměstnavatel s více než 500 zaměstnanci musí zajišťovat úkoly v prevenci rizik vždy jednou nebo více odborně způsobilými osobami. Novinkou je také, že v poslední větě odstavce 2 se upřesňuje, že odborně způsobilý zaměstnanec zaměstnavatele nebo jiná odborně způsobilá fyzická osoba jsou odborně způsobilý osobami. Znamená to tedy, že odborně způsobilou osobou podle věty třetí může být nakonec i právnická osoba (např. s. r. o. zabývající se službami v oblasti BOZP), ale odborně způsobilým zaměstnancem konkrétního zaměstnavatele musí být konkrétní fyzický osoba.

Odstavce 4 až 7 jsou zcela nové. V odstavci 4 se ukládá zaměstnavateli okruh minimálních povinností, které je povinen vůči odborně způsobilé osoba plnit. Je jasné, že povinnosti jsou stanoveny ve značně obecné rovině, takže v praxi se musí konkretizovat.

V odstavci 5 se stanoví povinnost odborně způsobilé osobě osobami vykonávajícími svoji působnost podle zvláštních právních předpisů, s odborovou organizací a zástupcem pro oblast bezpečnosti a ochrany zdraví při práci.

V odstavci 6 se ukládá zaměstnavateli povinnost poskytnout odborně způsobilé osobě k výkonu její činnosti nezbytné písemnosti.

V odstavci 7 se pak v souladu s výše citovanou směrnicí Rady č. 89/391/EHS ukládá povinnost koordinace činností odborně způsobilých osob, které působí na jednom pracovišti. To je praktické např. na velkých pracovištích a u větších zaměstnavatelů

o zvláštní odborné způsobilosti je zcela nové. Původně ustanovení § 132b odst. 4 SZP obsahovalo zmocnění pro vládu, aby nařízením vlády stanovila bližší předpoklady získání odborné způsobilosti odborně způsobilých osob. Tak se však od roku 2000 nestalo a nakonec byly předpoklady odborné způsobilosti zapracovány přímo do textu zákona.

V odstavci 1 se stanoví tři předpoklady odborné způsobilosti a to vzdělání (minimální je středoškolské s maturitní zkouškou), dále odborná praxe (je stanovená v délce na dosaženém vzdělání) a doklad o odborně vykonané zkoušce z odborné způsobilosti. Podle ustavení § 20 zákona bude Ministerstvo práce a sociálních věcí udělovat akreditace právnickým a fyzickým osobám, které budou organizovat kurzy zakončené zkouškou z odborné způsobilosti. V té souvislosti je též třeba poznamenat, že podle ustanovení § 22 odst. 2 tohoto zákona se odborná způsobilost získaná podle dosavadních právních předpisů považuje za splněnou ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona. Znamená to tedy, že osoby odborně způsobilé, které získaly způsobilost podle starých předpisů ji mohou využívat nejpozději 31. 12. 2011.

Podle odstavce 2 se, pokud jde o uznávání kvalifikace získané v jiném členském státě Evropské unie, odkazuje na zák. č. 18/2004 Sb., o uznávání odborné kvalifikace a jiné způsobilosti státních příslušníků členských států Evropské unie a o změně některých zákonů (zákon o uznávání odborné kvalifikace), ve znění pozdějších předpisů.

o zvláštní odborné způsobilosti věcně a obsahově navazuje na ustanovení § 134b SZP. Pojem „zvlášť odborně způsobilý zaměstnanec“ zavedla do starého zákoníku práce euronovela provedená zák. č. 155/2000 Sb. Jde o zaměstnance, který obsahuje buď technické zařízení, které představuje zvýšenou míru ohrožení života a zdraví nebo vykonává činnost, která sama o sobě představuje zvýšenou míru ohrožení života zdraví.

Dále byl tento pojem běžně používán ve vyhl. č. 18/1979 Sb., kterou se určují vyhrazená tlaková zařízení a stanoví některé podmínky k zajištění jejich bezpečnosti, ve znění pozdějších předpisů, vyhl. č. 19/1979 Sb., kterou se určují vyhrazená zdvíhací zařízení a stanoví některé podmínky k zajištění jejich bezpečnosti, ve znění pozdějších předpisů, vyhl. č. 20/1979 Sb., kterou se určují vyhrazená elektrická zařízení a stanoví některé podmínky k zajištění jejich bezpečnosti, ve znění pozdějších předpisů, ve vyhl. č. 21/1979 Sb., kterou se určují vyhrazená plynová zařízení a stanoví některé podmínky k zajištění jejich bezpečnosti, ve znění pozdějších předpisů a ve vyhl. č. 85/1978 Sb., o kontrolách, revizích a zkouškách plynových zařízení, ve znění pozdějších předpisů.

Předpokládá se, že tyto vyhlášky budou zrušeny a nahrazeny prováděcími nařízeními vlády. Z toho důvodu se také v odstavci 2 stanoví přímo obecně předpoklady zvláštní odborné způsobilosti. Prováděcí právní předpis, tedy nařízení vlády stanoví, která technická zařízení a činnosti představují zvýšenou míru ohrožení, a stanoví předpoklady, obsah a způsob získání zvláštní odborné způsobilosti.

Podle ustavení § 20 zákona bude Ministerstvo práce a sociálních věcí udělovat akreditace právnickým a fyzickým osobám, které budou organizovat kurzy zakončené zkouškou ze zvláštní odborné způsobilosti. V té souvislosti je též třeba poznamenat, že podle ustanovení § 22 odst. 2 tohoto zákona se odborná způsobilost získaná podle dosavadních právních předpisů se považuje za splněnou ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona. Znamená to tedy, že osoby zvlášť odborně způsobilé, které získaly způsobilost podle starých předpisů ji mohou využívat nejpozději 31. 12. 2011.

V odstavci 3 se stanoví podmínky zaškolení nebo zácviku odborně způsobilého zaměstnance.

V odstavci 4 se odkazuje na ustanovení § 10 odst. 2 zákona pokud jde o uznávání kvalifikace dosažené v jiném členském státě Evropské unie.

Část druhá zákona je nazvána a je výslovně určena:

- zaměstnavateli, který je fyzickou osobou a sám též pracuje,

- fyzické osobě, která provozuje samostatně výdělečnou činnost podle zvláštního právního předpisu,

- spolupracujícímu manželovi nebo dítěti osoby uvedené výše,

- fyzické nebo právnické osobě, která je zadavatelem stavby (stavebník) nebo jejím zhotovitelem, popřípadě se na zhotovení stavby podílí.

o zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při činnosti nebo poskytování služeb mimo pracovněprávní vztahy je zcela nové a má zásadní význam pro dodržování bezpečnosti a ochrany zdraví při práci obecně. Toto ustanovení totiž vztahuje ustanovení § 101, § 102, § 104 a § 105 NZP a ustanovení § 1 až § 11 tohoto zákona na další skupiny osob, které při výkonu činností prováděných mimo pracovněprávní vztahy jsou vystaveny stejným ohrožením jako zaměstnanci, popřípadě mohou svojí činností ohrozit další osoby. V praxi umožní, aby orgány inspekce práce mohly kontrolovat dodržování bezpečnosti a ochrany zdraví při práci u těchto osob. Ustanovení § 137 SZP bylo v tomto směru naprosto nedostatečné.

vztahuje povinnosti zaměstnanců a zaměstnavatelů z oblasti bezpečnosti a ochrany zdraví při práci (viz ustanovení § 12 tohoto zákona) na osoby výše vyjmenované. Spolu s ustanovením § 12 tohoto zákona tvoří právní rámec povinností, které jsou v oblasti bezpečnosti a ochrany zdraví při práci uloženy osobám výše vyjmenovaným, resp. vyjmenovaným v ustanovení § 12 odst. 1 zákona.

Část třetí zákona se nazývá a zahrnuje ustanovení § 14 až § 18.

stanoví další úkoly zadavatele stavby, jejího zhotovitele, popřípadě fyzické osoby, která se podílí na zhotovení stavby a koordinátora bezpečnosti a ochrany zdraví při práci na staveništi. Jejich obsah je transpozicí směrnice Rady č. 92/57/EHS o minimálních zdravotních a bezpečnostních požadavcích na dočasná a mobilní staveniště. Původně měla být tato směrnice předmětem zcela samostatného zákona. Vzhledem k tomu, že přijetí zákona o koordinátorovi se nezdařilo a naše republika musela tuto směrnici transponovat, aby zajistila soulad bezpečnosti a ochrany zdraví při práci na stavbách s právem zemích Evropských společenství.

se zavádí do našeho právního řádu tzv. koordinátor bezpečnosti a ochrany zdraví při práci na staveništi, tedy osoba určená zadavatelem stavby k provádění stanovených činností při přípravě stavby, popřípadě při realizaci činností na staveništi.

Podle odstavce 2 může být koordinátorem právnická nebo fyzická osoba, nicméně stejně jako u odborně způsobilé osoby podle ustanovení § 9 tohoto zákona platí, že když je koordinátorem právnická osoba musí zajistit výkon činností koordinátora fyzickou osobou.

Odstavec 3 stanoví podmínku vzájemné spolupráce, působí-li na stavbě více koordinátorů. Pravidla této spolupráce stanoví zadavatel stavby.

Odstavec 4 ukládá zadavateli stavby povinnost předat koordinátorovi veškeré podklady a informace pro jeho činnost.

Odstavec 5 ukládá povinnost koordinátorovi povinnost mlčenlivosti o skutečnostech, o nichž se v souvislosti s činností koordinátora dozvěděl.

Odstavec 6 vyjmenovává v taxativním výčtu stavby při jejich přípravě a realizaci se koordinátor neurčuje. Jedná se především o drobné stavby stavěné svépomocí nebo stavby, u nichž se nevyžaduje stavební povolení nebo ohlášení podle zák. č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon).

ukládá v souladu se směrnicí Rady č. 92/57/EHS o minimálních zdravotních a bezpečnostních požadavcích na dočasná a mobilní staveniště povinnosti zadavateli stavby.

Podle odstavce 1 je zadavatel stavby povinen ve zde vyjmenovaných případech doručit nejpozději 8 dnů před předáním staveniště oznámení o zahájení prací, jehož náležitosti stanoví prováděcí právní předpis, oblastnímu inspektorátu práce příslušnému podle místa staveniště. Oznámení může být doručeno v listinné nebo elektronické podobě. Náležitosti tohoto oznámení stanoví prováděcí předpis. Stejnopis oznámení o zahájení prací musí být vyvěšen na viditelném místě u vstupu na staveniště po celou dobu provádění stavby až do ukončení prací.

Zásadní význam pro zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci na staveništi má odstavec 2. Podle něj v případě, kdy budou na staveništi vykonávány práce a činnosti vystavující fyzickou osobu zvýšenému ohrožení života nebo poškození zdraví musí zadavatel stavby zajistit, aby před zahájením prací na staveništi byl zpracován plán bezpečnosti a ochrany zdraví při práci na staveništi. Seznam prací a činností vystavujících fyzickou osobu zvýšenému ohrožení života nebo poškození zdraví stanoví prováděcí právní předpis.

stanoví požadavky na součinnost zhotovitele s koordinátorem.

První povinností zhotovitele stavby je nejpozději 8 dnů (rozuměj dnů kalendářních) před zahájením prací na staveništi doložit, že informoval koordinátora o rizicích, které při pracovních a technologických postupech, které zvolil, mohou vzniknout.

Druhou povinností zhotovitele stavby je poskytovat koordinátorovi součinnost potřebnou pro jeho činnost. Zároveň se stanoví, že musí brát v úvahu připomínky koordinátora, zúčastňovat se zpracování plánu bezpečnosti a ochrany zdraví při práci na staveništi, tento plán dodržovat a účastnit se pravidelných kontrol jeho dodržování.

Toto ustanovení samozřejmě nemění povinnosti zhotovitele v postavení zaměstnavatele vůči jeho zaměstnancům a dalším osobám vymezeným zejména novým zákoníkem práce a zák. č. 258/2000 Sb., o ochraně veřejného zdraví, ve znění pozdějších předpisů.

- obdobně jako tomu bylo v ustanovení § 16 ve vztahu k zhotoviteli - ukládá požadavky na součinnost jiné osoby, která se podílí na realizaci stavby a nezaměstnává zaměstnance s koordinátorem.

V odstavci 1 se ukládá této jiné osobě povinnost poskytnout zhotoviteli stavby a koordinátorovi potřebnou součinnost a postupovat podle pokynů nebo opatření k zajištění bezpečné a zdraví neohrožující práce stanovených zhotovitelem stavby. Jiná osoba má stanovenu povinnost, aby v termínu 5 pracovních dnů (na rozdíl od ustanovení § 16, které stanoví lhůtu v kalendářních dnech) před převzetím pracoviště informovala zhotovitele o všech okolnostech, které by na staveništi mohly při její činnosti vést k ohrožení života a k poškození zdraví dalších fyzických osob.

stanoví základní povinnosti koordinátora při přípravě a při realizaci stavby.

V odstavci 1 se stanoví povinnosti koordinátora při přípravě stavby. V této fázi je povinen koordinátor plnit řadu úkolů, které se mohou při realizaci stavby vyskytnout, a to se zřetelem na práce a činnosti vystavující osobu zvýšenému ohrožení života nebo poškození zdraví. Koordinátor musí zajistit bezpečné a zdraví neohrožující pracovní prostředí všech osob přítomných na pracovišti. K tomu si musí především soustředit všechny právní předpisy vztahující se ke stavbě. Přesný a podrobný seznam prací, které je v této fázi výstavby povinen koordinátor plnit, stanoví prováděcí předpis.

V odstavci 2 se stanoví koordinátorovi povinnost upozornit všechny zhotovitele stavby, kteří se budou na realizaci stavby podílet, na bezpečnostní a zdravotní rizika, která vznikla na staveništi, případně je upozornit na nedostatky na pracovišti. V případě, že by zhotovitelem stavby nebyla přijata neprodleně potřebná opatření, je koordinátor povinen celou záležitost oznámit zadavateli stavby. Přesný a podrobný seznam prací, které je v této fázi výstavby povinen koordinátor plnit, stanoví prováděcí předpis.

Část čtvrtá zákona nese název a je rozčleněna do dvou hlav

- hlava I. - Společná ustanovení (§ 19 až § 21)

- hlava II. - Přechodná a závěrečná ustanovení (§ 22 až § 24).

jsou společná, přechodná a závěrečná.

stanoví výlučnou působnost zák. č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), zák. č. 133/1985 Sb., o požární ochraně, ve znění pozdějších předpisů, zák. č. 22/1997 Sb., o technických požadavcích na výrobky a o změně a doplnění některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů, zák. č. 18/1997 Sb., o mírovém využívání jaderné energie a ionizujícího záření (atomový zákon) a o změně a doplnění některých zákonů a zák. č. 59/2006 Sb., o prevenci závažných havárií způsobených vybranými nebezpečnými chemickými látkami nebo chemickými přípravky a o změně zák. č. 258/2000 Sb., o ochraně veřejného zdraví a o změně některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů.

zmocňuje Ministerstvo práce a sociálních věcí k rozhodování o udělení, pozastavení, změně nebo odnětí akreditace zařízení k provádění zkoušky z odborné způsobilosti fyzických osob a zvláštní odborné způsobilosti fyzických osob. Při kontrole dodržování podmínek, na základě kterých byla akreditace udělena postupu Ministerstva práce a sociálních věcí podle zák. č. 500/2004 Sb., správního řádu, ve znění pozdějších předpisů.

soustřeďuje všechna zmocnění zákona k vydání prováděcích nařízení vlády a charakterizuje se jejich obsah.

je klasickým přechodným ustanovením, které stanoví přechod práv a povinností vyplývajících z pracovněprávních vztahů a týkajících se bezpečnosti práce a ochrany zdraví při práci.

Podle odstavce 1 platí, že ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona se jím řídí všechny pracovněprávní vztahy týkající se bezpečnosti a ochrany zdraví při práci vzniklé před 1. lednem 2007 s výjimkami uvedenými v odstavcích 2 a 3.

První výjimkou uvedenou v odstavci 2 jsou odborně způsobilé a zvlášť odborně způsobilé osoby. Jejich odborná způsobilost získaná podle dosavadních předpisů se považuje za splněnou nejpozději do 31. 12. 2011.

Druhou výjimkou uvedenou v odstavci 3 jsou stavby, u kterých bylo vydáno povolení nebo které byly zahájeny podle dosavadních předpisů. U nich se bude nadále postupovat podle dosavadních předpisů.

Podle odstavce 4 platí, že tímto zákonem se řídí nejen právní vztahy týkající se bezpečnosti a ochrany zdraví při práci při činnosti nebo poskytování služeb mimo pracovněprávní vztah vzniklé v budoucnu, ale i před účinností zákona. Znamená to např., že i když osoba samostatně výdělečně činná získala živnostenské oprávnění již před 15 lety, se bude od 1. 1. 2007 řídit tímto zákonem.

umožňuje, aby prováděcí předpisy, které byly vydány formou nařízení vlády po první euronovele zákoníku práce provedené zák. č. 65/1965 Sb. a do kterých byly transponovány příslušné evropské směrnice byly ponechány v platnosti do vydání nových prováděcích předpisů. Tím se samozřejmě okamžitě nabytím účinnosti zákona vztahuje působnost prováděcích nařízení vlády, které byly vydány původně pouze k provedení starého zákoníku práce na zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při činnosti nebo poskytování služeb mimo pracovněprávní vztahy.

Nakonec je klasickým ustanovením upravujícím účinnost zákona na den 1. ledna 2007.