Nová právní úprava BOZP, 1. část

.

Pro úplnost si však hned úvodem připomeňme, že spolu s novým zákoníkem práce byly schváleny ještě čtyři další zákony a že se jednalo tedy o soubor pěti nových zákonů:

- zákon č. 262/2006 Sb., zákoník práce,

- zákon č. 264/2006 Sb., kterým se mění některé zákony v souvislosti s přijetím zákoníku práce,

- zákon č. 309/2006 Sb., kterým se upravují další požadavky bezpečnosti a ochrany zdraví při práci v pracovněprávních vztazích a o zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při činnosti nebo poskytování služeb mimo pracovněprávní vztahy (zákon o zajištění dalších podmínek bezpečnosti a ochrany zdraví při práci),

- zákon č. 266/2006 Sb., o úrazovém pojištění zaměstnanců,

- zákon č. 267/2006 Sb., o změně zákonů souvisejících s přijetím zákona o úrazovém pojištění.

Tyto zákony spolu bezprostředně věcně souvisí a jejich obsah je vzájemně provázán. Byly proto i společně projednávány v Parlamentu, neboť nepřijetí jednoho návrhu, by bývalo znamenalo, že by se musela v průběhu legislativního procesu provést radikální úprava druhého návrhu.

V tomto článku se stručně podíváme na nový zákoník práce a v příštím čísle na nový zákon, kterým se upravují další požadavky bezpečnosti a ochrany zdraví při práci v pracovněprávních vztazích a o zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při činnosti nebo poskytování služeb mimo pracovněprávní vztahy (zákon o zajištění dalších podmínek bezpečnosti a ochrany zdraví při práci).

Úvodem je třeba připomenout, že starý zákoník práce zákon č. 65/1965 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen „SZP“) se „dožil“ svých čtyřicátých narozenin, neboť nabyl účinnosti 1. 1. 1966 a po dobu své účinnosti byl téměř padesátkrát novelizován. Největší jeho změny v poslední době proběhly v souvislosti s transpozicí práva zemí Evropských společenství do našeho právního řádu, jednalo se o novely provedené zákonem č. 155/2000 Sb. a zákonem č. 46/2004 Sb. Již starý zákoník práce tak byl dán do souladu s právem zemí Evropských společenství a z tohoto pohledu nebylo třeba až tak dalece na něm nic měnit. Proto můžeme také úvodem konstatovat, že ta ustanovení, která byla tzv. transponována ze směrnic Evropské unie do starého zákoníku práce, se v novém zákoně věcně nemění a pokud jsou provedeny některé úpravy, tak se jedná především o úpravy zpřesňující.

Podíváme-li se na nový zákoník práce č. 262/2006 Sb. (dále jen „NZP“) z obsahové stránky, tak nás na první pohled zajisté zaujme, že nový zákoník práce je proti starému zákoníku práce obsáhlejší. Důvodem je, že v sobě spojuje:

- původní zákon č. 65/1965 Sb. zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů,

- zákon č. 1/1992 Sb., o mzdě, odměně za pracovní pohotovost a o průměrném výdělku, ve znění pozdějších předpisů,

- zákon č. 143/1992 Sb., o platu a odměně za pracovní pohotovost v rozpočtových a v některých dalších organizacích a orgánech, ve znění pozdějších předpisů (ten sice rušen není, nyní po 1. lednu 2007 ale platí jen pro vojáky z povolání),

- zákon č. 119/1992 Sb., o cestovních náhradách, ve znění pozdějších předpisů,

- zákon č. 120/1990 Sb., kterým se upravují některé vztahy mezi odborovými organizacemi a zaměstnavateli, ve znění pozdějších předpisů,

- zákon č. 475/2001 Sb., o pracovní době a době odpočinku zaměstnanců s nerovnoměrně rozvrženou pracovní dobou v dopravě a

- řadu dalších podzákonných předpisů.

Proto také nový zákoník práce nemá dnešních 280 paragrafů, ale celkem 396 paragrafů a jednu přílohu. Je obsáhlejší z důvodu komplexnosti právní úpravy, takže se předpokládá, že bude poskytovat větší uživatelský komfort zaměstnavatelům i zaměstnancům. Nicméně právní úprava kolektivního vyjednávání dnes obsažená v zákoně č. 2/1991 Sb., o kolektivním vyjednávání, ve znění pozdějších předpisů není rušena, tento zákon je pouze novelizován.

Nové pojetí zákoníku práce je vedeno záměrem liberalizovat pracovněprávní vztahy a vymezit jejich vztah k platnému občanskému zákoníku tak, aby při zachování specifik pracovněprávní úpravy byl zvýrazněn soukromoprávní charakter úpravy podle zásady „co není zakázáno je dovoleno“. Základní koncepční změnou nové právní úpravy zákoníku práce je použití metody delegace některých ustanovení občanského zákoníku do zákoníku práce. Původně se předpokládalo, že nový zákoník práce bude zpracován souběžně s novým občanským zákoníkem, nicméně vzhledem k tomu, že práce na novém kodexu občanského práva se opožďují, byl text nového zákoníku práce provázán na stávají občanský zákoník, tedy zákon č. 40/1964 Sb.

Princip liberální právní úpravy je vyjádřen v ustanovení § 2 odst. 1 NZP. Podle něj platí, že práva nebo povinnosti v pracovněprávních vztazích mohou být upravena odchylně od tohoto zákona, jestliže to tento zákon výslovně nezakazuje nebo z povahy jeho ustanovení nevyplývá, že se od něj není možné odchýlit. Odchýlení není dále možné od úpravy účastníků pracovněprávních vztahů od ustanovení, která odkazují na použití občanského zákoníku, a není-li v tomto zákoně dále stanoveno jinak, v náhradě škody. Dále není odchýlení také možné od ustanovení ukládajících povinnost, to však neplatí, jestliže jde o odchýlení ve prospěch zaměstnance. Odchýlení od ustanovení uvedených v § 363 odst. 1, kterými se zapracovávají předpisy Evropských společenství, není možné, to však neplatí, jestliže jde o odchýlení ve prospěch zaměstnance. Práva nebo povinnosti v pracovněprávních vztazích nemohou být upravena odchylně od tohoto zákona v případech uvedených v § 363 odst. 2. Tyto zásady je důležité si zapamatovat, neboť s ustanovením § 2 odst. 1 a § 363 NZP se musí pracovat při aplikaci jednoho každého ustanovení nového zákoníku práce a musí se zvažovat, jde-li o ustanovení kogentní (tedy zákazové), od kterého se nelze odchýlit nebo od kterého se lze odchýlit jen ve prospěch zaměstnance, anebo jestli jde o ustanovení tzv. dispositivní, od kterého se lze odchýlit podle zásady „co není zakázáno, je dovoleno“.

Další koncepční změnou v novém zákoníku práce je právě nová právní úprava oblasti bezpečnosti a ochrany zdraví při práci. To je totiž jediná oblast, která nebyla do nového zákoníku převzata ze starého zákoníku práce v plném rozsahu. Pamětníci úprav starého zákoníku práce ví, že dnešní podobu získala jeho hlava pátá části druhé (pojednávající o bezpečnosti a ochraně zdraví při práci) v souvislosti s první harmonizací našeho práva s právem zemí Evropských společenství v roce 2000. Aby mohla být rámcová směrnice o BOZP (směrnice Rady č. 89/391/EEC o zavádění opatření směřujících ke zvyšování bezpečnosti a ochrany zdraví při práci) a na ni navazujících tehdy 14, dnes již 18 dílčích směrnic, transponována do zákoníku práce, musel se zákoník práce rozšířit o řadu ustanovení typu bezpečnostní značky a signály (ustanovení § 113b SZP), pracoviště a pracovní prostředí (ustanovení § 134 SZP) apod. Z toho důvodu byl pak zákoník práce kritizován, že obsahuje věci technické, jako jsou kontrolovaná pásma, zákazy některých prací apod., tedy věci, které bezprostředně s vlastním pracovněprávním vztahem nesouvisí a tudíž ani do zákoníku práce nepatří.

Druhým momentem, který byl při přípravě nové právní úpravy vzat v úvahu pak bylo, že orgány původně státního odborného dozoru, dnes inspekce práce (podle zákona č. 251/2005 Sb., o inspekci práce), již dlouhá léta usilovaly o samostatnou právní úpravu bezpečnosti a ochrany zdraví při práci, tedy samostatný zákon o BOZP, o který by se mohly opřít při své kontrolní činnosti zejména u fyzických osob samostatně výdělečně činných, tj. různých řemeslníků, pracujících na vlastní riziko, u osob, které poskytují na základě živnostenského oprávnění služby, ale nikoho nezaměstnávají nebo u jejich spolupracujícího manžela nebo dítěte. Ustanovení § 137 SZP, které pojednávalo tom, že právní úprava bezpečnosti a ochrany zdraví při práci se na tyto osoby vztahuje přiměřeně, bylo praxí všeobecně považováno za nedostatečné.

Proto při přípravě nového zákoníku práce nebyla do zákoníku práce automaticky „překlopena“ všechna ustanovení hlavy páté části druhé starého zákoníku práce, ale jen ten skutečný základ bezpečnosti a ochrany zdraví při práci, který je třeba mít obsažen v zákoníku práce, jakožto kodexu pracovního práva a který má také bezprostřední vazbu na pracovněprávní vztahy, zejména z pohledu zajištění práva zaměstnance na bezpečnou a ničím neohrožující práci a práv zaměstnavatele ve vazbě na dodržování pracovní kázně ze strany zaměstnance. V podstatě se dá konstatovat, že do části páté nového zákoníku práce byla převzata tato ustanovení:

- § 132 SZP (§ 101 NZP) - úvodní ustanovení,

- § 132a SZP (§ 102 NZP) - prevence rizik,

- § 133 SZP (§ 103 NZP) - povinnosti zaměstnavatele,

- § 133a SZP (§ 104 NZP) - osobní ochranné pracovní prostředky, pracovní oděvy a obuv, mycí, čistící a dezinfekční prostředky a ochranné nápoje,

- § 133c SZP (§ 105 NZP) - evidence pracovních úrazů a nemocí z povolání,

- § 135 SZP (§ 106 NZP) - práva a povinnosti zaměstnance a

- § 136a SZP (§ 108 NZP)- účast zaměstnanců na řešení otázek BOZP.

Ustanovení § 136 SZP o kontrole odborových orgánů v oblasti BOZP bylo zařazeno části třinácté NZP - Společných ustanovení do hlavy X. - Oprávnění odborových organizací, organizací zaměstnavatelů a kontrola v pracovněprávních vztazích do ustanovení § 322 NZP.

Tato ustanovení byla vybrána jako ono základní a nepodkročitelné minimum právní úpravy bezpečnosti a ochrany zdraví při práci v novém pracovněprávním kodexu.

Věcně většina ustanovení starého zákoníku práce v této části byla měněna jen málo, protože - jak jsme si uvedli výše - od roku 2000, kdy byla provedena transpozice práva zemí Evropských společenství byla tato právní úprava plně vyhovující, byla v souladu s právem zemí Evropských společenství a nebyl důvod ji věcně měnit.

Vzhledem k tomu, že se jedná většinou o právní úpravu transpoziční, tedy převzatou ze směrnic, jsou „ustanovení § 101, 102, § 103 odst. 1 písm. a) až h), j) a k) až do konce odstavce 1, odst. 2 až 5, § 104, § 105 odst. 1 spočívající ve slovech „zaměstnavatel, u něhož k pracovnímu úrazu došlo, je povinen objasnit příčiny a okolnosti vzniku tohoto úrazu“, odst. 3 písm. a), 4 a 7, § 106 odst. 1 až 4 písm. a), c), d), f) a g), § 108 odst. 2, 3, 6 a 7“ zařazena v ustanovení § 363 odst. 1 NZP mezi ustanoveními, kterými se zapracovávají předpisy Evropských společenství a od kterých se lze odchýlit pouze ve prospěch zaměstnance a ustanovení § 108 odst. 1 NZP o právu zaměstnanců na účast při řešení otázek BOZP je dokonce zařazeno do § 363 odst. 2 NZP mezi ustanovení kogentní, tedy ustanovení od kterých se nelze odchýlit vůbec. Vezmeme-li však v úvahu, že celá oblast bezpečnosti a ochrany zdraví při práci sestává prakticky z ustanovení příkazových a zákazových, je v této části zákoníku práce jen minimální prostor pro liberalizaci.

Ustanovení obsažená v části páté nového zákoníku práce - Bezpečnost a ochrana zdraví při práci byla celkově vzato oproti znění ve starém zákoníku práce zpřesněna a formulačně upravena.

První změnu doznalo hned o základních povinnostech zaměstnavatele v oblasti bezpečnosti a ochrany zdraví při práci, které bylo formulačně zpřesněno a byl zde položen akcent na to, že bezpečnost a ochrana zdraví při práci je nedílnou a rovnocennou součástí pracovních povinností vedoucích zaměstnanců zaměstnavatele na všech stupních řízení. Další novinkou tohoto ustanovení je v odst. 3 zakotvená povinnost zúčastněných zaměstnavatelů v případě, když plní na jednom pracovišti úkoly zaměstnanci dvou a více zaměstnavatelů, aby na základě písemné dohody určili dohodou jednoho pověřeného zaměstnavatele, který koordinuje provádění opatření k ochraně bezpečnosti a zdraví zaměstnanců a postupy k jejich zajištění. V návaznosti na tuto právní úpravu byly zákonem č. 264/2006 Sb., kterým se mění některé zákony v souvislosti s přijetím zákoníku práce novelizovány ustanovení § 17 a § 30 zákona č. 251/2005 Sb., o inspekci práce, ve znění pozdějších předpisů. Tato ustanovení obsahují přestupky a správní delikty na úseku bezpečnosti práce. Podle písm. f) těchto ustanovení se přestupku, resp. správního deliktu dopustí ten, kdo nedodrží povinnosti při zajišťování bezpečnosti práce stanovené v § 101 až 103 zákoníku práce, výše pokuty je zde stanovena až 2 000 000 Kč.

Samozřejmě, že nadále platí zásada, že náklady spojené se zajišťováním bezpečnosti a ochrany zdraví při práci hradí zaměstnavatel. Ustanovení § 101 odst. 6 NZP k tomu upřesňuje ještě, že tyto náklady nesmějí být přenášeny přímo ani nepřímo na zaměstnance. To je přesná transpozice článku 6 odst. 5 rámcové směrnice o BOZP. I porušení této povinnosti je skutkovou podstatou přestupků a správních deliktů podle výše citovaných ustanovení § 17 a § 30 zákona č. 251/2005 Sb. s možností výše pokuty až do 2 000 000 Kč.

Ani o prevenci rizik nebylo podstatněji měněno. Prevence rizik není zcela novou záležitostí v povinnostech zaměstnavatele v oblasti bezpečnosti a ochrany zdraví při práci. Metodu prevence rizik a povinnost zaměstnavatele vyhledávat rizika, zjišťovat jejich příčiny a zdroje a přijímat opatření k jejich odstranění, přinesla harmonizace našeho práva s právem zemí Evropských společenství již v roce 2000 a především transpozice rámcové směrnice o BOZP. Naši zaměstnavatelé si tedy v praxi na ni pomalu zvykají a učí se ji používat jako každodenní nástroj bezpečnosti a ochrany zdraví při práci. Proto se zde zdůrazňuje, že zaměstnavatel je povinen vytvářet podmínky pro bezpečné, nezávadné a zdraví neohrožující pracovní prostředí vhodnou organizací bezpečnosti a ochrany zdraví při práci a přijímáním opatření k předcházení rizikům a že prevencí rizik se rozumí všechna opatření vyplývající z právních a ostatních předpisů k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci a z opatření zaměstnavatele, která mají za cíl předcházet rizikům, odstraňovat je nebo minimalizovat působení neodstranitelných rizik. Proces, jehož cílem je optimalizace rizika se nazývá hodnocení a řízení rizik. První část procesu, která se zabývá identifikací, hodnocením a srovnáním rizik, přináší podklady potřebné pro druhou část procesu, ve které jsou přijímána opatření pro jejich snížení na minimální míru. Proto v následujících odstavcích ukládá zákonodárce povinnosti, jak při vyhledávání rizik a zjišťování jejich příčin a zdrojů (tedy příčin a zdrojů pracovních úrazů a nemocí z povolání), tak při přijímání opatření k jejich odstranění. I tato ustanovení jsou přesnou transpozicí rámcové směrnice o BOZP, konkrétně jejího článku 6 odstavců 1 a 2.

Návod, jak by měl zaměstnavatel postupovat při hodnocení a řízení rizik je rozpracován v odst. 3, který je oproti původnímu znění podrobnější. „Zvláštním právním předpisem“ podle věty druhé tohoto odstavce se rozumí zákon č. 258/2000 Sb., o ochraně veřejného zdraví, ve znění pozdějších předpisů a jeho prováděcí vyhláška č. 432/2003 Sb., kterou se stanoví podmínky pro zařazování prací do kategorií, limitní hodnoty ukazatelů biologických expozičních testů, podmínky odběru biologického materiálu pro provádění biologických expozičních testů a náležitosti hlášení prací s azbestem a biologickými činiteli. Podle těchto předpisů platí, že podle míry výskytu faktorů, které mohou ovlivnit zdraví zaměstnanců a jejich rizikovosti pro zdraví se práce zařazují do čtyř kategorií. Kritéria, faktory a limity pro zařazení prací do kategorií stanoví citovaná vyhláška. „Prováděcím předpisem“ podle věty třetí, který stanoví hodnocení rizika a minimální ochranná opatření je zatím nařízení vlády č. 178/2001 Sb., kterým se stanoví podmínky ochrany zdraví zaměstnanců při práci, ve znění pozdějších předpisů. Předpokládá se však, že bude vydáno podle nových zmocnění obsahově shodné nové nařízení vlády o podmínkách ochrany zdraví zaměstnanců při práci.

Podrobnější je i ustanovení odstavce 4. V něm je třeba si povšimnout toho, že se deklaruje, že přijatá opatření jsou nedílnou a rovnocennou součástí všech činností zaměstnavatele na všech stupních řízení a že o vyhledávání a vyhodnocování rizik a o přijatých opatřeních k omezení působení rizik vede zaměstnavatel dokumentaci. Ani tuto povinnost starý zákoník práce neobsahoval. Přitom je třeba si uvědomit, že porušení tohoto ustanovení stejně jako porušení ustanovení § 101 NZP může být orgány inspekce práce sankcionováno až do výše 2 000 000 Kč.

V odstavci 5 se definuje pojem „všeobecných preventivních zásad“, ze kterých musí zaměstnavatel vycházet při všech opatřeních k prevenci rizik. Tento pojem se sice na první pohled jeví jako příliš široký, nicméně je zajisté ku prospěchu věci, že je definován přímo v zákoně a je nepochybné, že je přínosem pro praxi. V této souvislosti se ukládá zaměstnavateli povinnost přednostně uplatňovat prostředky kolektivní ochrany oproti prostředkům individuální ochrany. Pod pojmem „kolektivní ochrana“ se rozumí ochrana pro více zaměstnanců společně, např. zavedením nové technologie na pracovišti, odstraněním namáhavé práce apod., pod pojmem „individuální ochrana“ se rozumí poskytování osobních ochranných pracovních prostředků, pracovních oděvů a obuvi, mycích, čistících a dezinfekčních prostředků a ochranných nápojů. Individuální ochrana však nastupuje až tam, kde nelze vyloučit škodlivé vlivy prostředky individuální ochrany.

Pro úplnost je třeba uvést, že nový zákoník práce v ustanovení § 102 odst. 6 NZP vypustil zmocnění pro vládu, aby vydala nařízení vlády k rozsahu poskytování první pomoci, neboť určitou zmínku o poskytování první pomoci již obsahuje nařízení vlády č. 101/2005 Sb., o podrobnějších požadavcích na pracoviště a pracovní prostředí, které je také ponecháno v platnosti do doby nabytí účinnosti nového obsahově shodného nařízení vlády podle nových zmocnění. Další podrobnosti k poskytování první pomoci proto nebudou v právním předpise stanoveny. Poskytování první pomoci je součást opatření pro případ zdolávání mimořádných událostí, jako jsou havárie, požáry a povodně a jiná vážná nebezpečí, které musí každý zaměstnavatel mít vypracovány s ohledem na specifické podmínky svých pracovišť. Pod pojmem „zařízení poskytující pracovnělékařskou péči“ je třeba rozumět zařízení závodní preventivní péče.

V o povinnostech zaměstnavatele v oblasti bezpečnosti a ochrany zdraví při práci došlo k několika změnám. Předně se počítalo, že zároveň bude s novým zákoníkem práce přijat i zákon o zdravotní péči, který bude institucionalizovat závodní preventivní péče včetně všech preventivních prohlídek. Proto se také v novém zákoníku práce zavedl obecně pojem „pracovnělékařská péče“ podle návrhu zákona o zdravotní péči, který nahradil dosud užívaný pojem „závodní preventivní péče“. Tento zákon nebyl však přijat, proto musíme výkladem nahradit pojem „pracovnělékařská péče“ pojmem „závodní preventivní péče“.

Zásadu obsaženou pod písm. a) odstavce 1 § 103 NZP, podle které je zaměstnavatel povinen nepřipustit, aby zaměstnanec vykonával zakázané práce a práce, jejichž náročnost by neodpovídala jeho schopnostem a zdravotní způsobilosti, musí mít na paměti každý zaměstnavatel již při přijímání zaměstnance do pracovního poměru. Jde o základní princip, jehož dodržení se zvažuje v okamžiku, kdy dojde k porušení zdraví zaměstnance. Pod písm. b) odstavce 1 se ukládá zaměstnavateli informovat zaměstnance o tom, do jaké kategorie byla jím vykonávaná práce zařazena. Prováděcím předpisem zde je vyhláška č. 432/2003 Sb., kterou se stanoví podmínky pro zařazování prací do kategorií, limitní hodnoty ukazatelů biologických expozičních testů, podmínky odběru biologického materiálu pro provádění biologických expozičních testů a náležitosti hlášení prací s azbestem a biologickými činiteli.

Pod písm. c) odstavce 1 se ukládá pak zaměstnavateli zajistit, aby v určitých případech vykonávali práce pouze zaměstnanci, kteří mají platný zdravotní průkaz. Prováděcím předpisem se zde rozumí ustanovení § 19 zákona č. 258/2000 Sb., o ochraně veřejného zdraví, ve znění pozdějších předpisů. Podle tohoto ustanovení totiž platí, že fyzické osoby přicházející při pracovních činnostech ve stravovacích službách při výrobě potravin nebo při uvádění potravin do oběhu do přímého styku s potravinami, pokrmy, zařízením, náčiním nebo plochami, které jsou ve styku s potravinami nebo pokrmy, fyzické osoby přicházející při pracovních činnostech v úpravnách vod a při provozování vodovodů do přímého styku s vodou a fyzické osoby přicházející při pracovních činnostech jako je provozování holičství, kadeřnictví, pedikúry, manikúry, kosmetických, masérských, regeneračních nebo rekondičních služeb, provozování živnosti, při níž je porušována integrita kůže a provozování živnosti, ve které se používají k péči o tělo speciální přístroje (například solária, myostimulátory) do přímého styku s kosmetickými prostředky, jejich ingrediencemi nebo tělem spotřebitele musí mít zdravotní průkaz a znalosti nutné k ochraně veřejného zdraví.

Pod písm. d) odstavce 1 se ukládá zaměstnavateli sdělit zaměstnancům, které zařízení jim poskytuje pracovnělékařskou péči (závodní preventivní péči) a jakým očkováním a jakým prohlídkám a vyšetřením se musí podrobit. Sám nový zákoník práce stanoví v ustanovení § 94 NZP pravidelné minimálně každoroční prohlídky pro zaměstnance pracující v noci a v ustanovení § 247 NZP u mladistvých. Další prohlídky se týkají řidičů podle zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu), ve znění pozdějších předpisů a zaměstnanců vykonávajících rizikové práce podle zákona č. 258/2000 Sb., o ochraně veřejného zdraví, ve znění pozdějších předpisů.

Zcela novým je v tomto odstavci 1 písm. e) o povinnosti zaměstnavatele nahradit zaměstnanci, který se podrobí lékařské preventivní prohlídce případnou ztrátu na výdělku. S tím bezprostředně souvisí zařazení překážky v práci - pracovní volno na pracovnělékařskou prohlídku a vyšetření nebo očkování související s výkonem práce do seznamu důležitých osobních překážek v práci, jak jsou uvedeny v příloze k prováděcímu V tomto případě platí, že pracovní volno na nezbytně nutnou dobu se poskytne zaměstnanci, který se podrobil pracovnělékařské prohlídce, vyšetření nebo očkování souvisejícími s výkonem práce v rozsahu stanoveném zvláštními právními předpisy nebo rozhodnutím příslušného orgánu ochrany veřejného zdraví. Náhrada ztráty na výdělku po tuto dobu přísluší i zaměstnanci uvedenému v § 317 zákoníku práce, tedy zaměstnanci, který nepracuje na pracovišti zaměstnavatele, ale podle dohodnutých podmínek pro něj vykonává práci v pracovní době, kterou si sám rozvrhuje (dříve tzv. domácký zaměstnanec, dnes teleworker nebo homeworker). Poslední část tohoto ustanovení o rozdílu mezi náhradou mzdy nebo platu podle § 192 nebo nemocenským a průměrným výdělkem bude s ohledem na odloženou účinnost zákona č. 187/2006 Sb., o nemocenském pojištění zaměstnanců zatím nepoužitelná.

Povinnost obsažená pod písm. f) odstavce 1 zajistit zaměstnancům v pracovním poměru na dobu určitou, zaměstnancům agentury práce dočasně přidělenému k jinému zaměstnavateli a mladistvým zaměstnancům dostatečné a přiměřené informace a pokyny o bezpečnosti a ochraně zdraví při práci směřuje k tomu, aby i tito zaměstnanci, kteří nepracují u zaměstnavatele celý rok a neúčastní se tak pravidelných školení BOZP s ostatními zaměstnanci, byli řádně proškoleni.

Významnou povinností zaměstnavatele je povinnost uvedená v odstavci 1 pod písm. g), a to zajistit, aby zaměstnanci jiného zaměstnavatele vykonávající práce na jeho pracovištích obdrželi pokyny o zajištění BOZP. Toto ustanovení směřuje především k agenturním zaměstnancům a vůbec ke všem ostatním zaměstnancům vykonávajícím práce na pracovištích zaměstnavatele, kteří nejsou povinni zaměstnavatelem školeni a při nástupu do pracovního poměru seznamováni se všemi předpisy k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci platnými u zaměstnavatele, i tito zaměstnanci musí být např. seznámeni s pokyny k evakuaci v případě nebezpečí, protipožárními předpisy apod.

Povinnosti uložené pod písm. h) odstavce 1 vůči těhotným zaměstnankyním, zaměstnankyním, které kojí a zaměstnankyním - matkám do konce devátého měsíce po porodu je transpozicí povinnosti obsažené ve směrnici č. 92/85/EHC o zavádění opatření ke zlepšení bezpečnosti a ochrany zdraví při práci těhotných pracovnic a pracovnic, které jsou krátce po porodu nebo jsou kojící. Povinnosti obsažené v odstavci 1 pod písm. i) až l) jsou převzaty beze změny ze starého zákoníku práce.

S ohledem na to, jaký důraz klade právo zemí Evropských společenství na školení zaměstnanců v oblasti bezpečnosti a ochrany zdraví při práci byla povinnost zaměstnavatele zajistit zaměstnancům školení vyčleněna do odstavců 2 a 3, kde byla podrobně rozpracována. Nově se výslovně stanoví, že zaměstnavatel je povinen zajistit školení při nástupu zaměstnance do práce a dále při změně pracovního zařazení nebo změně druhu práce, při zavedení nové technologie nebo změně výrobních a pracovních prostředků nebo změně technologických anebo pracovních postupů a nakonec ve všech případech, které mají nebo mohou mít podstatný vliv na bezpečnost a ochranu zdraví při práci. I nadále platí zásada, že obsah a četnost školení o právních a ostatních předpisech k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci si určuje výhradně zaměstnavatel sám, a to na základě výskytu rizik. Zaměstnavatel také vede dokumentaci o provedených školeních, těmi se pak prokazuje v případě kontroly orgánů inspekce práce, zejména když dojde k nějakému pracovnímu úrazu nebo vážnější havárii na pracovišti.

Odstavce 4 a 5 ustanovení § 103 NZP byly také beze změny převzaty ze starého zákoníku práce.

o osobních ochranných pracovních prostředcích, pracovních oděvech a obuvi, mycích, čistících a dezinfekčních prostředcích nedoznalo žádných změn. Jedná se totiž o ustanovení, které transponuje Směrnici Rady 89/656/EHS ze dne 30. listopadu 1989 o minimálních požadavcích na bezpečnost a ochranu zdraví při práci pro používání osobních ochranných prostředků zaměstnanci při práci. Bližší podmínky poskytování osobních ochranných pracovních prostředků obsahuje nařízení vlády č. 495/2001 Sb., kterým se stanoví bližší podmínky poskytování osobních ochranných pracovních prostředků, mycích, čistících a dezinfekčních prostředků a bližší podmínky poskytování ochranných nápojů obsahuje ustanovení § 5 nařízení vlády č. 178/2001 Sb., kterým se stanoví podmínky ochrany zdraví zaměstnanců při práci, ve znění pozdějších předpisů. Podle ustanovení § 394 NZP platí, že nařízení vlády č. 495/2001 Sb., kterým se stanoví bližší podmínky poskytování osobních ochranných pracovních prostředků, mycích, čistících a dezinfekčních prostředků bude platit až do vydání nového nařízení vlády a podle § 23 zákona č. 309/2006 Sb., kterým se upravují další požadavky bezpečnosti a ochrany zdraví při práci v pracovněprávních vztazích a o zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při činnosti nebo poskytování služeb mimo pracovněprávní vztahy (zákon o zajištění dalších podmínek bezpečnosti a ochrany zdraví při práci) platí, že nařízení vlády č. 178/2001 Sb., kterým se stanoví podmínky ochrany zdraví zaměstnanců při práci, ve znění pozdějších předpisů bude platit až do vydání nového nařízení vlády. Tato nařízení vlády se nebudou věcně měnit, ale budou se vydávat s ohledem na zmocnění v nových zákonech.

Podle tohoto ustanovení a prováděcího nařízení vlády č. 495/2001 Sb. jsou osobní ochranné pracovní prostředky určené k tomu, aby se jejich používáním zaměstnanci chránili před riziky, která by mohla ohrozit jejich život, bezpečnost nebo zdraví při práci. Za ochranné prostředky se považují též oděv nebo obuv poskytované zaměstnancům v prostředí, v němž oděv nebo obuv podléhá při práci mimořádnému opotřebení nebo znečištění. Ochrannými prostředky však nejsou běžné pracovní oděvy a obuv, které nejsou určeny k ochraně zdraví zaměstnanců před riziky a které nepodléhají při práci mimořádnému opotřebení nebo znečištění, výstroj a vybavení záchranných sborů a služeb vykonávajících činnost podle zvláštních právních předpisů, speciální ochranné prostředky používané v armádě nebo pořádkových a bezpečnostních silách, výstroj a vybavení používané při provozu na pozemních komunikacích, sportovní výstroj a vybavení, ochranné prostředky určené pro sebeobranu a prostředky pro zjišťování a signalizování rizik a škodlivin na pracovišti.

Způsob, podmínky a dobu používání ochranných prostředků stanoví zaměstnavatel na základě četnosti a závažnosti vyskytujících se rizik, charakteru a druhu práce a pracoviště a s přihlédnutím k vlastnostem těchto ochranných prostředků. Při hodnocení rizik pro výběr a použití ochranných prostředků se postupuje zejména podle přílohy č. 1 k nařízení vlády č. 495/2001 Sb. a při výběru ochranných prostředků se postupuje zejména podle příloh č. 2 a 3 k nařízení vlády č. 495/2001 Sb.. Pokud se týká všeobecných požadavků na veškeré osobní ochranné prostředky, tak ty jsou v současné době obsaženy v příloze č. 2 nařízení vlády č. 21/2003 Sb., kterým se stanoví technické požadavky na osobní ochranné prostředky.

Poměrně velkou změnu však doznalo také o povinnostech zaměstnavatele při pracovních úrazech a nemocech z povolání. První změnou je poněkud odlišná definice pojmu pracovní úraz než na jakou jsme byli zvyklí v ustanovení § 190 SZP. Podle § 380 NZP platí, že pracovním úrazem podle tohoto zákona je poškození zdraví zaměstnance, k němuž došlo nezávisle na jeho vůli krátkodobým, náhlým a násilným působením zevních vlivů. Tato definice vychází z konstantní judikatury, věcně však na pojetí pracovního úrazu však nic nemění. Závažnější změnou je ale úprava odstavce 1 § 105 NZP, kde je nově stanovena povinnost objasnit příčiny a okolnosti vzniku úrazu zaměstnavateli, u něhož k úrazu došlo, byť záznam o úrazu nadále vyplňuje zaměstnavatel zaměstnance. Důvody jsou ryze praktické, neboť za posledních 5 let se totiž ukázalo, že není možné ponechat povinnost řádného vyšetření příčin pracovního úrazu pouze na zaměstnavateli zaměstnance, který především v případech, kdy se jedná o úraz na pracovní cestě zaměstnance, jen velice obtížně objektivně zjišťuje skutečně všechny příčiny a okolnosti úrazu.

Prováděcím předpisem k tomuto ustanovení je nařízení vlády č. 494/2001 Sb., kterým se stanoví způsob evidence, hlášení a zasílání záznamu o úrazu, vzor záznamu o úrazu a okruh orgánů a institucí, kterým se ohlašuje pracovní úraz a zasílá záznam o úrazu. I zde platí podle ustanovení § 394 NZP, že toto nařízení vlády bude platit až do vydání nového nařízení vlády.

Nadále platí, že záznam o úrazu se sepisuje pouze v případech, kdy došlo ke zranění zaměstnance s pracovní neschopností delší než 3 kalendářní dny nebo k úmrtí zaměstnance. V ostatních případech se pracovní úraz eviduje pouze v knize úrazů u zaměstnavatele. Tím se dosáhlo toho, že je naše evidence pracovních úrazů konformní s evidencí pracovních úrazů, vedou v rámci zemí Evropských společenství (tzv. Eurostat). Orgány a instituce, kterým se zaměstnavatel povinen ohlásit pracovní úraz a zaslat záznam o úrazu jsou taxativně vyjmenovány v nařízení vlády č. 494/2001 Sb., kterým se stanoví způsob evidence, hlášení a zasílání záznamu o úrazu, vzor záznamu o úrazu a okruh orgánů a institucí, kterým se ohlašuje pracovní úraz a zasílá záznam o úrazu.

Pokud se týká nemocí z povolání tak, o těch rozhodují střediska nemocí z povolání uvedená v příloze vyhlášky č. 342/1997 Sb., kterou se stanoví postup při uznávání nemocí z povolání a vydává seznam zdravotnických zařízení, která tyto nemoci uznávají, ve znění pozdějších předpisů postupem zde uvedeným. Jinak taxativní seznam nemocí z povolání obsahuje nařízení vlády č. 290/1995 Sb., kterým se stanoví seznam nemocí z povolání.

V o povinnostech zaměstnance v oblasti bezpečnosti a ochrany zdraví při práci je většina ustanovení též převzata z ustanovení § 135 SZP. Odstavec 1 tohoto ustanovení je zrcadlovým odrazem povinností uložených zaměstnavateli v ustanoveních § 101 a § 102 NZP, neboť se zde dává zaměstnanci právo, aby byla zajištěna jeho bezpečnost a ochrana zdraví při práci, a aby byl informován o rizicích jím vykonávané práce. V odstavci 2 se stejně, jako tomu bylo za starých předpisů, dává zaměstnanci právo odmítnout výkon práce, o níž má důvodně za to, že bezprostředně a vážným způsobem ohrožuje jeho život nebo zdraví, a že toto odmítnutí nelze posuzovat jako nesplnění povinnosti zaměstnavatele, např. pro účely výpovědi pro porušení povinností vyplývajících z právních předpisů.

V odstavci 4 je obdobně jako tomu bylo v ustanovení § 135 odst. 4 SZP obsažen příkladný výčet povinností zaměstnance na úseku bezpečnosti a ochrany zdraví při práci. Samozřejmě, že ani zde s ohledem na různorodost pracovišť není možné stanovit výčet taxativní. Zcela novou povinností je povinnost uvedená v odstavci 4 pod písm. g) - s ohledem na druh jím vykonávané práce se podle svých možností podílet na odstraňování nedostatků zjištěných při kontrolách orgánů, kterým přísluší výkon kontroly podle zvláštních právních předpisů, což má bezprostřední vazbu na nový zákon č. 251/2005 Sb., o inspekci práce, podle kterého se mohou orgány inspekce práce dotazovat každého ze zaměstnanců kontrolované osoby bez přítomnosti dalších fyzických osob, zástupce příslušného odborového orgánu nebo zástupce pro oblast bezpečnosti a ochrany zdraví při práci na záležitosti související s vykonávanou kontrolou.

je klasickým zmocňovacím ustanovením, které činí překlenovací můstek mezi částí pátou nového zákoníku práce a zákonem č. 309/2006 Sb., kterým se upravují další požadavky bezpečnosti a ochrany zdraví při práci v pracovněprávních vztazích a o zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při činnosti nebo poskytování služeb mimo pracovněprávní vztahy (zákon o zajištění dalších podmínek bezpečnosti a ochrany zdraví při práci).

Nakonec i o účasti zaměstnanců na řešení otázek bezpečnosti a ochrany zdraví při práci bylo zpřesněno a formulačně upraveno. V podstatě je zde rozpracováno právo na konzultace a informace v oblasti bezpečnosti a ochrany zdraví při práci, které každému zaměstnanci zajišťuje přímo rámcová směrnice o BOZP. Podstatné změny doznalo pouze rozčlenění původního odstavce 2 § 136a SZP do odstavce 2 a 3 § 108 NZP.